Článek
Pondělní ráno 8. srpna roku 2005. V brazilském městě Fortaleza jde zaměstnanec pobočky centrální banky po volném víkendu otevřít trezor. Masivní dveře se pomalu otevírají. Muž vejde dovnitř a v zadní části trezoru si všimne peněz rozházených po zemi. Rutina se během několika sekund mění v chaos. Zaměstnanec volá ochranku, krátce nato přijíždí policie. Rozbíhá se vyšetřování jedné z nejodvážnějších bankovních loupeží moderní historie. Z trezoru zmizely běžné bankovky v hodnotě 50 brazilských realů, které centrální banka držela jako hotovostní rezervu. Šlo o bankovky, které byly dočasně staženy z oběhu a uloženy v trezoru k dalšímu zpracování. Jakmile se ocitnou mimo trezor, stanou se nerozeznatelnými od ostatních peněz v ekonomice.
O tři měsíce dříve
Na jaře roku 2005 si Luiz Fernando Ribeiro pronajímá starší dům v širším centru Fortalezy. Smlouvu uzavírá pod falešnou identitou na jméno Paulo Sérgio de Souza. Dům se nachází jen několik ulic od pobočky brazilské centrální banky. Zakládá zde sídlo malé firmy vystupující pod názvem Grama Sintética, která se oficiálně prezentuje jako podnik specializující se na instalaci umělých trávníků a terénní úpravy. Název nepůsobí nijak nápadně a bez potíží zapadá mezi další podobné živnosti ve městě. Z pohledu okolí tak nejde o nic výjimečného. K domu pravidelně přijíždějí auta, v garáži se hromadí pytle se zeminou a pracovní nářadí. Sousedé vnímají běžný provoz firmy, která se živí úpravami pozemků. Právě tahle nenápadnost se později ukáže jako jeden z klíčových prvků celé operace. Nikdo z okolí zatím netuší, že za zdmi nenápadného domu pracuje dobře organizovaná skupina přibližně pětadvaceti mužů. Každý její člen má přesně určenou roli.
Grama Sintética - dobová fotografie pronajatého domu
Organizace
Mezi hlavní organizátory operace patří Antônio Jussivan Alves dos Santos, přezdívaný Alemão, dlouhodobě působící v prostředí organizovaného zločinu. Podílí se na organizaci, financování a logistickém zajištění celé akce. Společně s Luizem Fernandem Ribeirem a Márciem Rafaelem Pierrem se podílejí na základním konceptu celé akce – shodují se na postupu, který se vyhýbá přímé konfrontaci i jakémukoli násilí. Místo přepadení volí pomalou a nenápadnou cestu – tunel přímo do trezoru centrální banky. Ribeiro zajišťuje koordinaci lidí zapojených do příprav a funguje jako hlavní spojovací článek celé operace. Dohlíží na to, aby do sebe jednotlivé kroky dokonale zapadaly a každý další krok probíhal bez zbytečné pozornosti. Pierre má významnou roli při provedení a organizaci. Aby se domluvený plán mohl proměnit ve skutečnost, nestačí jen teorie, nebo technické dovednosti. Rozhodující je znalost konkrétní banky zevnitř. Tou disponuje Deucimar Neves Queiroz, bývalý člen ostrahy této pobočky. Skupině předává detailní informace o zabezpečení budovy. Zná nejen rutinu ostrahy a reakční časy, ale také to, kde jsou rozmístěny kamery, jak fungují alarmy a také kdy a v jakých situacích se skutečně spouštějí. Zásadní je informace, že trezorová místnost není chráněna čidly v podlaze a že část zabezpečení se aktivuje až při otevření trezoru, nikoli při narušení zespodu.
Další klíčovou postavou pro ražení tunelu je Marcos Rogério Machado de Morais označovaný jako „stavbyvedoucí“ tunelu. Jeho role nespočívá v samotném kopání, ale ve stavebním dozoru: hlídá směr, hloubku a stabilitu chodby. Dohlíží na to, aby dlouhá podzemní práce probíhala bezpečně a systematicky.
Zkušenosti s ražbou tunelů už má i Moisés Teixeira da Silva. Na počátku tisíciletí si v São Paulu odpykává trest za bankovní loupež. V roce 2001 se mu však podaří z vězení uprchnout – společně s další zhruba stovkou vězňů se dostává na svobodu díky tunelu vybudovanému pod areálem věznice. Následující čtyři roky se úspěšně skrývá před policií. Zkušenosti, které při útěku získal, teď může skupina ve Fortaleze plně využít.
Týdny pod zemí
Kolem domu se muži pohybují v uniformách s logem falešné firmy, uvnitř se něktěří převléknou a sestupují do tunelu – mají před sebou bezmála 80 metrů ražení tunelu. To probíhá velmi pomalu, výhradně lopatami a jednoduchými ručními nástroji. Do posledního okamžiku žádná mechanizace, žádné náčiní, které by vytvářelo výrazný hluk. Práce je načasována tak, aby zvuky splývaly s běžným provozem v blízkém okolí. Kope se od pondělí do pátku, zpravidla ve dvou směnách. V sobotu a v neděli volno.
