Článek
Domácí nabíjení: proč je důležitější cena doma než cena u stojanu (a jak z toho vytěžit maximum)
Minule jsem porovnával Passata a Teslu v reálných číslech za jeden rok a vyšlo mi to docela jednoznačně: elektromobil dává ekonomicky smysl i bez fotovoltaiky, pokud se dlouhodobě držím s cenou elektřiny zhruba pod 14 Kč/kWh. To je mimochodem spíš „bezpečný strop“ než cíl, doma máme většinou elektřinu citelně levnější. I tak se ale vyplatí se na domácí cenu občas podívat, protože právě tam se rozhoduje většina nákladů. A přesně tady navážu.
O mnoho významnější než to, za kolik beru elektřinu „venku“, je to, za kolik ji mám doma. Veřejné nabíjení je skvělé na cestách, ale dlouhodobě je to u většiny domácností jen část příběhu. U mě se dlouhodobě potvrzuje, že zhruba dvě třetiny energie do auta tečou doma. A když se dvě třetiny nákladů odehrávají doma, dává smysl řešit hlavně domácí podmínky.
Ještě než se pustíte do investic nebo změn, je dobré si uvědomit jednu věc: elektromobil není jen „další spotřebič“. Je to velký spotřebič, který je zároveň překvapivě pružný. Nabíjení můžete bez problémů odložit, rozdělit na menší dávky, posunout na noc, ale klidně i na den, když zrovna hodně svítí a jsou přebytky – a někdy klidně i o několik dní, pokud auto zrovna nutně nepotřebujete „plné hned“. Právě tahle flexibilita je důvod, proč z elektromobilu není jen úspora peněz, ale i potenciální pomocník pro síť: umí si počkat mimo špičku a nabíjet ve chvíli, kdy je elektřiny dost.
Protože lidé, kteří dnes kritizují elektromobily jako hrozbu pro distribuční soustavu, často přehlížejí podstatnou věc: spalovací auto žádnou flexibilitu nemá – a proto jsme si na „řízení spotřeby“ u dopravy nikdy moc nezvykli. Elektromobil ji naopak má. Když se nabíjí chytře (klidně i automaticky), umí síť zatěžovat méně ve špičce a víc ve chvíli, kdy je elektřiny dost. Typicky v noci, ale čím dál častěji i kolem poledne, kdy svítí slunce, výroba je vysoká a cena bývá nízká.
Kolik spotřeby auto do domácnosti přidá
S elektromobilitou se váže i psychologický posun: část nákladů, které člověk dřív nechával u benzínky, se přesune do účtu za elektřinu. A tím začne být citlivější na to, kolik vlastně stojí kWh.
Pro rychlý odhad používám jednoduchý vzorec: počet kilometrů za rok krát 0,2. Vyjde z toho přibližný počet kWh (například s nájezdem 15 000 km spotřebuji přibližně 3 000 kWh , které člověk na ten nájezd potřebuje. Je to hrubé, ale na první rozhodnutí typu „má cenu řešit tarif?“ to stačí. Najednou je jasné, jestli auto přidává 2 MWh ročně nebo 6 MWh ročně. A u těch vyšších čísel už i rozdíl jedné koruny na kWh dělá hodně znatelný rozdíl v rozpočtu.
Navíc má domácí elektřina jednu příjemnou vlastnost: u fixu se dá dopředu odhadnout, kolik bude stát kilometr i příští rok. U nafty a benzínu člověk jen doufá.
Faktura není „jedna cena“: regulované vs. neregulované
K tomu, aby šlo posoudit přínos fotovoltaiky, sdílení nebo spotu, je potřeba rozumět faktuře.
Ceny se dělí na regulované a neregulované.
Regulované položky určuje stát (regulátor) pro každý rok a mění se bez ohledu na to, jakou má člověk smlouvu s dodavatelem. To je důležitý detail, který se občas přehlíží: regulované ceny se zafixovat nedají. Člověk může mít fixní silovou elektřinu, ale celková výsledná cena na faktuře se i tak může změnit, protože se změnila regulovaná složka, typicky distribuce.
