Článek
Zpráva o městečku Hůkov
Jmenuji se Richard Sokl a již padesát let žiji v malém městečku Hůkov, o kterém jsem se rozhodl nyní podat krátkou zprávu.
Nám Hůkovanům přijde velice nespravedlivé, že se o našem městečku jen pramálo ví a přitom mi dáte po dočtení za pravdu, že je to veliká škoda.
Městečko je to malebné se spoustou historických budov, které by nám mohlo závidět kdejaké světové město. Nejvíce nám zde všichni závidějí malou historickou radnici, která se nachází přímo uprostřed náměstí. Jiní mají uprostřed náměstí kašny, sochy nebo jen parkoviště, ale my zde máme jednu z nejstarších radnic v republice, která svým tvarem připomíná rotundu.
Dále tu máme i jedno historické a jedno nové vlakové nádraží. O tom starém se říká, že jím s jistotou neprojel nikdy nikdo slavný. O tom novém se říká, že ani zde neprojede nikdy nikdo slavný. Obě nádraží mají totiž tu zvláštnost, že k nim nevedou koleje. Je to bohužel způsobeno tím, že nádraží jsme si postavili samy, ale připojení ke kolejím ostatních drah nám již umožněno nebylo. Koleje jsme použili dětské.
Obě nádraží hlídá a obsluhuje pan Křeček. Je sice již dva roky v penzi, ale i když je na vše sám, neměl nikdy ani sebemenší frontu na lístky nebo pozdě vypravený vlak.
Máme zde i malé polní letiště, které se nachází na malém kopečku přímo nad městečkem. Ovšem zdali se tomu dá říkat letiště nevíme. Nemá přistávací ani startovací plochu a je tam pouze jedno staré letadlo, které tam spadlo i s pilotem během druhé světové války.
Na náměstí máme i malé divadélko z roku 1912. Nechce v něm ovšem vystupovat žádné divadlo, kvůli chybějícímu hledišti. To se nám do něj bohužel kvůli omezeným rozměrům a architektům nevešlo a tam, kde jinde končí forbína, je cihlová zeď.
Máme samozřejmě i restauraci, kterou vede jeden neznámý kuchař. Bohužel neznámý, ale ani nám občanům se nepovedlo nikdy zjistit, kdo stojí za tak výbornou kuchyní, za kterou se sjíždějí i hvězdy filmového plátna.
Například minule jsem potkal na náměstí jednoho amerického herce, který ztvárnil hlavní roli v kultovním snímku Okno v hlíně. Je tak známý, že jeho jméno zde ani není třeba uvádět.
Jednou jsme zde měli také první národní svíčkový průvod, který mi dal na starost sám náš velký malý starosta pan Kyslík. Aby mělo vše jiskru, posunul jsem tento průvod ze zimních mrazů na léto. Bylo to něco nádherného a neopakovatelného. Obzvlášť, když jsme procházeli okolo muzea papíru a napadlo nás nakouknout v noci dovnitř. Hasiči, kteří přijeli z nedaleké obce Otok nad Ledvinou, již nedokázali požáru zabránit a od té doby má kulturní akce na starosti opět jen pan starosta.
Nesmím zde zapomenout ani na naše slavné rodáky, kteří bohužel nic nedokázali a nemá tedy cenu, je zde všechny vyjmenovávat.
Je také nutno zmínit i naší místní nemocnici, které se dostalo titulu nejlepší nemocnice ve městě. Titul se předával s velkou slávou a nemohla tedy poté chybě ani prohlídka této nemocnice. S velkou chutí, jsem vzal svůj nový digitální fotoaparát, abych měl památku na prostory, do kterých se zřejmě již nikdy nepodívám.
Při průchodu prvním sálem ortopedie jsem nevěřil svým očím. Zapomněl jsem paměťovou kartu do foťáku. Udělal jsem si tedy alespoň podrobný náčrt na kus kapesníku, abych měl tu nádheru uchovanou do konce svých dní.
Na konci prohlídky nás pan ředitel nemocnice pozval na očkování, kvůli právě po nemocnici řádící žloutence.
Jinak jsme městečko bez špatných mravů. Není zde tedy třeba policie, soudů, či jiných nápravných institucí.
Co se turistického ruchu týče, jezdí sem výhradně cizinci a to především asiaté a nedají si to vymluvit.
Jako jedno z mála měst máme dodnes i svůj rozhlas. Zde jsem byl pověřen tou ctí a mohu tady uvádět svůj populární vědecko-hudební pořad s názvem Jelení skok pro auta šok. Pouštím zde především hudbu na přání a velice mě těší, že si zatím každý vybral pouze místní kapelu Nemám buben, kde zpívá slečna Neplodná, pro kterou jsem napsal pár dobrých textů. Upozorňuji ve svém pořadu i na ony jelení skoky pod auta a vlastně nejen jelení. Je ovšem velice těžké předpovědět, jaký jelen, či jaká osoba kde skočí pod jaké auto, ale zatím se musím pochválit a mé předpovědi vždy vycházejí a díky nim se ještě nestalo, že by k nějakému skoku pod vozidlo došlo. Auto máme ve městě jen jedno, které vlastním já a jsem tedy jasným svědkem, že k žádnému skoku ještě nedošlo. Až budete někdy projíždět tímto malebným městečkem, ihned si nalaďte stáhnutím okénka ve vozidle náš rozhlas.
Poslední věc, kterou musím zmínit je i naše muzeum živých voskových figurín. Nachází se zde jen jedna a to živá figurína jménem Josef Lup. Jeho jméno vám jistě nic neříká a není divu. Josef Lup byl hlídačem v továrně na vosk a při jedné noční obchůzce spadl do kádě s voskem. Od té doby se nachází v našem muzeu.
Nejlepší ovšem bude, když se zajedete podívat osobně, protože přečíst si jen o našem městečku není to pravé a co si budeme vykládat, napsat a říci může každý kdeco, ale pravdou to být nikdy nemusí.
Richard Sokl, Hůkov.
Příběhy všech chutí
