Článek
Pod nohama mi křupe pestrobarevné listí a stromy oblečené do zlatého rouna zvěstují příchod času vzpomínek, pokory, vnitřního ztišení, zpomalení a ohlédnutí se hluboko do minulosti. Kolik jen už jsem toho ušla. A za kolika životními kapitolami se navždy zavřela vrátka. Prohlížím si náhrobky a přemýšlím, jaké osudy se ukrývají pod křídly andělů, kteří je zdobí.
Ti lidé kráčeli po stejné cestě, jakou teď kráčím já. Měli svou tvář i vřelé srdce, které někomu darovali. Milovali a byli milováni. Vykonávali nějakou profesi, v níž zanechali na tomto slzavém údolí svůj podpis. Měli velkou rodinu a všichni se scházeli u nedělního oběda.
Anebo byli naopak nešťastní, osamělí a zahořklí nad svým neblahým osudem, který pošpinil jejich duši a zlomil srdce. Není lehké soudit lidi, v jejich botách jsem nechodila a možná bych v nich nechtěla ujít ani pár metrů. Jedni byli svým rodem vznešení, mistři svého řemesla, uznávání lékaři, umělci, jiní prostí řidiči, elektrikáři, prodavačky, pečovatelky, zdravotní sestřičky.
Boháč leží vedle chudáka, umělec vedle žebráka
Úplně obyčejní lidé, jejichž jména znali jen ti nejbližší. Další jsou lidé chudí, žebráci a bezdomovci šourající se špinavými ulicemi ve stejně ušmudlaných oblecích. Bezejmenní, kterým se každý raději vyhne. A najednou tady v té hlíně leží vedle sebe. Chudák vedle boháče a a kdysi člověk zdravý jako řípa vedle dědy prolezlého všemi nemocemi.
Jediný spravedlivý soudce je čas. Všem odměřuje stejně. A snad ještě spravedlivější je kmotřička smrt. S nikým se dvakrát nemazlí. Nenechá se uplatit, ukecat ani koupit. Prostě přijde. A mnohdy i zcela nečekaně. Hřbitov je zvláštní místo. Pro někoho strašidelné, pro jiného očista duše. Pamatuji si, když jsem na hřbitov chodívala se svou babičkou, která mi říkala, že když budu neposlušná, přijde si pro mě kostlivec.
Od té doby vcházím na hřbitov v naprosté tichosti a s hlubokou úctou. Možná právě zde zažívá spousta nebožtíků úctu až po svém odchodu z tohoto světa. A jeho hrob navštěvují alespoň ptáci prozpěvující v koruně stromu. Tatínek mi říkával „mrtvých se neboj, to před živými buď ve střehu“. Začíná poprchávat a já si vzpomenu na maminčina slova.„ Pokud prší, duše v očistci oplakávají své hříchy".
Snad se jednou spolu opět sejdeme
Přicházím k náhrobku svých rodičů. Je tak chladný, až mě uvnitř zamrazí. Chybí mi to teplo, jaké mi dávali. A také láska. A to všechno najednou odešlo do nikam. Jak jen mi chybí. Zapaluji plamínek věčného světla s myšlenkou a vírou, že je snad jednoho dne znovu uvidím, láskyplně obejmu, políbím. Dříve jsem si tolik neuvědomovala, jak rychle ubíhá čas a jak se spoustě lidem začíná pomalu krátit.
Bláhově jsem si myslela, že ti, které tolik miluji tady budou na věky. Kolik jen věcí jsem jim nestačila říct. Vše jsem tak nějak brala jako naprostou samozřejmost. Asi tak, jako většina lidí. Skutečnou bolest ale člověk pozná tehdy, když navždy ztratí toho, koho miloval z celého srdce.
Byla jsem se podívat v jednom ze skanzenů a snad i svým předkům tiše záviděla, jak k sobě měli mnohem blíž, než dnešní lidé. Život i smrt brali jako přirozenou součást života.„ Bůh dal, bůh vzal". Tak to vnímali při smrti novorozence, rodičky, dělníka v lese nebo stařečka. Tak to měla i moje babička.
Život je dar, važme si ho
Porody i úmrtí se ponejvíce odehrávaly doma. Její světnička by mohla vyprávět nebo psát paměti. Dnes je vše zrychlené, lidé se nedokáží zastavit na podzim ani v zimě. A zjara se ze všeho zhroutí. Naši předci se řídili převážně vnitřní intuicí a hlasem přírody. Snad i proto mnozí z nich měli tak tuhý kořínek.
Odcházím ze hřbitova s notnou dávkou nostalgie a také o něco pokornější. Život je dar. Snad, až na tomto místě si plně uvědomíme jeho skutečnou cenu a hodnotu. Když vidím kolem sebe uspěchané lidi nebo ty, co se řítí po dálnici, kladu si stejnou otázku, jakou si kladl můj tatínek.
„Kam tak spěchají. Asi do hrobu“. Uklidila jsem si doma a vše staré, co už přestalo sloužit dala pryč, aby uvolnilo cestu nové energii, a také nemám ráda zahlcený byt různými pracholapkami. A na hřbitově očistila a ještě při další návštěvě očistím i svou duši. Pod nebesy a očima svého Stvořitele. Snad i on mi odpustí.
