Článek
Je „hate“ názor?
Slovo „hate“ nebo „hater“ se v internetových debatách objevuje stále častěji. Někdy označuje otevřenou nenávist, jindy se jím nálepkuje i velmi ostrá kritika. Právě proto není vždy jasné, kde přesně leží hranice mezi legitimním názorem a projevem nenávisti.
Na první pohled to vypadá jednoduše. Názor je něco, co si myslím. Nenávist je něco, co cítím. V reálném životě se ale myšlenky a emoce tak čistě oddělit nedají.
Pojem „hate“ (z angličtiny nenávist, nesnášet) se v češtině používá nejčastěji v kontextu internetové kultury, sociálních sítí a verbálních útoků. Označuje projev zášti, který nemá za cíl věcnou kritiku, ale záměrné ponížení, nebo zastrašení.
Názor jako soud, nenávist jako postoj
Názor je subjektivním postojem jedince. Má obsah, který lze formulovat větou: „Domnívám se, že X je pravdivé“ nebo „Myslím si, že Y je škodlivé.“ Takový výrok je možné rozebrat, podpořit argumenty nebo zpochybnit. Nenávist je naproti tomu emoční postoj. Obsahuje silnou negativní složku – hněv, odpor, znechucení – a zároveň tendenci odmítat či znehodnocovat to, k čemu se vztahuje. Často nejde jen o krátkodobý výbuch emocí, ale o dlouhodobější nastavení vůči určité osobě, skupině nebo jevu. Když někdo řekne: „Nenávidím skupinu X, protože ohrožuje naši společnost,“ spojuje emoci s vysvětlením. Otázka zní: vzniklo nejdřív přesvědčení o ohrožení, nebo negativní pocit?
Emoce a jejich zdůvodnění
Naše rozhodování není primárně racionální. Emoce často přicházejí dříve než vědomé zdůvodnění. Mozek rychle vyhodnotí situaci jako hrozbu a teprve potom hledá argumenty, které postoj ospravedlní. To neznamená, že všechny názory jsou jen převlečené emoce. Často si nejdřív vytvoříme sympatii nebo odpor – a až poté k nim dohledáváme vysvětlení. Z tohoto pohledu tedy nenávist nelze chápat jako názor v užším smyslu. Spíše jde o emoční základ, na který se názory mohou nabalovat jako obhajoba.
Role identity a ohrožení
Nenávist často vzniká ve chvílích, kdy člověk nebo skupina vnímají ohrožení – ekonomické, kulturní či symbolické. Máme přirozenou tendenci upřednostňovat „své“ a být podezřívaví vůči „cizím“. Jakmile máme pocit, že je naše identita zpochybněna, reagujeme silně. V takové situaci může nenávist působit jako obranná reakce. Pokud někdo věří, že jeho hodnoty nebo způsob života jsou pod útokem, negativní emoce se snadno propojí s přesvědčením o nutnosti odporu.
Tím se dostáváme k důležitému bodu: nenávist není nutně bezobsažná. Vychází z určité interpretace reality. Její jádro zůstává především emoční.
Hater (z angl. "hate = nenávidět") je termín označující osobu, která na sociálních sítích otevřeně, demonstrativně vyjadřuje zášť vůči někomu nebo něčemu. Přičemž většinou nejde o opodstatněnou kritiku dané věci, nýbrž jen pouhý projev nenávisti vůči ní, často aniž by k tomu daná osoba měla nějaký opodstatnitelný důvod.
Online prostředí jako zesilovač
Digitální prostředí tento proces ještě posiluje. Anonymita snižuje zábrany, skupinová dynamika posiluje extrémy a algoritmy zvýhodňují obsah, který vyvolává silné emoce. Nenávist přitahuje pozornost – mobilizuje, provokuje, vyvolává reakce. V takovém prostředí se snadno stane, že emocionálně nabitý postoj je prezentován jako legitimní názor. A naopak, jakákoli ostrá kritika může být označena za „hate“ bez ohledu na její obsah. Debata se pak nevede o argumentech, ale o nálepkách.
Online diskuze
Právo na negativní postoj
Někdo může namítnout, že i nenávist je legitimní postoj. Lidé mají právo cítit, co cítí. Společnost přece nemůže regulovat emoce. Pokud někdo otevřeně vyjádří negativní vztah k určitému jevu, je to jeho názor – a svoboda projevu by měla takové vyjádření chránit. Emoce samotné nelze zakázat ani potlačit zákonem. Problém však nastává ve chvíli, kdy se nenávist transformuje do výzev k diskriminaci či násilí. Tehdy už nejde jen o subjektivní postoj, ale o jednání s konkrétními dopady.
Je tedy „hate“ názor?
„Hate“ v tomto smyslu názorem není. Je rozdíl mezi tím, že cítím odpor, a tím, že jej přetavím do generalizujícího soudu o celé skupině lidí. Je rozdíl mezi ostrou kritikou konkrétního jednání a dehumanizací. Rozdíl lze ukázat na jednoduchém kontrastu. Výrok „Nesouhlasím s migrační politikou, protože zatěžuje rozpočet“ je hodnotový soud o konkrétní veřejné politice. Lze jej rozebrat, zpochybnit čísly, diskutovat jeho předpoklady. Naproti tomu tvrzení „Migranti jsou paraziti“ není soudem o politice ani o konkrétním jednání, ale dehumanizující charakteristikou celé skupiny lidí. Takový výrok nelze vyvrátit daty ani argumenty, protože jeho funkcí není popis reality, nýbrž pouhé vyjádření odmítnutí. Kritika může být tvrdá, a přesto racionální. Nenávist má tendenci zjednodušovat a zobecňovat. Pokud výrok nepřipouští možnost věcného přezkumu, nepohybuje se už v rovině názoru, ale postoje. Ve veřejné debatě je užitečné tyto roviny rozlišovat. Ne každá ostrá kritika je „hate“ – a ne každý „hate“ je jen „jiný názor“.