Vstup do tunelu byl v domě ukryt pod parketami.
Zemina se odváží improvizovaným dopravníkem – plastovým sudem rozříznutým napůl. Sud je pomocí dvou lan – po jednom na každé straně – tažen tunelem po roztažené plachtě, aby lépe klouzal. U vstupu do tunelu je zemina přes kladku vytažena nahoru a balena do pytlů. Poté je sud tažen zpět k dalšímu kopání. Část pytlů se skladuje v interiéru domu za falešnými stěnami, část se vysype po zahradě a část se dodávkou rozveze na různá místa ve městě. Zvenčí vše působí jako běžná součást činnosti firmy, která se oficiálně zabývá terénními úpravami.
Pomocí plachty pachatelé posouvali peníze tunelem. Kabely zajišťovaly přívod elektřiny, telefonní spojení i ventilaci.
Samotný tunel je veden v hloubce přibližně 3–4 metrů. V této hloubce je v daném místě půda dostatečně soudržná, aby se nesesouvala, ale zároveň stále vhodná pro kopání ručně bez těžké techniky. Několik metrů zeminy tlumí zvuky kopání. Po celé délce je tunel pečlivě vyztužen dřevěnou konstrukcí, která zajišťuje stabilitu chodby, brání sesuvům a zároveň přispívá k tlumení přenosu vibrací a hluku. K zajištění tunelu je použito několik stovek dřevěných prken. Zhruba každých 6 metrů je instalováno elektrické osvětlení. I přes dokonalé plánování se pachatelé nevyhnou komplikacím. Ve vzdálenosti přibližně 60 metrů od vstupu do tunelu narazí při kopání na kanalizační síť, což si vynutí vést dno tunelu zhruba o 70 centimetrů mělčeji. Chodba se tak přiblíží povrchu a je více vystavena vibracím způsobeným silničním provozem nad ní. Ke zvýšení stability je proto v tomto úseku nutno použít několik segmentů ocelového potrubí. Po překonání posledních pár metrů jsou po 3 měsících na místě.
Trezor
Od trezoru s hromadou peněz je dělí už „jen“ 110 centimetrů železobetonu. Tady už lopaty nestačí, ale i na takovou překážku jsou připraveni. Používají běžnou stavební techniku - úhlové brusky s diamantovými kotouči, vrtačky a bourací kladivo, které umožňuje kontrolovaně oddělovat nařezané části železobetonu. Nářadí mají primitivně upraveno pro tichý provoz. Pracují ve velmi omezeném prostoru. V noci z pátku 5. na sobotu 6. srpna 2005 prorážejí poslední část podlahy - jsou uvnitř!
Vyústění tunelu do trezoru - do podlahy byl vyražen otvor o průměru přibližně 60 centimetrů.
Banka je přes víkend zavřená, a pokud se nestane nic nečekaného, mají pachatelé dostatek času. Do trezoru se dostávají bez okamžitého odhalení. Kamerové pokrytí prostoru je omezené a vzhledem k jeho rozsahu nedostatečné. Uspořádání trezoru navíc umožňuje pohyb mimo přímé zorné pole kamer, v úzkých uličkách mezi stěnou, klecemi a schránkami s hotovostí. Situaci jim usnadňuje i skutečnost, že pohybová čidla umístěná u stropu nepokrývají celou plochu podlahy. Při návrhu zabezpečení se zkrátka nepočítalo s možností, že by se někdo do trezoru dostal zespodu. Systematicky pokračují podle dohodnutého scénáře. Spěšně plní pytle bankovkami a posílají je stejnou cestou, jako předtím vytěženou zeminu, zpět do domu. Během zhruba 6 hodin nashromáždí 164 milionu brazilských realů, částka, která podle tehdejšího kurzu odpovídá zhruba 1,6 miliardy korun - 1 BRL ≈ 9,8 Kč (srpen 2005, orientačně).
Pozdější výpovědi podezřelých ukázaly, že kvůli prolomení podlahy trezoru přijelo ze São Paula pět mužů, kteří měli s podobnou prací zkušenosti.
Lupiči místo činu zvlášť systematicky nemaskují. Při odchodu sice v domě rozsypou vápno ve snaze zahladit otisky, tunel ani samotný průnik do trezoru však nijak nezakrývají. Vzhledem k obrovskému množství bankovek, jejichž váha v součtu dosahuje 3 tun, neprobíhá jejich kompletní rozdělení na místě. Peníze ukrývají na různých místech a dělí se o ně později, aby snížili riziko odhalení. Vůdcům a financovatelům náleží zhruba 5 milionů realů (49 milionů Kč). Dělníkům – těm, kteří skutečně kopali – kolem 2 milionů realů (19,6 milionů Kč).
Fotografie z roku 2005 zachycuje vnitřek trezoru Centrální banky. Vyšetřovatelé uvedli, že výhled části kamer umístěných v trezoru byl blokován vozíky, které banka používala na převážení peněz.