Neregulované položky jsou ty, které si člověk dohodne smlouvou se svým dodavatelem (nejčastěji silová elektřina). A právě tam se dá nejrychleji „lovit“ úspora změnou produktu nebo dodavatele.
Tohle rozdělení je důležité i kvůli jedné praktické věci: kdykoliv se porovnává „kolik mě stojí kWh“, má smysl porovnávat podobné věci. Někdo porovnává samotnou silovku, někdo cenu včetně distribuce, někdo cenu včetně DPH a poplatků. A pak z toho vznikají internetové hádky, které jsou vlastně jen o tom, že se porovnávají jablka s hruškami.
Volba dodavatele: nejjednodušší páka na neregulované části
U neregulované části si člověk může vybírat a rozdíly mezi nabídkami umí být překvapivě velké. Zvlášť ve chvíli, kdy do domácnosti přibyde elektromobil a spotřeba vyskočí o tisíce kWh ročně, se vyplatí udělat jednu „nudnou“ věc: jednou za čas se podívat, jestli člověk neplatí zbytečně moc.
Neznamená to honit absolutní minimum za každou cenu. U mě třeba hraje roli i předvídatelnost – u fixu umím říct, co mě bude stát kilometr jízdy příští rok. To má hodnotu, která se na první pohled do tabulky nevejde.
Pro porovnání nabídek můžeme použít třeba srovnávač od ERU https://srovnavac.eru.gov.cz
A některé skupiny na Facebooku kde tu tam dostanete tip na nějaký neveřejný tarif, který nezřídka vypadá lépe než ten v oficiálním ceníku.
Distribuční sazba: často větší kouzlo než samotná komodita
Ve spojení s elektromobilem je dobré řešit i distribuční sazbu. Ta umí vykouzlit velké rozdíly hlavně proto, že kombinuje několik věcí: platbu za jistič, cenu distribuce v nízkém a vysokém tarifu a podmínky, které je potřeba splnit.
V praxi se často řeší D25d, D27d a pak topné tarify typu D57d. D25d se typicky používá u domácností s ohřevem vody a má osm hodin nízkého tarifu denně – a důležité je, že ty hodiny mohou být rozdělené a klidně roztroušené i přes den. D27d je cíleně pro elektromobil a taky má osm hodin nízkého tarifu denně, typicky hlavně v noci. D57d (a další topné tarify) dávají levnější režim většinu dne, ale je to vykoupené podmínkami a často i vyššími fixními platbami.
Jednotlivé tarify si ale nemůžete „přepínat“ jen tak. K přechodu na jinou distribuční sazbu musíte splnit podmínky připojení a technické požadavky distributora ČEZ , EON nebo PRE – typicky doložení spotřebiče, způsob spínání HDO a podobně.
A tady je dobré rovnou zmínit jeden častý omyl z diskuzí: „kvůli elektromobilu budu potřebovat silnější jistič a všechno se mi prodraží“. Ve spoustě domácností to vůbec nemusí být pravda. Pokud si pořídíte chytrý wallbox (nebo řízení přes chytrou domácnost), umí hlídat, co se v domě děje, a nabíjení automaticky zregulovat. Typický scénář: máte 25A jistič, auto zrovna nabíjí třeba 16A, a někdo doma zapne troubu, která si vezme dalších ~13A. Místo aby spadl jistič, wallbox dočasně sníží nabíjecí proud (auto pár minut „ubere“) a jakmile spotřebič doběhne, nabíjení zase zvedne. Vy tak nemusíte dimenzovat všechno na „nejhorší možnou chvíli“, ale můžete výkon v čase rozumně sdílet.
Když přemýšlíte čistě ekonomicky, položte si jednoduchou otázku: kde leží většina Vaší spotřeby? Pokud se velká část spotřeby dá přesunout do levnějšího tarifu, vyplatí se to výrazněji. Elektromobil je přesně ta věc, kterou umíte přesunout bez toho, aby Vám to narušilo život – a rozdíl v ceně mezi VT/NT pak může udělat klidně i 100 Kč na jednom nabití(podle velikosti baterie a konkrétního tarifu).
