Článek
Sedím tiše. V místnosti, která byla kdysi plná hlasů, smíchu, pohybů. Teď zněla jen ozvěna vlastních myšlenek. Všechno se změnilo. Né náhle, ale pomalu, jako když se zatahuje obloha před bouří. A přesto nikdo nečekal, že přijde takový konec.
Každý měl svůj podíl. Každý zasel. A teď, když se sklízelo, bolelo to. Nešlo ukázat prstem na jednoho člověka. Všichni byli součástí. I já sama. I ti, kteří mlčeli. I ti, kteří přihlíželi. I ti, kteří se snažili.
Rozhodnutí padlo. Udělala jsem ho. Nevím, jestli bylo správné, jen vím, že jsem ho udělala. A že to nepřineslo žádnou úlevu, jen smutek. Tichý, hluboký, jako voda, která se pomalu plní ve vaně, až nakonec přeteče.
Jsem jiná, cítím jinak, možná víc, možná jen prostě jinak. A právě proto, mě to tak bolí. Nejen kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co už se nestane. Dveře se zavíraly. Pomalu, neúprosně. A já vím, že až se zavřou úplně, nebude návratu.
Za těmi dveřmi zůstane všechno. Vzpomínky, slova, pohledy, ticho. Lidé, kteří byli blízko a teď jsou daleko. A já? Já budu stát na druhé straně sama, ale silnější. Protože i smutek je důkazem, že to stálo za to.
A přesto, někde v hluboko se ve mě začíná rodit něco nového. Ne, hlasité, ne triumfální. Jen tiché šepotání naděje. Možná jednou, až se dveře zavřou úplně, otevřou se jiné. Možná né hned, možná né tam, kde bych čekala. Ale někde, a já půjdu dál. S bolestí, ale i s vírou, že každý konec je začátek něčeho nového, co ještě neznám.
