Článek
Starověk – poprava jako podívaná
V létě roku 64 n. l. zachvátil Řím rozsáhlý požár. Když se městem začaly šířit zvěsti, že za katastrofu může sám císař, obrátil se Nero proti tehdy malé a nepopulární skupině – křesťanům. Následovaly zatýkání a popravy, které se staly součástí veřejných podívaných a slavností. V římském světě to nebylo nic neobvyklého: odsouzení bývali veřejně ukřižováni nebo předhazováni šelmám jako součást her, při nichž se trest mísil se zábavou. Nero však zašel ještě dál. Někteří odsouzení byli přivázáni ke kůlům v císařských zahradách a za soumraku zapáleni jako živé pochodně.
Jean-Léon Gérome - The Christian Martyrs Last Prayer (1883): scéna odsouzených v aréně naposledy se modlících před setkáním s divokými zvířaty.
Po dlouhá staletí nebyla veřejná poprava jen trestem, ale především demonstrací moci a proto se odehrávala před zraky lidí. Časem však měnila formu.
Raný novověk – poprava jako výstraha
Dne 5. ledna 1757 se ve Versailles prodral Robert-François Damiens k francouzskému králi Ludvíku XV. a bodl jej nožem, když panovník nastupoval do kočáru. Rána nebyla smrtelná – čepel pronikla jen mělce, částečně i díky silnému zimnímu oděvu, který král nosil. Rozsudek byl neúprosný. Damiens se musel nejprve veřejně omluvit, poté byl mučen na lešení vztyčeném na náměstí Grève. Teprve potom byli k jeho končetinám přivázáni koně, kteří měli tělo roztrhnout. Exekuce trvala hodiny a sledovaly ji tisíce lidí. Stal se posledním člověkem ve Francii popraveným tímto tradičním způsobem vyhrazeným za útok na krále.
Poprava Roberta-Françoise Damiense na pařížském náměstí Place de Grève, 28. března 1757.
Dnes působí jeho smrt téměř nepředstavitelně. Sáhnout na krále však znamenalo sáhnout na samotný řád. Damiensova poprava byla vrcholem starého režimu. Tělo odsouzeného bylo prostředkem, na němž se veřejně obnovovala autorita krále. Následující revoluce však tuto symboliku rozbila. Poprava sice dál patřila na náměstí, ale bez předchozího nekonečného trýznění. Krvavé divadlo měl nahradit rychlý výkon zákona. Stačil jeden úder.
Věk revolucí - stroj jako kat
Když se později ve Francii, na konci 18. století, objevila gilotina, byla představena jako nástroj pokroku. Lékař a poslanec Joseph-Ignace Guillotin prosazoval myšlenku, že poprava má být rychlá, stejná pro všechny a zbavená zbytečného utrpení. Mechanismus s padajícím ostřím měl odstranit závislost na zručnosti kata a svěřit popravu stroji.
V lednu 1793 pod tímto ostřím skončil i Ludvík XVI..
Poprava Ludvíka XVI. na pařížském náměstí Place de la Révolution, 21. ledna 1793. Dobová rytina.
Samotná poprava krále proběhla během několika sekund. Ludvík poklekl, přihlížející slyšeli úder, kat zvedl setnutou hlavu a vše bylo hotovo. Stejný postup čekal v následujících letech tisíce dalších lidí. Rozhodující vliv totiž přebírají jakobíni kolem Maximiliena Robespierra a Výboru pro veřejné blaho. Období, které vešlo do dějin jako Jakobínský teror, trvalo přibližně do léta 1794. Revoluční tribunály pracovaly rychle, rozsudky padaly po zkrácených řízeních a gilotina se stala téměř každodenní součástí pařížského života. Oficiální statistiky mluví o zhruba šestnácti až sedmnácti tisících popravených na základě rozsudku, další tisíce lidí zahynuly bez řádného procesu. Pod stejným ostřím končili bývalí aristokraté, duchovní, rolníci i sami revolucionáři. Mechanismus, který měl zajistit rovnost a přesnost, umožnil i nebývalé tempo poprav.