U mě to bylo jednoduché i z jiného důvodu: topíme tepelným čerpadlem. Vysoká spotřeba domu usnadnila rozhodnutí, že dává smysl optimalizovat elektřinu jako celek. A vedlejší efekt byl, že část toho, co se dřív pravidelně posílalo za plyn (včetně fixů „za hodiny“), se přesunulo do elektřiny – jenže elektřina pro dům i auto nakonec vyšla výhodněji, než jsem čekal.
Fotovoltaika: nabíjení přes den a sezónní realita
Fotovoltaika je samozřejmě král domácího nabíjení. Když svítí, elektřina je prakticky „vaše“ a každá kWh, kterou spotřebujete rovnou doma, je ta nejlepší – protože ji nemusíte ani kupovat, ani „posílat pryč“.
Elektromobil je na tohle ideální, protože nabíjení se dá přizpůsobit slunci. V praxi to často znamená jen jednoduchý posun návyku: nebrat jako dogma „nabíjím vždycky v noci“, ale část nabíjení přesunout na den. Když máte auto přes den doma, můžete nabíjet ve chvíli, kdy FVE dává přebytky. Pokud ho doma přes den nemáte, využijete aspoň víkendy. A pokud máte chytrý wallbox, nastavíte si to tak, aby nabíjel jen z přebytků, případně aby se držel pod určitou hranicí výkonu a minimalizoval odběr ze sítě – bez toho, abyste u toho museli pořád stát a ručně „šoupat“ ampéry. A tím se zároveň přiblížíte reálnému stavu, kdy můžete velkou část roku jezdit převážně ze své energie – typicky klidně tři čtvrtiny roku, pokud to sedí na Váš režim a výrobu.
U nás je výhoda i v tom, že díky dotační politice jsou domácí baterie poměrně běžné a umí aspoň část výroby „zachytit“ doma. Jenže kvůli ceně nebývá typické, aby se do nich vešla celodenní výroba – spíš pomůžou s večerem a krátkodobými špičkami. To se ale může časem změnit: ceny baterií dlouhodobě klesají a ve chvíli, kdy bude finančně dávat smysl uložit doma víc (třeba i významnou část denní výroby), výrazně to pomůže hlavně těm, kteří přes den doma nebývají a chtěli by „jezdit na svoje“ i s nočním nabíjením.
Jenže pak přijde realita ročních období. V létě je přebytků hodně, v zimě je to slabší. A u spousty domácností (včetně té mojí) je síťová elektřina nejdůležitější právě v zimě, kdy fotovoltaika vyrábí nejméně.
Virtuální baterie: „schovávání“ přebytků, ale ne fyzické ukládání
Já používám produkt typu virtuální baterie – v mém případě to znamená, že přebytky poslané do sítě se mi následně promítnou do vyúčtování formou zvýhodněné silové elektřiny, když si elektřinu beru zpátky. Důležité je to říct správně: není to baterie v garáži. Není to fyzické ukládání elektronů „na zimu“. Je to účetní mechanismus postavený na výkupu a zpětném odkoupení za specifických podmínek.
Pro koho to dává smysl? Hlavně pro domácnosti, které mají větší letní přebytky a typicky je využijí jindy než je vyrobí a neumí tak velký objem uskladnit. Pro mě to dává smysl právě kvůli zimě. Síťovou elektřinu potřebuji skoro výhradně v zimě, takže myšlenka „poslat přebytky do vyúčtování“ mi sedí.
Bilanci spotřeby a dodávky do sítě mám k dispozici veřejně na webu https://www.hvfree.net/solary/
Zároveň to vysvětluje, proč mi dnes spot úplně nesedí. Spot bývá nejhezčí v době přebytků, tedy typicky v létě přes den. Jenže já „síťově“ řeším hlavně zimu, a tam bývají spotové ceny často spíš vyšší. Spot nevylučuju, ale dnes mi nedává takový smysl, protože by vyžadoval víc flexibility a přínos by v mém konkrétním režimu nebyl tak výrazný.
