Článek
Nacházím se na hranici před vstupu důchodu. Zhruba před třiceti lety už bych právě teď do něho odcházela. Odpracováno budu mít 40 let a tudíž splněno. Dokonce o pět let více než měly generace přede mnou, kterým stačilo odpracovat 35 let, a mohly odejít na zasloužený odpočinek. Muži v 60 letech, jako odešel můj tatínek a ženy dle počtu dětí od 55 let. Tatínek zemřel v 71 letech, maminka v 73 letech, takže Jurečkově době dožití v důchodu se lehce přiblížila jen maminka. Jelikož oba rodiče zemřeli na srdeční příhodu, což bylo bohužel po generace dědičné onemocnění a já mám jít do důchodu v 65 letech, trávila bych v něm pouhých devět nebo deset let, kdyby se nemoc projevila.
A o to právě dnešním politikům jde. Zůstat v pracovním procesu co nejdéle a důchodu si užít co nejméně, aby je ti lidé příliš nestáli. Důchodová reforma se nejvíce podepíše na generaci, která začínala pracovat už po vyučení nebo maturitě v 18 letech. Zatímco dnešní mladí se povalují v mama hotelu nebo si užívají života, cestují, studují několik vysokých škol z nichž mnozí nedokončí ani jednu, jejich rodiče už zakládali rodiny a budovali stát. Metro, školy, školky, byty určitě nepřiletěli postavit mimozemšťané. A jak jinak, stát se jim nemile odvděčil posunutím důchodové hranice takřka o deset let.
Důchod bych si užívala jako kočka.
Kdybych měla možnost odejít do důchodu tento rok, což bych ještě před pár lety mohla, zkrátka bych si ho užívala. Jelikož jsem do pracovního procesu nastupovala hned po vyučení v 18 letech, maturitu a VOŠ jsem si dodělala o něco později dálkově, věnovala bych se především činnostem, na které mi příliš času nezbývalo. A asi bych byla mnohem zdravější bez stresu a dojíždění za prací denně několik kilometrů, jelikož v našem městě, kde už nezaměstnanost dosáhla pěti procent, aby ji zvláště starší ženy hledaly v pokleku a s baterkou v ruce.
Důchod jsem si na důchodové kalkulačce plus mínus vypočetla na 19 500, což je hezká částka. Dokonce v čistém a přesahující minimální mzdu. Prostě jsem poctivě odváděla a nic nezatajovala, tak nemám důvod brečet, jak je na těchto stránkách poslední dobou zvykem. Klidně bych ze svého důchodu odváděla 1% na zdravotní pojištění, abych nebyla takovou zátěží pro státní rozpočet, a jelikož nás důchodců je a bude hodně, nezruinovala zdravotnictví. Přece si platím své vlastní zdraví, pomoc ze strany zdravotníků a případnou léčbu. Tak proč bych zrovna já měla být výjimkou oproti lidem pobírajícím minimální mzdu, kteří si zdravotní pojištění jako nízkopříjmová skupina pracujících platí také. To, že jsem důchodkyně ještě neznamená, že jsem její výsost. Jsem stále stejný člověk, který jen zestárl.
Ke stížnostem bych důvod neměla. Dříve byly platy zkrátka nižší než je tomu dnes. V 18 letech jsem jako prodavačka pobírala 1 800 Kč a ve 21 letech jako řidička v Praze 3 700 Kč. Platy, ale i důchody se zvedaly mnohem pomaleji než je tomu dnes. I když ani dnes to žádná velká sláva není. Jedna z mých spolužaček pracovala jako pečovatelka v domě seniorů, kde měla hrubý plat 26 500, což je za tu psychickou a fyzickou námahu a dřinu ostudná almužna. Mnozí senioři se všemi těmi příspěvky dokonce pobírali vyšší důchod než měla plat, což jí pěkně štvalo. A snad ještě víc to, že ti lidé v jejím věku 58 let už byli dávno v důchodu, a ona byla zhuntovanější a udřenější jak leckterý statný osmdesátník, který se v minulém století ve své profesi zrovna dvakrát nepředřel.
Důchodová reforma zpackala život především ženám.
A když Fialova vláda ztížila dokonce i odchod do předčasného důchodu, a přestala přihlížet zvláště na ženy a namáhavé profese, se svou profesí sekla a šla raději na pracák. Pečovatelů bylo málo, samé přesčasy, což se začalo podepisovat zejména na jejím zdraví. Časté migrény, úporné bolesti zad od zvedání třeba stokilových klientů, kdy na jednoho muže nestačily pomalu dvě křehké pečovatelky. Chce se dožít důchodu a radovat se ze tří vnoučátek jako správná babička. Plně jí dávám za pravdu. Vykonávám profesi, kde je takřka polovina zaměstnanců buď v invalidním nebo starobním důchodu.
