Když se z komára stává velbloud. A děti se vlastně nezměnily.

Každá generace dospělých má jistotu, že právě ta dnešní mládež je horší než všechny předchozí. Drzejší. Bez respektu. Schopná krutostí, jaké dřív nebyly.

Jenže při bližším pohledu se ukazuje něco jiného: děti se příliš nemění. Zato dospělí jsou stále citlivější, úzkostnější a ochotnější proměňovat dětské přešlapy v oficiální kauzy.

Jinými slovy — z komárů se dělají velbloudi.

Silným mementem zůstává film Vyšší princip. Studenti v něm z recese domalují do novin karikatury nacistických představitelů a papír zahodí do kamen. Spolužák je ze msty udá gestapu. Následuje poprava zastřelením.

Historická předloha je ještě banálnější: stačilo vytrhnout stránku s portrétem Hitlera a zahodit ji.

Totalitní režim dokázal z pubertálního gesta udělat útok na říši.
Z klukoviny velezradu.
Z komára velblouda.

Dnes se nad tím otřásáme jako nad symbolem absurdní nepřiměřenosti moci.

Současnost nabízí mnohem mírnější, ale v principu podobné situace. Skupina dětí si v soukromé třídní konverzaci upraví fotografii bývalého pedagoga. Protože měl zvířecí příjmení, vytvoří z jeho portrétu graficky humorné zvíře. Obrázek sdílejí mezi sebou. Ne veřejně. Ne anonymně. V uzavřené dětské skupině.

Reakce školy? Zahájení vyšetřování pro důvodné podezření z kyberšikany.

A tím přichází procedura. Školní preventista si postupně zve desetileté děti jednotlivě do kabinetu, kde musí podat vysvětlení. Z jejich slov vzniká oficiální zápis, který následně musí podepsat. Mnohé z nich při tomto malém školním výslechu pláčou.

Mechanismus je nápadně podobný:
autorita se cítí dotčena → někdo čin oznámí → instituce reaguje demonstrativně přísně → z dětského vtípku se administrativně vyrábí závažný delikt.

Ne, nežijeme v totalitě. A nikdo nikoho nepopravuje. Ale princip nepřiměřené reakce na bagatelní dětské chování se vrací v civilní, byrokratické podobě.

Děti si odjakživa dělaly legraci z autorit. Kreslily učitelům kníry. Vymýšlely přezdívky. Psaly parodie. Kolovaly papírky pod lavicí.

Dnešní digitální prostředí na tom nic nemění — jen nahrazuje papírek obrazovým souborem. Podstata je stejná: humor, testování hranic, skupinová soudržnost, ventil napětí.

Označovat každou takovou epizodu za šikanu znamená nepochopit rozdíl mezi systematickým ubližováním a jednorázovou recesí.

Proč tedy instituce reagují přehnaně?

Protože dnešní svět je posedlý prevencí, reputací a právní odpovědností. Škola, která „nezakročí“, riskuje obvinění z přehlížení šikany. Úředník, který bagatelizuje, riskuje stížnost.

Bezpečnější je eskalovat. Zahájit řízení. Sepsat protokol. Použít silná slova.

A tak vzniká paradox: společnost, která se považuje za citlivější a humánnější než minulost, někdy ztrácí elementární smysl pro míru.

Skutečná šikana existuje a je správné ji řešit. Ale její definice se nesmí rozpustit tak, že zahrne každou dětskou karikaturu nebo vtípek na adresu autority.

Jinak dětem sdělujeme nebezpečnou zprávu: humor vůči moci je nepřijatelný. Zesměšnění autority je provinění. Nadsázka je riziko.

To není výchova k respektu.
To je výchova k opatrnosti a autocenzuře.

Možná nejdůležitější zjištění je prosté: děti se nezměnily. Pořád jsou hravé, ironické, někdy drzé a někdy necitlivé — stejně jako byly vždy.

Co se změnilo, je práh dospělých. Naše tolerance k dětské nedokonalosti klesla. Naše potřeba regulovat vzrostla.

A tak dnes někdy reagujeme na školní recesi s vážností, která by slušela skutečnému ubližování.

Vyšší princip nám připomíná, kam až může dojít moc, která ztratí smysl pro proporci. Dnešní demokratická společnost samozřejmě nestřílí studenty za karikatury.

Ale nepřiměřenost nezačíná popravou.
Začíná už tím, že přestaneme rozlišovat mezi zlomyslností a humorem, mezi šikanou a recesí, mezi útokem a nadsázkou.

A právě tam se dnes občas ocitáme.

Protože jestli se něco opravdu nezměnilo, pak to, že děti zůstávají dětmi.
A dospělí by na to neměli zapomínat — dřív než zase z komára vyrobí velblouda.