Komunitní energetika: sdílení přes síť, cena dohodou, ale jen ve stejný okamžik
Komunitní energetika je pro mě jeden z nejzajímavějších směrů, protože řeší problém přebytků i bez toho, aby si každý musel stavět vlastní „dokonalou“ energetiku.
Od roku 2024 je možné sdílet elektřinu přes stávající síť. Proč je to zajímavé? Protože to může ušetřit peníze, aniž by člověk musel významně měnit vztah se svým dodavatelem. Tarif může zůstat, dodavatel může zůstat – a do toho se přidá sdílení.
Princip je jednoduchý: člověk se domluví s někým, kdo má přebytek, domluví si cenu a pravidla. Cenu si stanoví sami dohodou. Síť se použije jako „doprava“, takže regulované poplatky za distribuci a systémové služby se platí pořád. Sdílení je ale v jádru účetní operace – na faktuře se upraví (poníží) množství elektřiny, které se účtuje od dodavatele.
A teď důležitá podmínka, kterou hodně lidí nečeká: sdílet lze jen elektřinu vyrobenou a spotřebovanou ve stejný okamžik. Prakticky ve stejném čtvrthodinovém intervalu. Není to „pošlu ti elektřinu v poledne a ty si ji vybereš večer“. To by byla baterie. Sdílení je spíš o tom, že když někdo vyrábí přebytek v době, kdy někdo jiný zároveň spotřebovává, dá se to účetně přiřadit.
U nás jsme si to technicky udělali tak, že výrobna v 10sekundových intervalech hlásí, kolik zrovna posílá do sítě, a odběratelé dostávají informaci o tom, kolik komunitní energie je pro ně k dispozici. Důležité upřesnění: tohle je náš „řídicí signál“ pro automatizaci. Pro oficiální párování a vyúčtování stejně rozhoduje průběhové měření v čtvrthodinách – ale častější data jsou super na to, aby se domácnosti trefovaly do správných oken bez zbytečných prodlev.
Samozřejmě to neprovozujeme tak, že na každém konci někdo sedí a přepíná přepínače. Dali jsme to za úkol chytrým domácnostem, které podle těchto informací upravují chod domácností tak, aby to bylo efektivní a zároveň komfortní. Typicky se na to hodí věci, které jsou pružné: wallbox/EV nabíjení, bojler, případně část režimu tepelného čerpadla.
Ve skupině aktivního zákazníka může mít typicky výrobna až 10 odběratelů. Těm se přiřadí procentuální podíl z výroby – a právě tohle je část, kde si člověk nejlíp udělá představu, co kdo reálně „uvidí“ na své spotřebě a vyúčtování. Pro snadnější představu jsem na to udělal jednoduchou kalkulačku; pár minut hraní s ní možná dá lepší přehled než další odstavec textu:
A tady elektromobil zase boduje. Protože umí spotřebu přesunout na poledne nebo odpoledne, kdy fotovoltaiky vyrábějí. A v praxi se často děje přesně to, co člověk vidí kolem sebe: novopečení majitelé fotovoltaiky postaví větší elektrárnu, nemají elektromobil ani velké spotřebiče, a velkou část výroby posílají do sítě. Čím víc takových FVE je, tím častěji se v létě objevují přebytkové hodiny a extrémně nízké ceny na trhu (občas i záporné) – v tu chvíli je výrobce rád, že energii využije, a odběratel je rád, že ji vezme.
Obě cesty (aktivní zákazník i energetické společenství) mají společnou technologickou podmínku: účastníci musí mít průběhové měření, tedy chytrý elektroměr, který měří v krátkých intervalech. Dobrá zpráva z praxe je, že když se do komunitní energetiky přihlásíte, průběhové měření vám obvykle nainstalují zdarma – jen musíte mít způsobilý rozvaděč / místo měření. A tady je i praktická brzda: v některých domech a starších rozvaděčích může být potřeba úprav, aby to šlo udělat čistě a podle norem.