Zvláště od starobních důchodců, pracujícím ve firmě převážně na dohodu slyším. „Co nám chybí, vůbec nic. Důchod mám slušný, nemocný se necítím a co bych doma dělal“. Zatímco mladí otcové a matky od rodin včetně mě musí vystačit pouze s jedním jediným příjmem, tito pánové jsou za vodou. S platem i důchodem mají okolo 40 000 Kč. Výhodu mají v tom, že využili výhodnou nabídku ze strany Mariana Jurečky odejít do předčasného důchodu za výhodných podmínek, kdy dokonce pobírají o pár stovek více, než kdyby šli do toho řádného. Spousta lidí odcházela do důchodu v průměru v 62, ať už toho řádného či předčasného. Včetně několika mých bývalých kolegyň.
S důchodem a platem z brigád bych si žila jako královna.
Tito lidé nejsou sedření, dokonce spousta mužů se zdá být ještě v plné životní síle. A přesně tohle bych udělala jako čerstvá důchodkyně já. K důchodu bych si šla na pár hodin přivydělat. Ne proto, že musím, ale protože chci. Byla bych odpočatá, nepracovala bych pod stresem ani by mě už netrápila starost, jak při vší té drahotě vše zaplatím, jako kdybych byla mladší, žila v pronajatém bytě nebo měla malé děti. Pokud už bych na práci nestačila psychicky ani fyzicky, cítila únavu a opotřebování věkem, na brigádu bych zkrátka přestala chodit. Netrápily by mě noční můry, že mě zaměstnavatel propustí, skončím na pracáku a nebudu mít na nájem.
A především bych si na pohovorech nepřipadala v očích o generace mladších personalistů jako zboží na trhu, které už nějak ztratilo hodnotu. V důchodu bych nemusela řešit každou novou vrásku ani to, že ve svém věku zkrátka už neoslním. Mládí je zkrátka pryč a proč se užírat tím, čím už jsem dávno prošla, a co už se nikdy nevrátí. Žila bych jako kočka. Vstala bych třeba v poledne a den si užívala v pyžamu s hezkou knížkou. A proč ne. K jídlu mi stačí namazaný chleba nebo brambory na loupačku a nějaké ovoce nebo zelenina. Přecpávat se nemusím, zvláště ve starším věku. Moje kočka toho také nesežere víc než může.
Hodně bych se věnovala pohybu. Ten miluji. Především plavání a jógu. A také bych zajela na místa, kde jsem prožila své dětství nebo jsem s rodiči trávila dovolenou. Zahraničí mě příliš neláká, za to miluji naše lázně kam si občas zajedu na prodloužený víkend. A jelikož by můj důchod nebyl o moc nižší než můj dosavadní plat, potrápil mě trochu postcovidový syndrom a tak zatím pracuji na kratší úvazek, žila bych takřka stejně jako žiji nyní. Nikdy jsem si příliš nevyskakovala ani nežila na vysoké noze, na stáří jsem se snažila alespoň trochu zabezpečit v mladším věku. Ve starším věku považuji za mnohem cennější zdraví, odpočinek, trávit čas po svém, a především dělat jen to co chci a musím a ne to, do čeho mě někdo nutí.
V 60 letech už je člověk zkrátka starý.
Když vidím některé ženy v mém věku patřící do tzv. sendvičové generace, kdy se po příchodu z práce krom své rodiny musí postarat ještě o své staré rodiče a pak padající únavou u svého oblíbeného seriálu, je mi jich líto. Toto, myslím prodloužení věku odchodu na odpočinek si za svou obětavost nezasloužily. Měly jsme takový babinec. Chodily spolu plavat, vyjely si na kole. To už bohužel skončilo. Mým přítelkyní došly síly a víkend pomalu celý prospí. Práce, druhá směna v domácnosti a péče o nemocného manžela nebo staré rodiče je příliš zmáhá. A odložit je do domova seniorů jen proto, že zestárli nechtějí, láme jim to srdce. Mít možnost odejít do důchodu alespoň v 60 letech, neskutečně by se jim ulevilo. Část otěže by z jejich beder spadla.