Naši předkové na Dušičky zdobili hroby, vyřezávali řepu a pekli kosti svatých
Dušičky jsou časem rozjímání a nostalgie. Chodíme na hřbitov, abychom na hrobě svých blízkých, kteří už nejsou mezi námi, zapálili svíčku a položili květiny. Připomeňme si, jaké byly Dušičky našich předků, kdy vznikly a jaké tradice jsou s nimi spojené.
V církevním kalendáři je 1. listopad svátek Všech svatých a 2. listopad Památka zesnulých. Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých (latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum). Podobně ale jako například u Hromnic zvítězil nad církevním označením prvních listopadových dnů název Dušičky.
Kdy vznikly Dušičky
„V Římě se na počátku 7. století konala vždy v květnu slavnost všech křesťanských mučedníků, ale v 9. století ji papež Řehoř IV. přesunul na 1. listopad. Nejspíš proto, že v květnu byl nedostatek potravin, a tak oslavy nebyly příliš bohaté. Podle jiných teorií došlo k přesunutí termínu proto, aby se vytěsnily pohanské oslavy nového keltského roku Samhain, který byl zároveň i obřadním dnem, kdy pohané uctívali své mrtvé, věřili, že tento den se setkávají mrtví s živými“, uvádí PhDr. Alena Vondruškové v knize Český lidový a církevní rok.
Duše musí před vstupem na nebesa do očistce.
2. listopadu se lidé modlili za mrtvé, jejichž duše ještě pobývají v očistci a potřebují podporu k očištění od hříchů, aby mohly vstoupit na nebesa. „Původně se jednalo o rodinné obřady. První veřejnou uspořádali benediktini z kláštera ve francouzském Clunny koncem 10. století a postupně se svátek rozšířil po křesťanské Evropě. V kostelech se slouží mše, čtená nebo zpívaná, při níž pozůstalí prosí za spásu suše svých zemřelých. Od roku 1915, kdy se lidé modlili za oběti první světové války, jsou povoleny až tři mše,“ dodává A. Vondrušková.
Dušičky pověry a zvyky
Od nepaměti lidé přemýšleli o tom, co se stane po smrti. Víra, že smrtí život nekončí a duše mrtvých, které opouštějí pozemský svět, je třeba na jejich cestě vyprovodit, je součástí prakticky všech náboženství. U nás Dušičky vycházejí z křesťanského učení o cestě duší ke spasení a splývají s pohanskými představami a obřady a lidovou vírou i pověrami.
- „Naši předkové věřili, že duše vystupují na jednu noc z očistce, kde se kají za své pozemské hříchy, aby se alespoň na chvíli zbavily muk. Proto jim připravovali studené mléko, aby se duše mohly ochladit a lampy plnili máslem, aby si mohly ošetřit popálené rány“ ,uvádí Alena Vondrušková.
- Rozšířené bylo taky vhazování jídla do ohně duším na přilepšenou nebo pro jejich vykoupení, jinde bývalo zvykem prostírat i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit.
- Říkávalo se, že když o Dušičkách prší, duše oplakávají své hříchy.
Dušičková tradice
Dušičková tradice zapalovat svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a pomáhá chránit před zlými silami. Mnohde se uchoval prastarý zvyk vyřezávat z podzimní zeleniny (cukrové, krmné i červené řepy, tuřínů, vodnic nebo velkých kedluben, dnes je nahradily dýně) dušičkové lampičky se svíčkou. Aby v domě duše mrtvých nezůstávaly, dávali je lidé do oken nebo na zápraží. Jinde naopak měly vítat mrtvé předky a ukázat jim cestu ke dveřím.
Co naši předkové dělali na Dušičky
Pozůstalí o Dušičkách navštěvovali hroby svých zemřelých, zdobili je květinami, rozsvěcovali svíčky a přinášeli speciální pečivo, symbolický pozůstatek dávných hostin za mrtvé.
„K tomuto účelu se pekl buď chléb, nebo rohlíky či věnečky ze sladkého kynutého těsta, někde se sušeným ovocem, někde plněné mákem nebo povidly – souhrnně se jim říkalo dušičky. Tradiční české dušičkové pečivo totiž vypadalo ledajak. Specialitou byly tzv. kosti svatých ze dvou zkřížených pletenců těsta ve tvaru hnátů. Lidé si dušičkové pečivo pekli buď doma, nebo je kupovali od pekařů, kteří je na Dušičky často prodávali přímo na hřbitově“, uvádí PhDr. Vondrušková.
Ani Dušičky neunikly koledním pochůzkám, např. v jižních Čechách se ještě na počátku 20. století chodilo koledovat. V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo „chodit po rohlíkách“, protože odměnou bylo dušičkové pečivo.
Zdroj:
living.iprima.cz/co-delali-na-dusicky-nasi-predci-zdobili-hroby-vyrezavali-repu-nebo-pekli-kosti-191403