Spot a „dynamika“: nejférovější ceny, ale chtějí automatizaci
Spotové ceny jsou pro mě mentálně nejférovější princip na trhu. Cena odráží realitu nabídky a poptávky. Když je elektřiny hodně, cena padá. Když je elektřiny málo, cena roste. To zároveň pomáhá stabilizaci soustavy, protože to motivuje posouvat spotřebu do doby přebytku.
Vývoj spotových cen - zdroj www.enerspot.cz
V praxi ale spot vyžaduje dvě věci: průběhové měření a ochotu řídit spotřebu. Ideálně automatizovaně, protože hlídat ceny ručně každý den je spolehlivý recept na to, že člověka nadšení přejde i když jsou ceny energie známy den dopředu.
Kdo chce spot využít rozumně, často skončí u wallboxu, který umí plánovat nabíjení podle ceny, nebo u chytré domácnosti, která umí „pustit spotřebiče, když to dává smysl“. A tohle je přesně místo, kde elektromobil přestává být strašákem pro síť a stává se stabilizačním prvkem. Když je cena nízká kvůli přebytku, nabije se auto. Když je špička, auto počká. Tohle je vlastnost, kterou spalovací auto prostě nemá.
Dlouho jsem hledal na internetu kalkulačku, která by mi vypočítala cenu, například když budu každý den nabíjet v ty nejlevnější 4 hodiny v době od 18:00-8:00 tak jsem si ji napsal a dávám k dispozici zde :
Kromě čistého spotu se začínají objevovat i „polodynamické“ tarify, které nemění cenu úplně chaoticky každou chvíli, ale vyhlašují výhodná pásma dopředu a motivují přesouvat velké spotřebiče typicky na poledne nebo noc. A to je pro spoustu lidí prakticky nejpoužitelnější forma flexibility: člověk ví dopředu, kdy se vyplatí nabíjet, a nepotřebuje řešit burzu.
U ČEZu jsem jeden takový našel zde :
Jak na to: co má smysl udělat jako první, aby to nebyl projekt na půl roku
Když se to celé zjednoduší, dávám si v domácnosti vždycky stejný postup.
Nejdřív si člověk spočítá řádově, kolik kWh elektromobil přidá. Pak se podívá do faktury a rozliší, co je regulované a co neregulované. U neregulované části dává smysl porovnat nabídky a rozhodnout se, jestli je důležitější minimální cena, nebo předvídatelnost fixu. U regulované části dává smysl zkontrolovat distribuční sazbu a promyslet, jestli se velké spotřebiče – a hlavně auto – dají přesunout do nízkého tarifu.
Pokud je v domácnosti fotovoltaika, další krok je jednoduchý: zkusit přesunout část nabíjení na den, kdy svítí, protože tam bývá největší potenciál úspory i nejmenší zátěž pro síť. Pokud jsou velké přebytky, dává smysl zvažovat fyzickou baterii, virtuální baterii, nebo sdílení. A pokud je v domácnosti chuť na „vyšší ligu“, pak spot nebo dynamické tarify – ale už s vědomím, že tam člověk nejvíc vydělá na automatizaci, ne na ručním přepínání.
A tím se kruh uzavírá: elektromobil dává ekonomicky smysl už i bez jakékoliv „regulace“ – prostě proto, že místo nafty bere elektřinu. Regulace a přesouvání spotřeby není povinnost, jen další vrstva úspory navíc, když se do ní člověku chce (nebo když ji nechá dělat automatizaci). A tady je dobré odpovědět i na častou obavu z diskuzí: „co když si budou chtít nabít všichni najednou?“ Reálně je to stejné jako u jiných velkých spotřebičů – rozdíl je, že nabíjení se dá velmi snadno odložit a rozložit v čase, takže se nemusí trefovat do špičky. A protože málokdo má chuť každý den ručně šoupat výkonem nabíječky a hlídat ceny, dává největší smysl automatizace chytré domácnosti nebo chytrého wallboxu: nastavíš pravidla (tarif, slunce, cena, limit jističe) a zbytek se děje sám. Výsledkem je nižší účet, menší špičky a celkově „klidnější“ provoz pro síť.