A tak jsme se ve svém babinci shodly, že v dnešní době je lepší být stará a v důchodu. Nebo naopak hodně mladá s celým životem před sebou. Především ženy ve středním věku, které už to mají do důchodu za pár to mají hodně těžké. Mládí a síly v trapu a do důchodu stále ještě daleko. Mě by osobně taktéž v důchodu nic nescházelo. Přicházel by mi pravidelně s občasnou valorizací a měla bych svůj klid. Žila bych především dle svých vnitřně nastavených hodin a řádu přírody, kterému se dnešní společnost zcela vymkla. Jurečkově pohádce o dožití v důchodu 21 let při odchodu na odpočinek v 65 let nevěřím. Je to jen pohádka ušitá na míru předchozím generacím, kdy tito lidé odcházeli do důchodu mnohem dříve a měli silný kořínek.
V 60 letech už je člověk prostě starý odjakživa. A právě v tomto věku by lidé do důchodu měli odcházet, pokud splní alespoň povinných 35 let. Dnešní 50+ zcela určitě, o ženách nemluvě. Tím, že lidé budou do důchodu odcházet mnohem později než odcházely předchozí generace, se jejich věk dožití spíše zkrátí. Jsem okupační dítě, ročník 68. Jen z naší třídy odešlo na věčnost šest spolužáků. Umírají stále mladší lidé. Občas se zastavím u tabule, kde visí parte. A pohled na ně je více než smutný. Žena 54, 59, 60, 91 let. Muž 55, 61, 63, 71, 84 let. I kdybych měla odejít do předčasného důchodu je pro mě mnohem lepší nějakou tu tisícovku oželet, než se ho buď vůbec nedožít nebo v něm trávit jen pár let jako moji rodiče.
Chci být prostě ještě zachovalá babička, ne zahořklá, sedřená stařena.
Chci zůstat ještě babičkou k světu, nikoliv udřeným zahořklým člověkem. Všimla jsem si, kolik jen toho se pro seniory dělá. Společné výlety, cvičení, komunitní setkání, mají různé slevy, zatímco před důchodci jen pracují do úmoru nebo živoří na dávkách, protože zaměstnavatelé o ně příliš nestojí. Nikdo na ně nebere ohled. Když se v některém městě pořádá nějaká akce, třeba den zdraví nebo různá vyšetření, většinou je to ve všední den.
Náměstí jsou zaplněna především seniory. Na ty co chodí do práce a jsou mladší nebo takřka před důchodem se ale už nedostane. A pak jsou tito lidé i v mnohem horším zdravotním stavu než mnozí senioři. Že by se zvláště o lidech před důchodem nějak zvlášť zmiňovala ať už vláda Andreje Babiše nebo Petra Fialy jsem nějak zvlášť nezaregistrovala.
Když jsem před lety prošla jeden předvolební mítink, kde měl proslov Andrej Babiš, přímo jsem se tetelila blahem až budu senior, jakou jim dal prestiž. Být senior je in. Na druhou stranu mi tito politici, co si dělají vlastní kampaň přes jednu skupinu občanů jen proto, že seniorů je hodně vadí. Upřednostňovat jedny lidi před druhými je špatné. Pak se nemůžeme divit, že to v naší společnosti vypadá tak jak vypadá.
A já nechci patřit mezi rukojmí politiků ani zprava ani z leva, nebe ani pekla. Škoda, že se toho nedožili moji rodiče. Ti byli naopak pro společnost neviditelní. Ale i tak na ně pan Miroslav Kalousek nezapomněl. K důchodu jim přidal pouhých padesát korun. Dnes by na valorizace o hezkých pár tisícovek jen valili oči.
A právě tatínek nám říkal:„ Děti moje, jsem tak rád, že už jsem v důchodu, ani nevíte jak. Mladý už bych být nechtěl". Psala se devadesátá léta, začala velká privatizace, nastalo velké propouštění. A jako první šli právě lidé před důchodem, včetně mého tatínka. Půl roku přečkal na pracáku a pak odešel na zasloužený odpočinek. Považoval to za obrovské štěstí a vlastně záchranu.
Spousta lidí zůstala bez práce. Spousta seniorů, převážně těch starších, zvláště těch kteří jsou na zaslouženém odpočinku více jak pětadvacet let to už nepochopí a asi ani nemůže. V jejich situaci bych asi také na problémy jiných lidí, a zvláště těch, kteří mají život o hodně těžší nahlížela zcela jinak. Být nějakých pětadvacet let a více mimo realitu, žít si ve svém vlastním světě svým životem, byla bych asi jako stařenka z Venuše.
Ono i být starý a v důchodu může být celkem fajn, pokud je člověk zdravý, při smyslech, má všech pět pohromadě a je spokojený především sám se sebou. Stáří není handicap, jen přirozený běh života. A dožít se svého stáří je velké požehnání. A to zvláště ve zdraví. Ne každému je to dopřáno.