Kupící se chyby
Policie zahajuje okamžitě po příjezdu vyšetřování. Netrvá dlouho najít tunel, ale ani detailní analýza místa činu je okamžitě k lupičům blíže nedovede. Zatímco samotná loupež působila dojmem precizně řízené operace, události po ní se rychle vymkly kontrole. První chybou je náhlá a nápadná změna životního stylu některých účastníků loupeže. Být milionářem za těchto okolností není jednoduché. Veškerý majetek existuje pouze v hotovosti. Platit hotově není problém u menších částek, u větších nákupů se však takový způsob placení rychle stává nápadným. Už krátce po loupeži byli podle policejních informací někteří členové skupiny spojováni s nákupem většího počtu vozidel v autosalonu. Za několik pickupů a osobních aut zaplatili téměř milion realů v hotovosti. Okamžitá platba vysoké částky vzbudila podezření zaměstnanců, kteří informaci předali policii. Část peněz měla být následně ukryta v karoseriích vozidel a převezena do jiného brazilského státu. Policejní spisy také popisují prudké vnitřní konflikty mezi účastníky, spory o podíly a rostoucí nedůvěru. Krátce po činu došlo k několika násilným úmrtím osob napojených na operaci, která vyšetřovatelé přímo spojili s loupeží. Právě tato eskalace násilí se podle policie stala bodem zlomu: vytvořila svědky, otevřela cestu k prvním výpovědím a zásadně urychlila rozpad celé sítě. Vnitřní konflikty a vraždy vytvořily prostředí, v němž se strach stal silnější než loajalita a vyšetřovatelé toho cíleně využili. Pracovali s pocitem izolace jednotlivých podezřelých. Nabízeli ochranu těm, kteří se obávali vlastních společníků. Strach z umlčení se tak stal silnějším motivem ke spolupráci než hrozba trestu.
Neúplná tečka
Vyšetřování sice přineslo odsouzení části pachatelů, případ jako celek však zůstal nedořešený. Z přibližně pětadvaceti přímých účastníků loupeže bylo pravomocně odsouzeno dvanáct osob, několik dalších se nikdy nepodařilo postavit před soud a část z nich nebyla oficiálně ani identifikována. Z původních 164,7 milionu realů se během následujících let podařilo zajistit jen zlomek. Podle různých policejních a mediálních zdrojů se zajištěná částka pohybuje zhruba mezi 20 a 60 miliony. Podle nejpravděpodobnější verze se zbytek peněz postupně rozptýlil v běžném oběhu a kriminálním prostředí, čímž ztratil jakoukoli dohledatelnou stopu.
Antônio Jussivan Alves dos Santos (Alemão) – Policií označovaný za jednoho z hlavních organizátorů loupeže. Zatčen v únoru 2008. Před soudem přiznal, že si z lupu ponechal 5 milionů realů, popřel však roli vůdce skupiny. Byl odsouzen k trestu 49 let a dvou měsíců vězení. V roce 2017 se pokusil o útěk z věznice v Pacatubě a byl při něm postřelen. Podle dostupných informací zůstává k dnešnímu dni ve výkonu trestu v zařízení se zvýšeným stupněm ostrahy.
Antônio Jussivan Alves dos Santos, označovaný brazilskou policií za jednoho z organizátorů loupeže
Luiz Fernando Ribeiro (Fernardinho) – Muž, který podle policie poskytl peníze nezbytné k rozběhnutí celé operace. Jeden ze strůjců plánu. V říjnu 2005 byl unesen v Camanducaia ve státě Minas Gerais. Rodina zaplatila únoscům výkupné ve výši 2 milionů realů, přesto byl zavražděn. Jeho tělo se stopami svázání a sedmi střelnými ranami bylo nalezeno na opuštěné silnici. Podle vyšetřovatelů šlo o součást následného vyřizování účtů uvnitř skupiny.
Deucimar Neves Queiroz – bývalý strážný, který poskytl informace o trezoru; zatčen v říjnu 2005, vypověděl o svém zapojení; byl odsouzen, část řízení však byla zpochybněna a vyšší soud následně rozhodl o jeho propuštění.
Márcio Rafael Pierre– považován za jednoho z organizátorů loupeže; zatčen v lednu 2007, veřejně dostupné informace o jeho konečném rozsudku nejsou k dispozici.
Moisés Teixeira da Silva (Tatuzão) – Zatčen v červenci 2009. Podle vyšetřovatelů federální policie patřil k hlavním „kopáčům“ a specialistům na ražbu tunelů, což mu vyneslo přezdívku Tatuzão (velký pásovec). Policie se k němu dostala v rámci dlouhodobého sledování, mimo jiné i díky operaci, při níž federální policie nasadila tajného agenta do pekárny, kterou podezřelý pravidelně navštěvoval. Da Silva byl odsouzen k 17 letům odnětí svobody. Po změně právní kvalifikace a s přihlédnutím ke spolupráci s policií mu byl trest později výrazně snížen.
Zdroje:
- veřejně publikované zprávy agentury Reuters z roku 2005
– veřejná vyjádření brazilské federální policie
– další dobové mediální zdroje