Myšlenka, že stroj zajistí rychlejší a spolehlivěji provedenou popravu, se neobjevila jen ve Francii. O téměř sto let později přišli v USA s podobnou představou. Elektrické křeslo mělo nahradit oprátku a odstranit technická pochybení, jež do té doby běžné oběšení často provázela. Od elektřiny, tehdejšího symbolu pokroku, si společnost slibovala rychlou a spolehlivou smrt bez zbytečného utrpení. Smrt už nebyla určena davům na náměstí. Popravy se přesouvaly do věznic, za zdi a pod dohled omezeného počtu svědků.
První poprava na křesle Williama Kemmlera v New Yorku roku 1890 ale dopadla katastrofálně.
První elektrické křeslo, které bylo použito k popravě Williama Kemmlera v Auburn State Prison.
William Kemmler byl odsouzen za brutální vraždu své partnerky. První výboj nezpůsobil jeho okamžitou smrt, následovalo tedy další spuštění proudu. Svědci popisovali zápach spálené tkáně a dým stoupající z odsouzencovi hlavy. Událost vyvolala pochybnosti, zda nová metoda skutečně znamená pokrok. Navíc i později docházelo k selháním — špatné napětí, opakované výboje, viditelné utrpení vězňů. Elektrické křeslo tak postupně v mnoha státech nahradila jiná metoda, opět s argumentem větší spolehlivosti a „klidnějšího“ průběhu. Ve 20. století se poprava začíná stále více podobat lékařskému zákroku.
Současnost – klinická poprava
V USA se v posledních desetiletích používá především smrtící injekce – postup sestavený z několika látek podávaných nitrožilně. Poprava probíhá v uzavřeném prostoru za přítomnosti omezeného počtu svědků a zdravotnického personálu. Celý akt má proběhnout klidně, bez dramatických obrazů a bez přímé účasti široké veřejnosti.
Popravčí komora ve věznici San Quentin (Kalifornie/USA), dokončená v roce 2010.
V roce 2014 byl ve státě Oklahoma popraven vězeň Clayton Lockett odsouzený za brutální vraždu. Poprava měla proběhnout pomocí smrtící injekce. Po podání látek se však ukázalo, že jedna z injekcí nebyla aplikována správně. Odsouzený se několik minut svíjel, pokoušel se zvednout z lehátka, vykřikoval a nakonec zemřel na infarkt. Událost vyvolala debatu o spolehlivosti použitých látek i o tom, zda je možné „technicky“ zajistit bezbolestnou smrt. Ukázalo se, že ani přesně daný postup nedokáže odstranit nejistotu posledního okamžiku.
Trest smrti v globálním měřítku
Po druhé světové válce většina evropských zemí trest smrti zrušila a jeho zákaz zakotvila v mezinárodních úmluvách. Bělorusko zůstává posledním evropským státem, který dosud trest smrti nezrušil. V jiných částech světa však zůstává součástí právních systémů – například v Číně, Iráku, Íránu či ve Spojených státech – byť se téměř všude přesunul mimo veřejný prostor. Popravy dnes probíhají za zdmi věznic a jejich podoba se liší podle právní tradice: od smrtící injekce přes oběšení až po střelbu. A například v Saúdské Arábii se stále používá stětí – metoda s dlouhou historickou tradicí, která je v současném světě spíše výjimečná.
Během staletí se tak trest smrti ve většině zemí proměnil z rituálu, v němž se moc předváděla před zraky davu, v administrativně řízený úkon pod dohledem práva a medicíny. Zmizelo lešení na náměstích i krvavé divadlo, ale samotný akt zůstal. Moderní metody slibují rychlou smrt s minimálním utrpením, přesto se stále opakovaně ukazuje, že ani technika nedokáže zcela odstranit riziko lidského a procesního selhání. Navíc právě moderní doba přinesla i případy, kdy byli lidé odsouzení k trestu smrti po letech zproštěni viny na základě nových důkazů. Trest smrti je přitom jediným trestem, který nelze vzít zpět. Technika se zdokonaluje, ale odpovědnost za nevratné rozhodnutí zůstává stejná.
Anketa
Zdroje:
