Když mne brali za vojáka - 2. část

Koncem února jsme byli, my, budoucí UBSka, naloženi do armádních autobusů a rozvezeni na letiště po celé republice ke svým bojovým útvarům. Jak jsem se již zmínil, čáslavské letiště, kam jsem mířil, mělo katastrofální pověst. Cloumaly mnou jak obavy, tak zvědavost. A musím přiznat, že první dojem byl opravdu výživný. V ponurém únorovém podvečerním smrákání nás vyložili z autobusu na chotusickém buzeráku, velké vyasfaltované ploše uprostřed kasáren sloužící k nástupům a rozcvičkám. Na buzeráku si nás rozebraly postarší vojandy ze štábu a rozvedly nás na naše roty, vlastně letky, jak se u letectva říká. K buzeráku přiléhaly baráky pro ubytování vojáků. Ve všech místnostech baráků se svítilo, okna byla otevřena a byla plná vojáků, kteří na nás křičeli KRÁ-KRÁ, co jim síly stačily. Z přítomnosti oněch vojaček z povolání, některé byly i ve vysokých hodnostech, si krákrající vojáci nic nedělali. Cestou na letku, jsem si všiml, že mezi baráky nebyla tak 2–3 roky sekána tráva, stvolovitá stařina do pasu, napůl polehaná sněhem a mrazem. Stromy bez listí. Pro dotvoření atmosféry už tam chyběl jen ten oběšenec na větvi. Poručice, co nás vedla, nás předala na letce dozorčímu a v klidu odešla. Během předávání se na nás přišli podívat naši budoucí mazáci, napůl oblečeni ve vojenském a napůl v civilním oblečení. Ani tomu ona poručice nevěnovala žádnou pozornost, prostě místní standard. Oproti výcvikáči, kde neexistovalo sedět v učebně nejednotně ustrojeni a nějaké civilní tričko bylo vyloženě sci-fi, to byla opravdu změna. Žádný k letce patřící voják z povolání tam v tu chvíli nebyl, co by tam taky v 6 odpoledne dělal, že? Ubytovací barák byl dvoupatrový, ve tvaru T, v přízemí sídlila letka TLLTZ, ke které jsem patřil, v patře byla letka LRTZ. Každé patro mělo přední a zadní křídlo. Na zadní křídlo šel Pavel Burant a Honza Jirkovský, já s nějakým Svobodou na přední. Na pokoji pro 8 lidí jsme byli sami dva.

Ani jsme si nestihli vybalit a na pokoj se nahrnulo v rozverné náladě 10 mazáků, že nás je potřeba „poučit“, tedy vysvětlit co a jak. Mluvili jeden přes druhého, nicméně situace byla jasná. Oni jsou naši staří, tedy mazáci, nástupní termín červenec, my jejich mladí, supi (v Čáslavi se neříkalo bažanti), nástupní termín leden. Naší povinností bylo uklízet jim pokoje a všelijak jinak posluhovat, dělat za ně rajóny, kdyby na ně náhodou nějaké vyšly a čekat na tzv. plácnutí, obřad, jímž jsme měli opustit nejnižší kastu. Během onoho obřadu jsme měli být všelijak ponižováni, za provedení plácnutí jsme měli mazákům navíc zaplatit 1400 Kč, což odpovídalo několikaměsíčnímu kapesnému vojáka, tzv. služnému, pro srovnání pivo tehdy stálo v hospodě cca 10 Kč, litr benzínu 20 Kč, minimální mzda ve fabrice 5000 Kč. Při odchodu našich starých do civilu jsme jim měli dát naše výstrojní součástky, které jim budou chybět. Pochopitelně většina výstrojních součástek se na konci služby vracela zpět armádě, co chybělo, musel voják zaplatit. Do plácnutí jsme museli spát ve žlutém vojenském pyžamu tzv. banánech a ve spacáku zapnutém až k obličeji tzv. v raketě, do plácnutí jsme museli nosit opasek na letní blůze nad kapsy a na kanadách jsme si nemohli navázat tzv. most. Tkaničky tedy musely být provlečeny tak, že vodorovné propojení mezi dírkami bylo normálně spodem, nikoli vrchem, což byl mazácký kastovní znak. Do plácnutí bez mostu, pak první a po každém dalším čtvrtroce další. Bylo nám vysvětleno, že oni to měli taky tak a bylo nám doporučeno se jednou ke svým mladým chovat taky tak. Pochopitelně na letce byli i další vojáci, supráci, dubňáci, kteří měli jít cca za měsíc do civilu, a jejich mladí říjňáci, kteří na tom byli jen o fous lépe než my. Dubňáci ani říjňáci na nás tzv. neměli chuť, tedy neměli právo nás ledňáky nijak úkolovat a zadírat. Úzkostlivě se to dodržovalo. Každý nástupní termín měl svoje moto a zkratku, my ledňáci ZZTOP, tedy Zima Znamená Totální Opuštění Posádky, dubňáci JVC - Jaro Vítá Civil, červenčáci LSD - Léto Slavím Doma, říjňáci PVC - Podzim Vítá Civil. Tyto zkratky byly všude možně vyškrábané a načmárané. Jak „poučení“ skončilo, šli naši staří oslavit nástup svých prvních mladých do hospody, my jsme pokračovali ve vybalování a šli chrnět. Nad ránem se do pokoje rozlétly dveře, vpotácelo se tam několik mazáků, byli na hadry ožralí, cloumali s námi ve spacáku, že jdou kontrolovat, zda spíme v banánech a raketách. Příjemné to nebylo, byli na tom opravdu tak, že ani stát nemohli, padali na zem atd., rychle bylo po všem a šli jsme zase spát. Přes tento a podobné zážitky musím říct, že jsem měl na mazáky celkem kliku, až na nějaké drobnosti nebyly s nimi problémy, pravda, ani já jsem nemočil proti větru. Dokonce mi jednou s něčím pomohli, ale o tom později. Mezi dubňáky ale byli dva magoři, kterým nic nebylo svaté, báli se jich i lampasáci. Říjňáci, jejich mladí, se o nich bavili šeptem, i když oni dva byli mimo kasárna. Fyzické útoky byly na denním pořádku. Zažil jsem, že se jeden z nich porval i s velitelem letky. Jednou byli někde v Hradci na fotbale, ožrali se, rozbíjeli, výlohy atd., policie je zavřela a velitel si tam pro ně musel dojet UAZem. Oba nasluhovali, když v dubnu 2001 postupně zmizeli do civilu, tak se celé letce ulevilo, před nimi si nebyl nikdo ničím jistý. Věřím, že dnes jsou buď v lochu, nebo po smrti.

Ráno po rozcvičce se objevil výkonný praporčík, veškeré výstrojní součástky, které se fasovaly ve dvou kusech, jsme mu museli odevzdat. Cílem bylo potlačit rozprodávání výstrojních součástek vojáky. Ke kontrole se občas dělal tzv. cikánský den, znamenalo to vykrámovat skříňku a se vším nástup na buzerák, tam lampasáci každému vše přepočítali. Běda, jak něco chybělo. Teorie, že při konci služby voják chybějící vybavení platil, je hezká, ale těžko říct, co se dělo, když vojáček neměl ani výstroj ani peníze. Výkonný praporčík nám dvěma také nakázal přestěhovat se na říjňácký pokoj. Patrně to mělo omezit noční excesy ze strany našich starých. Bohužel, později, jednou k takovému případu u nás na letce došlo. Na říjňáckém pokoji byli Petr Pavlovič z Dolní Moravy, Jirka Štěnička z Košumberka a cikán Rudolf Dávid z Mladé Boleslavi, s těmito kluky jsem strávil následujícího půl roku. S Jirkou Štěničkou se vídám dodnes.

Během následujících dní jsem se postupně seznamoval s nový působištěm:

- Letiště se nacházelo několik kilometrů od města Čáslav v obci Chotusice. Byl to celkem velký útvar s vlastní marodkou, včetně zubaře, poštou, jednotkou vojenské policie, dokonce posádkovým vězením (protože na to průšvihy byly, nikdo tam za nás zavřený nebyl). Na letišti byly provozovány dosluhující letouny MIG-21, pro výcvik sloužící L 39 a v té době tam probíhalo zavádění nových L 159. Letiště také drželo ostrou hotovost, tedy byly tam stále připraveny ostře nabité letouny, v režimu 24/7, ke startu. O množství tam sídlících leteckých jednotek jsem neměl představu. Co se týče nás, obyčejných vojáků, byly tam: 1. TL a 2. TL technické letky k údržbě letecké techniky;

- LO letka ochrany, tedy strážáci;

- LLPLP letka logistické podpory letového provozu, provozující cisterny pro plnění letounů palivem;

- LZ letka zabezpečení, spadali do ní kuchaři;

- LRTZ letka radiotechnického zabezpečení, spojaři;

- TLLTZ technická letka letištního technického zabezpečení.

Zaměření naší TLLTZ bylo velmi široké, provozovány byly:

Startovací univerzální zdroje SUEZ, byla to vlastně velká elektrocentrála namontovaná buď na vozidle Praga V3S, nebo AVIA, sloužila jako zdroj elektrického proudu pro start motoru letounu.

Externí zdroj hydraulického tlaku, takzvaný UPG, bylo to velké hydraulické čerpadlo poháněné vlastním spalovacím motorem namontované na sovětském nákladním automobilu KRAZ, umožnovalo testovat hydraulické agregáty letounu, aniž by letounu běžel vlastní motor.

Automobily pro doplňování stlačeného vzduchu do letadel, byla to baterie tlakových lahví na automobilu Praga V3S, lahve byly plněny tlakem 400 atmosfér z externího kompresoru. Přečerpávání stlačeného vzduchu se dělo tlakovým spádem, tedy tento automobil nebyl vybaven žádným vlastním kompresorem apod. Externí plnící kompresor byl na velkém dvouosém vleku za nákladní automobil. Kompresor byl pětistupňový sedmiválec s chladičem a možností odebírat stlačený vzduch za každým stupněm. Kompresor byl poháněn vlastním naftovým motorem.

Automobily ZIL-131 pro doplňování stlačeného dusíku do letadel, jednalo se o baterii tlakových lahví plněných na tlak 400 atmosfér. Plnění na autě vezených lahví stejně tak plnění letounu z těchto lahví se dělo pomocí kompresoru umístěného na autě, tento kompresor byl poháněn motorem automobilu od rozdělovací převodovky kardankou.

Automobily ZIL-131 pro doplňování stlačeného kyslíku do letadel, jednalo se o baterii tlakových lahví plněných na tlak 150 atmosfér. Plnění na autě vezených lahví stejně tak plnění letounu z těchto lahví se dělo pomocí kompresoru umístěného na autě, tento kompresor byl poháněn motorem automobilu od rozdělovací převodovky kardankou.

Automobil V3S se zařízením TO 5. Jednalo se o zdroj teplého vzduchu pro předehřev leteckých motorů. Teplý vzduch se vytvářel spalováním benzínu, takto ohřátý vzduch mohl být hnán několika rukávci, kam bylo potřeba, o pohyb vzduchu se staral velký ventilátor poháněný motorem Škoda 1203 na nástavbě.

Automobil Tatra 138 ve zkrácené dvouosé variantě sloužící k tahání letounů po letišti, za stejným účelem jsme provozovali i několik traktorů Zetor 70.

Mimo výše uvedenou techniku přímo spojenou s provozováním letadel měla letka na starost i údržbu vzletové a přistávací dráhy, pojížděcích drah a některých travnatých ploch.

To vyžadovalo různé pluhy, sypače, frézy na sníh a sekačky na trávu, byly provozovány také automobily Praga V3S s namontovaným proudovým motorem z letounu L 29 k ofuku drah od sněhu, vody apod.

Krom provozování výše uvedené techniky musela letka každý den dodat personál pro pokrytí služeb. Především na ostré hotovosti 2× SUEZ, 2× kyslík, dusík, 1× stlačený vzduch.

Samozřejmě služby na letce, tedy dozorčí a jeho pomocník, letka měla pomocníka dozorčího v autoparku, pomocníka dozorčího útvaru, služba na mytí nádobí v tzv. Cháčku + na mytí černé kuchyně v lampasácké jídelně, tyto služby jsme tzv. bouchali my UBS.

Další dva kluci byli stále detašováni na mycím místě, na příjezdu na vlastní letiště. Jejich úkolem bylo kontrolovat, zda auta vjíždějící na pojížděcí dráhu nejsou znečištěna tak, že by odpadnuvší nečistoty mohly poškodit pojíždějící letouny. V té době byla pojížděcí dráha pro letouny využívána i pro pohyb logistických vozidel. Stávalo se tedy, že jsme se v ZILu na pojížděcí dráze potkali se stíhačkou v protisměru.

A konečně, drželi se všelijaké hotovosti. Jeden voják na hotovost dozorčího útvaru, jeden na požární hotovost, jeden pro případ nutnosti hlídat havarované letadlo… Opravdu i s touto alternativou armáda počítala a bohužel zažil jsem, že tato hotovost musela být použita. Poslední hotovostí byly tzv. spojky, v případě rozsáhlé katastrofy, kdy by nešly telefony, prostě nic, měli tuto hotovost držící vojáci doběhnout do Čáslavi a informovat dané velitele v jejich domovech o situaci na letišti. Abychom tuto hotovost mohli držet, museli jsme být tzv. zavedeni. Praporčík nás naložil do UAZu a provezl po Čáslavi, aby nám ukázal, kde kdo bydlí.

Bylo-li na daný den vypsané tzv. látání, tedy prováděl se letecký výcvik, bylo pro jeho zabezpečení určeno několik kusů techniky s nezbytnou obsluhou. Pokud voják nedržel žádnou hotovost, nebylo létaní ani nebyl ve službě, měl se věnovat údržbě techniky či ploch letiště.

Jako UBS jsem nemohl začít jinak než v kuchyni. Kuchyně byly na letišti tři. Pro piloty, tam jsem nikdy nebyl. Pro vyšší důstojníky, tam jsme chodili mýt tzv. černou kuchyni, tedy hrnce. A konečně velká, zvaná Cháčko. Cháčko mělo tři křídla, jedno pro vojáky základní služby, jedno pro vojáky z povolání nižších hodností a poslední bylo nevyužívané, byla tam rozbitá okna atd. Na letišti bylo přeci znát, že tam dříve bývalo více vojáků. Mezi křídly Cháčka nebyly dveře, a tedy v zimě se teplo přes tu zdemolovanou část vesele ventilovalo ven. Ke kuchyni patřil i sklad nádobí, byl to klasický přízemní podlouhlý papundeklový sklad, na letišti bylo několik takových. Jednou jsem tam byl fasovat nový stroj na škrabání brambor. Překvapila mne obrovská zásoba nádobí, která tam byla, jen těch strojů na škrabání brambor tam bylo pět. Talířů sloupy od podlahy do dvou metrů výšky, jako v Holkách z porcelánu. Vše skladované kovové bylo po vojensku nakonzervováno tlustou vrstvou vazelíny. Po desítkách let skladování prach s vazelínou vytvořil silnou vrstvu černé tuhé špíny. Pár dní před mým příchodem na letiště se stalo, že kuchaři šli do onoho skladu fasovat velký stolitrový smaltovaný hrnec. Vzhledem k tomu, že hrnec byl „přeci nový“, rozhodli se ho před prvním použitím nemýt, zbytečná práce, ne? Ona směs konzervační vazelíny s prachem a myšími bobky se dostala do pokrmu všech v Cháčku stravovaných vojáků, jak záklaďáků, tak lampasáků nižších hodností. Prudký průjem postihl v jednu chvíli stovky vojáků, byla tedy nejen ohrožena obranyschopnost ČR, ale vzhledem k tomu, že s touto situací kapacity záchodů nepočítaly, došlo ke znečištění celého letiště a přilehlých polností.

Měl-li jsem mít službu v kuchyni, tak můj den začínal před budíčkem úklidem našeho a pak mazáckých pokojů, na rozcvičku a nástup se nešlo, mazal jsem rovnou do kuchyně. Jak dorazili vojáci na snídani, začalo se s mytím nádobí, bylo nás na to tuším šest. Při mytí nádobí jsme byli oblečeni v zelenohnědých jehličkových montérkách, měli jsme každý jen jedny, pokud byly montérky špinavé od šmíru, hlíny a nafty, nikomu to nevadilo. Myly se jen talíře, příbor měl každý voják svůj a musel si ho umýt sám. Po úklidu po snídani bylo teoreticky volno do mytí nádobí po obědě, pak znovu volno do mytí nádobí po večeři, pak návrat na barák, rajóny, úklid mazáckých pokojů a chrnět. Jen jednou se stalo, že se nás dozorčí kuchyně rozhodl mezi snídaní a obědem využít. Byl to takový postarší štábní praporčík, unikát dané hodnosti, kterého jsem za ten rok viděl. Jídlo kuchaři vařili v kuchyni, pak mělo být přendáno do hranatých nerezových výdejních nádob a přeneseno do místnosti s pultem pro výdej stravy. Aby při výdeji nechladlo, měly být nádoby během výdeje umístěny ve speciálních výdejních stolech tvaru velké hranaté vany. Na dně této vany byla smyčka z nerezové trubky, kterou měla proudit pára, a tak ohřívat vnitřní prostor vany. Aby ony výdejní nádoby nestály přímo na oné nerezové trubce, byl kousek nad ní foch z hrubě perforovaného nerezového plechu, otvory v plechu byly tak 30 mm v průměru. Bystrý čtenář si jistě všiml toho podmiňovacího způsobu, ano, praxe byla jiná. Ohřev párou nefungoval, aby jídlo nechladlo, byly používány klasické várnice válcového tvaru. Mezi válcovou várnicí a hranatou vanou bylo hodně hluchého prostoru, do kterého nešikovnému kuchaři odkapávala polévka, žbryndala omáčka, sypala rýže atd. Všechny tyto ztráty končily na onom perforovaném plechu. Po skončení výdeje se várnice vyndaly, co bylo na plechu, to se těmi perforovanými otvory natlačilo pod něj do prostoru topné trubky. Dělo se tak, hádám, celá léta. Štábní praporčík zavelel: „Fochy vyndat a pod nimi uklidit.“ Bylo to v létě, v kuchyni byla 100% vlhkost a tak 40 C°. Nepočítám se k lidem, kteří honem z něčeho zvrací, ale tehdy bych to nedal. Naštěstí tam se mnou byl Slávek Tmejn z České Třebové, který mi s tím pomohl. V nouzi poznáš přítele. Po výdeji stravy se musely likvidovat zbytky. Za tímto účelem byl za bývalého režimu v kasárnách provozován prasečák, za nás už však byl nefunkční. Kousek za Cháčkem byly dva 200litrové sudy, které si někdo každý den odvážel, patrně nějaký místní chovatel vepřů. Jednou jsme tam šli vylít zbytky a našli jsme tam uprostřed střežených kasáren bezdomovce. Povídá: „Klucí, dejte mi něco k jídlu“. A tak jsme mu přinesli porci, nikomu jsme nic nehlásili.

K pití vojáci dostávali cosi jako čaj. Příprava tohoto nápoje byla jednoduchá, ohřálo se 100 litrů vody a do této vody se vysypal obsah sáčku jakéhosi koncentrátu. Sáček byl zhruba tak velký, jak jsou velká balení koření v domácí kuchyni. Koncentrátem se voda zbarvila do tmavě hněda až černa, chuť byla nevalná, říkalo se, že koncentrát obsahuje nějakou chemii ke snížení sexuální potence vojáků. Cikán Dávid, co byl s námi na pokoji, byl UBS, chodil především do kuchyně. Pytlíky s koncentrátem v kuchyni kradl a na pokoji si připravoval nápoj sám. V rychlovarné konvi ohřál vodu, tu si nalil do skleničky 0,2l, z pytlíku nabral čajovou lžičku koncentrátu a tu nasypal do ohřáté vody. Takových lžiček mohlo být v tom pytlíku tak 10. Tedy to, co si připravoval, mělo tak 500× větší koncentraci, než jakou výrobce koncentrátu zamýšlel. Jak to bylo s jeho potencí, nevím.

Pokud jsem měl mít dozorčí službu, začínal můj den opět před budíčkem úklidem našeho a mazáckých pokojů, pak rozcvička a odchod na útvarový nástup služeb. Každý den bylo v různých službách tak 30 vojáků, nejvíc strážáků. Služba začínala cca v 8 ráno a končila druhý den ráno v 8. Pak měl voják nárok na 12hodinový klid. Dozorčí službu na letce vykonávali vždy dva vojáci, dozorčí a pomocník. Dozorčí bývalo nějaké UBS ze starších nástupních termínů, jeho pomocník nějaký sup. Teoreticky se měl dozorčí se svým pomocníkem během noci v odpočinku vystřídat. Praxe byla ale taková, že mazák šel po večerce chrnět na pokoj a pomocník byl cenou noc vzhůru. Říkalo se tomu dělat čerta, protože čert nikdy nespí. Po službě jsem šel většinou něco dospat, večer zase úklidy pokojů, rajóny.

Víkendy mi mnoho úlevy nepřinášely, do kuchyně i do služeb se muselo stejně. O něco lepší to však přeci bylo. V kasárnách nebyla prakticky noha. V Olomouci dostali tak dva vojáci opušťák, jinak byla rota o víkendu záklaďáků plná. V Čáslavi nejenže nebyli o víkendech vojáci z povolání, oni tam prakticky nebyli ani žádní záklaďáci, jen pár mladších vojáků, mazáci byli všichni každý víkend doma. Všichni na průběžnou vycházku. Došlo to dokonce tak daleko, že i ti, co měli mít hotovost dozorčího útvaru, požární hotovost a spojky, jezdili na černo domů, takzvaně na Bleka, jak jsme říkali. Pokud si dozorčí útvaru vyžádal ke kontrole nástup těchto hotovostí a spojek, což se stávalo, tak měl dozorčí na letce dost co dělat sehnat nějaké lidi, co by se šli na ten nástup postavit. Někdy musel i sám dozorčí nebo pomocník sundat tzv. šňůry, a jít se postavit na nástup jako člen hotovosti. Praxe byla taková, že tyto hotovosti a spojky byly svolávány postupně, a tak tam někdy šel ten samý voják i několikrát, jednou jako člen požární hotovosti, pak znovu jako člen spojek apod. Podvod musel být dozorčímu útvaru jasný, byla to však běžná praxe, kluky jen spočítal a udělal si čárku, že je vše OK. Na ostré hotovosti však kluci museli být. Na ostrou hotovost se chodilo minimálně na týden a prostor ostré hotovosti se nesměl prakticky opustit, z tohoto důvodu byla služba na ostré hotovosti u mazáků neoblíbená.

Na letce byla významná figura – výkonný praporčík. Byla to funkce jakéhosi hospodáře. Psal služby, rozděloval rajóny, přiděloval techniku, hlásil do kuchyně počty vojáků ke stravování atd. Výkonný praporčík měl k ruce dva pomocníky z řad vojáků základní služby. Jak mi později jeden z nich vysvětlil, víkendová vyprázdněnost kasáren nebyla pouze projevem lajdáctví a benevolence. Při průběžné vycházce voják nedostával žádnou náhradu stravy. V kuchyni by tedy o víkendech muselo zbývat velké množství nespotřebované stravy. Zbytky byly, ale rozhodně ne stovky porcí. Byl to sofistikovaný systém. Dodavatelé prostě dodali armádě oproti fakturám méně zboží, o takto získané peníze se s někým šábli už na štábu. Aby výkonní praporčíci a lampasáci obecně zůstali systému nakloněni, měli pochopitelně také nárok na provizi z jeho fungování, sem tam pár šišek suchého salámu nebo lahví kořalky.

Když jsme u toho, hodně se kradly pohonné hmoty. V té době bylo ještě osobní auto na naftu vzácnost, silnicím vládly vozy Škoda 120 a Favorit, byl tedy zájem především o benzín. Techniky na benzín moc armáda neprovozovala, a tak se kradla hlavně nafta na kšeft. Nejsnazší bylo vyprázdnit nádrže krátkodobě uložené techniky. U provozované techniky by velký rozdíl odebrané nafty proti motohodinám budil pozornost, řešení byla dvě. Zaprvé ošulit počítadlo motohodin. Někteří kluci, kteří jezdili se SUEZy, byli dohodnuti s lampasáky, kteří jim poradili, co kde propojit, aby počítadlo motohodin běželo, i když motor SUEZu neběžel. Distribuci takto nabyté nafty většinou zařizovali lampasáci, kteří měli dlouhodobé kontakty na odběr. Další řešením bylo nahradit ukradenou naftu leteckým petrolejem. Staré naftové motory TATRA běhaly na letecký petrolej bez problémů. Auta nejela víc nebo míň, startování nebylo problém, jen výfukové plyny byly přeci cítit jinak. Letecký petrolej se získával buď od palivářů, kteří museli neustále preventivně odkalovat nádrže a proplachovat hadice, případně od obsluhy fukaru tvořeného motorem letounu L-29 na automobilu V3S. Prodával se i letecký petrolej přímo, byť za nižší ceny.

Jednou v sobotu jsem vyrazil prázdnými kasárnami na snídani. V jídelně, kde měly být desítky vojáků, nás bylo asi pět. Ke snídani byl plátek tlačenky s chlebem. Vše se zdálo OK, snídani jsem zbaštil a šel zpátky na barák. Asi za hodinu se mi začalo dělat strašně zle, k posteli jsem si přitáhl kbelík, pot ze mne lil, kroutil jsem se na bydle jako přeseknutý had, tak zle mi v životě nebylo. Jirka Štěnička, co se mnou byl na pokoji, se probral asi o půl jedenácté. Vytáhl vařič, chleba, olej a začal si kuchtit topinky. Jak jsem to ucítil, začal jsem zvracet jak nikdy předtím, nikdy potom. Jirka v klidu smažil dál. Šel jsem na umývárku s hlavou v kýblu, zvratky ze mne lítaly snad i ušima. Jak bylo po všem, umyl jsem se a šel na pokoj chrnět. Usnul jsem, bylo tak jedenáct dopoledne. Spal jsem do nedělního rána. Asi někdo ten talíř, co na něm byla tlačenka, špatně umyl.

Volné chvilky se tedy trávily všelijak. V roce 2001 mobil neměl zdaleka každý, a to byl ještě klasický tlačítkový, nějaký internet v mobilu byl sci-fi. Ač nekuřák, oblíbil jsem si balit cigarety. Už ve výcvikáči jsem si koupil baličku. Kdo mi dal tabák a dutinky, tomu jsem nabalil cigaret, co plíce ráčily. Dělal jsem to dobrovolně, žádný šikan. Asi v půlce března šel Svoboda, co se mnou přišel jako UBS na přední křídlo, pro nějaké zdravotní problémy do civilu. Zůstal jsem tam, na dva pokoje mazáků, sám. Jestli se armáda uměla o něco dobře postarat, tak to bylo zásobování chlebem. Toho bylo vždycky dost, každý si mohl vzít v kuchyni bochníků, kolik chtěl. Mazáci si občas poručili přinést několik bochníků. Ty přede mnou roztrhali a rozházeli po celém pokoji. Abyste pochopili, měkký čerstvý chleba se na linu velmi špatně uklízí, všelijak se lepí a žmoulá. Když byl chleba uklizen, musel jsem pokoj vytřít, často tzv. holíkem. Mazáci si nafasovali Pitralon, mýdlo na holení, toto mýdlo jsem musel takzvaně rozbouchat šůrovákem, rýžákem na násadě, celé mýdlo rozmydlit na hustou pěnu. Musela být tak hustá, aby v belíku šůrovák stál, pak se ten belík na onom šůrováku zvedl dnem vzhůru ke stropu a třikrát se s belíkem dnem vzhůru bouchlo o strop. Pokud pěna zůstala v belíku, mohl jsem s ní začít vytírat. Než jsem takto uklidil dva pokoje, mohlo to trvat i několik hodin. Byl jsem rád, když jsem to s rajóny do večerky stihl. Přes tento večerní úklid jsem ráno běžně vynášel z každého pokoje dva koše odpadků, plechovky od konzerv, pytle od brambůrků, PET lahve rozházené po podlaze. Po vytření chodby byla dlažba sice čistá, ale tak nějak zašedlá, aby se leskla, jezdil se tzv. šumachr. Z postele jsme vzali matraci, na ni se posadil nějaký voják drobnější postavy a toho jsme tahali po chodbě, dokud jsme tou matrací podlahu nevyleštili. Moje vytíženost gradovala. Dny začaly splývat v homogenní nekončící smršť rajónů, úklidů pokojů, služeb, posluhování mazákům atd. Náš velitel se prý v té době rozváděl. Jednou dorazil opilý v 23:00 na letku, sotva jsem usnul a nechal si dozorčím písknout nástup letky. Byl jsem tak zmagořený, že mi vůbec nedošlo, co se děje, myslel jsem si, že už je ráno, že jsem něco zaspal. Honem jsem se převlékl do montérek a letěl na nástup. Tato kombinace byla sama o sobě blbost, kdybych měl kuchyň, tak jsem na nástup nemusel, kdyby musel do služby, musel bych sice na nástup ale v teplákách, po nástupu byla rozcvička. Až když jsem stál v řadě, postřehl jsem, že je teprve večer a že ostatní kluci včetně mazáků stojí v pozoru ve žlutých banánech, já v montérkách jediný. Kapitán si mého odlišného ustrojení pro svoji opilost nevšiml a jal se kontrolovat pokoje a skříňky. V mé skříňce si všiml oné baličky na cigára a povídá: „Krejsa, Vy přeci nekouříte!“ Popravdě povídám, že ne. „Takže Vás někdo šikanuje!“ Baličku mi zabavil, už jsem ji neviděl.

Během jedné z mých služeb dozorčího na letce byl v patře nad námi, na letce LRTZ, o něco větší rambajs než obvykle. Tak v 23 hod., koukám, jak k baráku běží dozorčí útvaru. Vidět běžet lampasáka nebyl běžný zážitek. Vyskočil jsem z kanceláře dozorčího, že půjdu dát hlášení: „Vojín Krejsa, během mé služby…“ Dozorčí útvaru se na mne ani nepodíval, prolétl vestibulem a pádil po schodech nahoru na letku LRTZ, jen jsem se za ním otočil. Inu, pokrčil jsem rameny a šel zase rozjímat na svoji židli. Jak jsem dosedl, ozvalo se z venku KŘACH! Vylezl jsem z kanceláře, že se půjdu podívat před barák, co to bylo. To už pádil dozorčí útvaru po schodech dolů, prohnal se okolo mne jako vítr, za ním kluci z LRTZ. Toho večera se vyhrotila situace s jedním vojáčkem na LRTZ. Buď byl opilej, sjetej, nebo mu pro nějakou šikanu „jen“ prdlo v kouli, hrozil, že vyskočí z okna. Z letky volali dozorčího útvaru, sotva dozorčí doběhl, vojáček skočil. Dopadl na mříž pod oknem kryjící světlík do sklepa. Bylo to tak 6 metrů. Naštěstí se mu nic nestalo, odvedli ho na ošetřovnu a bylo po všem.

Zvěsti o náročnosti služby v Čáslavi všelijak prosakovaly do výcvikáče v Hejčíně. Jak kluci pomalu končili řidičáky, různé další kurzy a blížil se tedy jejich přesun do Čáslavi, jejich nervozita stoupala. Nějak se jim tam podařilo sehnat telefonní číslo na dozorčí stolek u nás na letce. Jednou, když jsem sloužil pomocníka, tak volal vojín Sekera, kterého jsem znal z roty z Hejčína a tahal info. Nijak jsem ho nestrašil a řekl mu, že bude v pohodě, cítil jsem však, že ho to moc neuklidnilo.

Koncem března dorazila většina ledňáků z výcvikáče. Většinou sice posloužili k zaplácnutí ostré hotovosti, i tak se moje situace o trochu, trošičku zlepšila. Rajóny se kapánek rozdělily a mazáky přestávalo zadírání a naschvály bavit. Tu a tam jsem se dostal do autoparku k údržbě techniky, případně do dílen zvaných ŽPD, které, jakýmsi způsobem, patřily k naší letce. Dílny ŽPD byla kuriozní zašívárna, dělalo tam asi 5 postarších chlapů, kteří se zabývali ledasčím, jen ne prací pro armádu. Jeden z nich si tam stavěl sběrák na seno za traktor. Pro jednoho z podpraporčíků jsme tam vyráběli udírnu z vojenských plechových skříněk. Z malé, co ji měl voják na osobní věci u postele, bylo ohniště. Z velké, co ji voják měl na oblečení, byla vlastní udírna. Stačilo sehnat velkou trubku na propojení, skříňky vykuchat a vyrobit do nich odpovídající otvory a tradááá, bylo hotovo. Jen jsem si říkal, zda uzené klobásy nebyly cítit více pálícím se syntetickým emailem jak doutnající bukovou štěpkou. Nejvíc jsem tam dělal s p. Hlavatým, sběratelem historických vysokých bicyklů, takových těch, kdy bylo vepředu obrovské kolo, za jehož střed se šlapalo, zadní kolo bylo maličké, pomocné. Pan Hlavatý obvykle sehnal nějaký, z rybníka vytažený, strašně porezlý rám a zbytek jsem mu pomáhal vyrobit, včetně ráfku atd. Jako dokumentaci používal pouze fotky. Ta starodávná kola byla čistě kovářská práce, žádné moderní sváření COčkem. Aby to vypadalo originál, tak i pan Hlavatý ty chybějící detaily koval. Byl šikovný, bavilo mne mu pomáhat. Obvyklou prací pro armádu bylo měnit gumové břity na různých sněžných radlicích. Jednou v létě jsme něco kutili a volal velitel z letky, že za chvilku přijede traktor Zetor 70 a že ho máme přestříkat. Pan Hlavatý musel zanechat kování sedlovky, vzal lakýrnickou pistoli, nalil do ní červenou barvu, pustil kompresor, já a Pavel Burant jsme dostali kanystr s ředidlem a hadru a vyšli jsme před dílnu. Za chvilku opravdu přijel traktor s rotačním mulčovačem, samozřejmě zaflákaný od trávy. Kluci z traktoru ani nestihli vystoupit, začalo se s lakováním červených ploch, klidně na tu nalepenou trávu, kde pan Hlavatý přestříkl, tam jsme to honem opucovali hadrou a ředidlem. Ještě jsme neměli dopucováno a pan Hlavatý měl v pistoli už černou barvu a šel stříkat černé plochy. Celé to trvalo tak 15 minut, motor traktoru ani nestihl vychladnout a bylo hotovo.

Hlavní autopark letiště byl poměrně rozsáhlý, polovinu plochy zabírala část pro naši letku, o zbývající polovinu se dělily letky LRTZ a LZ. Letka LLPLP měla svůj autopark bokem. Uprostřed autoparku byly velké dílny. Postarší osazenstvo občanských zaměstnanců bylo podobné našim dílnám ŽPD. Náš praporčík mi dal jednou za úkol opravit hledáček na jakémsi ZILu. Hledáček visel na drátech na rámu kabiny, chyběla jen matka s jemným závitem M12×1, kterou měl být přitažen k držáku, další problém byl v prasklé žárovce, jinak byl hledáček OK. Kde ovšem sehnat chybějící matku? Naivně jsem se vydal do oněch dílen požádat o matku. Ač jsem se snažil být asertivní, co to šlo, strejci mne nekompromisně vyhodili. Inu co, vyrazil jsem pěšky přes kasárna, do několik kilometrů vzdálených dílen ŽPD. Tamní personál mne znal, byl velice ochotný pomoct, prohrabali jsme nejednu bedýnku se všelijakými zbytky, ale matka M12×1 žádná. Sklesle jsem vyrazil pěšky na letku hlásit svůj neúspěch. Jak mne praporčík vyslech, chytly v něm saze, vzal telefon, volal do dílen v autoparku, po telefonu je vyprcal zepředu, zezadu, nakázal mi tam ihned pro matku vyrazit znovu. Zabralo to, na druhý pokus jsem byl uctivě obsloužen, s postarším opravářem, co mne předtím vyhodil, jsme šli do jejich skladu spojovacího materiálu, jen matek M12 tam měli snad 20 typů, s různým stoupáním závitu, různě vysokých, v různé povrchové úpravě, od každé varianty tisíce kusů. Byl také najednou jaksi kamarádsky hovorný, stěžoval si, že dnes už to celé stojí za hovno, ne jako dřív, kdy se nechali vozit helikoptérou z Čáslavi do Plzně na pivo. Žárovku se mi ale už sehnat nepodařilo, byla to nějaká speciální sovětská, naše standardní nepasovaly do patice. Celá akce zabrala celý den a hledáček stejně nesvítil, ale už alespoň pevně držel v držáku. V zadní části autoparku byla krátkodobě uložená auta, tzv. NZty. Tato auta jsme tu a tam dávali do oběhu a ta z oběhu jsme ukládali do NZtu. Jednou jsem dostal úkol zprovoznit NZtovou V3S. NZtová auta měla vždy vykradenou palivovou nádrž. V důsledku toho tzv. spadla nafta, palivo odteklo ze vstřikovacího čerpadla zpět do nádrže, auto nešlo nastartovat. Pro zaplnění vstřikovacího čerpadla naftou měla Praga V3S na podávacím čerpadle ruční pumpičku. Po naplnění nádrže naftou se měla palivová soustava touto ruční pumpičkou zaplnit a odvzdušnit. Pumpoval jsem hodinu a nic. Pumpička ani pocitově natáhla. Šel jsem za podpraporčíkem, že je pumpička asi vadná a že bych potřeboval jinou. Koukal na mne s krajní nedůvěrou, byl už ale konec dne, a tak jsme šli na barák. Druhý den jsem dostal jinou práci, uvedenou V3S zprovoznil Pawlovič. Tahali ji tak dlouho po autoparku dopředu dozadu, dokud motorem poháněné podávací čerpadlo nezaplnilo palivový systém a motor se nenastartoval. Podpraporčík byl s tímto způsobem provedenou opravou velmi spokojen.

Do našeho autoparku jsem často chodil dělat pomocníka dozorčího. Za každou letku tam byl jeden kluk jako pomocník dozorčího plus jeden lampasák jako dozorčí. Často to bylo tak, že lampasáka dozorčího autoparku jsme viděli jen na nástup pak se někde zašil. My jako pomocníci jsme měli mít přehled o zaparkovaných autech naší letky o jejich stavu, kontrolovat jízdní rozkazy, v noci chodit na pochůzky. Za naši letku jsme měli mít v autoparku asi 60 kusů techniky, podle záznamů 5 bylo na ostré hotovosti, 3 trvale umístěné v ŽPD, 7 v opravě někde mimo útvar. Přes den něco na výjezdu. Problém byl, že mi v autoparku oproti záznamům stále chybělo cca 15 aut. Během roku jsem dalších cca 10 objevil různě roztroušených po kasárnách. Např. měli jsme ve stavu motocykl Pionýr. Při nějakém úklidu jsem ho později objevil polorozebraný v plechové boudě v autoparku apod. Prostě v záznamech byl bordel. Jednou nás k večeru přepadl dozorčí útvaru kapitán Hrnčíř. Nechal si nás pomocníky nastoupit, na pomocníka za letku LRTZ vybafl: kolik, že má nyní v autoparku aut? Letka LRTZ jich proti nám měla tak třetinu, bordel ale stejný, kluk nevěděl a dostal pojeb. Pak se stejnou otázkou obrátil na mne. Pevně jsem se mu podíval do očí ani nemrkl a povídám: „32!“ Mohlo jich tam být 25 nebo taky 40. Kapitán mne pochválil a dál hulákal na kluka z LRTZ jak to, že on neví, když já vím.

U brány letiště stála budova letištního klubu. V přízemí prý kdysi fungovalo cosi jako bar, kam se prý kdysi dalo zajít na pivo, za nás už tam ta možnost nebyla. V patře však byla letištní knihovna. Návštěvy knihovny jsem si oblíbil, prakticky nikdo tam nechodil, na armádní poměry to bylo kulturní místo, kde se dalo celé hodiny sedět a nerušeně si číst. Během času jsem se seznámil s paní, která tam byla zaměstnána jako knihovnice, později jsem se dozvěděl, že její manžel je bývalý pilot, pomáhal jsem ji sehnat knížky od kluků z letky, kteří šli do civilu atd. Když jsem pak v létě začal do Chotusic jezdit na motorce, řešil jsem, u koho v Chotusicích motorku nechávat. Náhodou jsem paní knihovnici potkal v chotusické samoobsluze, do té doby jsem nevěděl, že je místní, a zeptal se ji, zda neví o někom, u koho bych mohl mít motorku. Ona mi řekla, ať nikoho nehledám, že ji můžu mít u nich. Byla to fakt klika, bydleli asi 100 metrů od brány.

Přes určité zlepšení mé pozice, ke kterému došlo s příchodem prvních ledňáků, byla moje služba stále výživná, rozhodl jsem se tedy takzvaně SVOPnout, svévolně opustit posádku, zajet si na pár dní bez dovolení domů s vědomím toho, že moje nepřítomnost bude odhalena a budu za to potrestán. U nás na letce to nebyl častý přestupek, co vím, tak jsem se ho dopustil pouze já. Nicméně dlouhodobá statistika říkala, že tímto způsobem na chotusickém letišti stále cca jeden voják chyběl. Nijak extra to trestáno nebylo, v podstatě to znamenalo si zameškané dny nasloužit, ovšem s tou podmínkou, že nasloužené dny se začínaly počítat od prvního dne měsíce, ve kterém voják nastupoval na vojnu. Všechny nástupní termíny chodily do civilu o pár dní dřív, pokud vyšel propouštěcí den na víkend apod. Nástupní termín leden byl specifický tím, že chodil do civilu už cca 20. prosince, aby vojáci byli na Vánoce doma, nedělali těsně před propuštěním o Silvestru bordel, lampasákům by se propouštění 1. ledna asi taky řešit nechtělo, nedejbože mezi svátky. Zkrátka a dobře, i kdybych měl nasluhovat byť jeden jediný den, musel jsem být v armádě cca o 12 dní déle. Na druhou stranu to znamenalo vyměnit pár dní supího zadírání za dny mazáckého poklidu. Při svém návratu jsem se hlásil dozorčímu na bráně, ten mne poslal k dozorčímu útvaru, ten se mne ptal, zda mne nikdo nešikanuje, řekl jsem, že ne. Ráno jsem musel do kanceláře velitele letky, seděl za stolem, študoval nějaké papíry, řekl mi, že za války by mne musel zastřelit svoji osobní pistolí, ani oči od papírů nezvedl. To bylo vše. Vrátil jsem se do koloběhu mytí nádobí, bouchání služeb. Později jsem se dozvěděl, jakým způsobem došlo k odhalení mé nepřítomnosti. K mému velkému překvapení jsem pár dní nikomu nechyběl, pak ale volal veliteli p. Hlavatý z dílen, kutil historických bicyklů, že by potřeboval toho šikovného kluka… Když jsem se po nějaké době zase dostal do dílen, strašně se mi chlapi omlouvali. Ještě když jsem byl pryč, tak se o mém SVOPu nějakým způsobem dozvěděla dobračka paní knihovnice, osobně šla orodovat za velitelem za mé mírné potrestání.

Dozorčí základny tzv. dévéťák, lampasák většinou v hodnosti od kapitána nahoru, měl k dispozici dva pomocníky, jednoho vojáka z povolání nižších hodností a jednoho vojáka základní služby. Služba začínala ráno v 8:00 nástupem všech ten den službu konajících vojáků, cca 30 základní služby, ale i několika z povolání. Dozorčí útvaru službu konajícím trochu promluvil do duše, dal strážákům pro ten den platné heslo generované kdesi ve Staré Boleslavi, a pak už ho většinou celý den neviděli. Celé to trvalo cca 15 minut. Službu dozorčího základny často a s oblibou vykonával už jednou zmiňovaný kapitán Hrnčíř, místní figurka. Na rozdíl od ostatních si službu vždy užíval. Vojáka základní služby pro službu jeho pomocníka dodávala naše letka, byl jsem tedy s tímto kapitánem často v kontaktu. Vždy, když měl mít kapitán Hrnčíř službu dozorčího, dostávala celá základna osypky. Co zas bude? Kapitán během služby objížděl celé letiště a svérázným způsobem kontroloval kde co. Jednou ono patnáctiminutové promlouvání do duše značně protáhl, kontroloval strážákům, jak mají vyčištěné samopaly, ostatním alespoň jak mají vyčištěné kanady, zkoušel nás ze všelijakých směrnic, které si právě vymyslel atd. Všichni už kouleli očima. Po hodině uznal, že už by to mohlo stačit a měl přijít konečný úkon, předání hesla stráži. Kapitán však zjistil, že cestou z kanceláře někde heslo ztratil. Co naplat, poklusem vyrazil do půl kilometru vzdálené kanceláře nastudovat směrnice, co se má dělat, když se ztratí heslo pro stráž. Volal do Staré Boleslavi, tam studovali směrnice, jak nezvyklou situaci řešit, jak vygenerovat náhradní heslo. Toho dne nástup služeb, který normálně trval 15 minut, zabral dvě hodiny. Pochopitelně, než jsme my noví dorazili, tak stará služba svá stanoviště nesměla opustit. Ten den byla naštvaná celá kasárna.

Kancelář dozorčího útvaru, tzv. dévéťárna se nacházela v přízemí štábu. Z této kanceláře bylo okýnko do vestibulu vchodu na štáb. Mezi mé povinnosti jako pomocníka dozorčího útvaru patřilo skrze ono okýnko vydávat klíče od kanceláří štábu. Klíče byly v plechových obalech od cvičných granátů, tento obal byl, s klíči uvnitř, sešroubován, v sešroubovaném stavu byl zapečetěn pečetí z modelíny. Obaly visely na očíslovaných háčcích ve dřevěné skříňce na stěně kanceláře. Ve skříňce byl sešit, v němž bylo uvedeno, které klíče mohu komu vydat. Kontrola totožnosti lidí, kteří o klíče žádali, se však nepraktikovala. Prostě někdo přišel, řekl, že chce například číslo 12 a já plechovku s klíči vydal. Byla to běžná praxe i za dozorčího Hrnčíře. Jednou u něj ale došlo k jakémusi hnutí mysli, že bude kontrolu vyžadovat. Ráno přišla první jakási paní, a že chce číslo 23, já v klidu vyndal plechovku ze skříňky a klíče okýnkem podávám. Kapitán zařval: „Krejsa zpět!!“ Jsem se lekl, paní před okýnkem taky. „Vy znáte dotyčnou, že jí klíče vydáváte bez kontroly totožnosti?!?!“ Popravdě povídám, že ne. Kapitán mne seřval, jak paní kapitána Hrnčíře viděla, situaci pochopila, začala někde lovit občanku, já jsem si mezitím v sešitu našel, komu že to můžu klíče číslo 23 vydat. Po kontrole jejího občanského průkazu jsem ji klíče dal. Jak se ráno rozběhlo, na štáb se začali valit lidi. Tím, že jsem, pro všechny nečekaně, prováděl ověření totožnosti, se proces výdeje klíčů značně zpomalil. Vestibul se začal plnit lidmi. Ve frontě si mezi sebou šuškali, co je to za nové pořádky, přehrabovali tašky a hledali své doklady. Byli i tací, co dorazili do práce bez dokladů, ti pak čekali ve vestibulu, až přijde někdo, kdo od společné kanceláře klíče nafasuje. Dlouho po hlavním ranním náporu dorazil nějaký pán a že chce číslo 18. Já povídám, že poprosím doklad totožnosti. Onen človíček na mne vykulil oči, kouknul do místnosti, kdo že dělá dozorčího, jak viděl kapitána Hrnčíře, tak mu situace byla jasná. Neochotně pomalu povídá, že doklady nemá s sebou. Já neochotně pomalu povídám, že to mu nemůžu klíče vydat. Chlápek přes okýnko kouknul na kapitána Hrnčíře, pohodil ke mně hlavou a žadonivě povídá: „Ať mi ty klíče dá.“ Kouknul jsem na kapitána, kdyby kývnul nebo jinak naznačil, klíče bych vydal, on ale nic, koukal na mne, co budu dělat. Druhý pojeb jsem nechtěl, tak povídám, že bez dokladů mu klíče opravdu nemůžu dát. Rychle jsem kouknul do sešitu, že číslo 18 můžu vydat pouze jedné osobě v hodnosti plukovníka. Plukovník prostrčil okýnkem hlavu do kanceláře, aby to ještě jednou zkusil, a povídá: „Však mne znáte pane kapitáne, nechal jsem si doklady doma, ať mi ty klíče dá.“ Kapitán z té situace měl náramnou prču, houpal se na židli a povídá: „Já vás znám, pane plukovníku, ale tady vojín Krejsa má pochybnosti o Vaší totožnosti.“ Zase nijak nenaznačil, co mám dělat. Neochotně jsem tedy zopakoval, že bez kontroly dokladů mu klíče nemůžu dát. Chlápek naštvaně odešel. Pojebu jsem se však stejně nevyhnul. Za hodinu dorazil s doklady a dostal jsem pojeb od něj. Že neměl za co, to lampasákům nikdy nevadilo.

Při další společné službě se kapitánu Hrnčířovi málem podařilo chytit nějaké zloděje nafty. Toho dne byl prvním pomocníkem nějaký nadporučík z muničního skladu, já druhým. Jak se přiblížil večer, tak se nadporučík začal čepýřit před zrcadlem a s potutelným úsměvem povídá neurčitě, že jde na vedlejší štáb, že tam má nějaké zařizování, kontakt na sebe nenechal. Nabyl jsem dojmu, že tam měl nějakou ženskou. Kapitán Hrnčíř se nelibě šklebil, ale nakonec mávl rukou. V noci padla na Hrnčíře chuť jít někoho pojebat. Vyrazil tedy na kontrolu služeb po kasárnách. V kanceláři dozorčího útvaru jsem zůstal sám. O půlnoci zazvonil na stolku telefon, volal vzrušený kapitán, že v hlavním autoparku skoro chytil zloděje nafty, že mám volat vojenskou policii ve Staré Boleslavi, ať ihned přijedou. Ve staré Boleslavi zvedl telefon jakýsi rozespalý lampasák, na nějakého vojína Krejsu nebyl vůbec zvědavý. Volal jsem zpátky kapitánovi do autoparku, že nikdo nepřijede, že by bylo asi potřeba, aby se s nimi domluvil on. Kapitán mi nařídil sehnat nadporučíka, povídám, že se nadporučík ještě nevrátil a jak sám ví, nemám tucha kde ho hledat. Kapitán zaklel. Doběhl z autoparku, volal do Staré Boleslavi, někoho tam vyprcal, ať koukají dorazit a zase běžel do autoparku. Z autoparku se vrátil až nad ránem. Pomocník dozorčího, nadporučík, stále ještě nebyl. Když vojenská policie přijela v 7 ráno na bránu, tak mě pro ně kapitán Hrnčíř poslal. Ve felicii s nápisem vojenská policie seděl sám nějaký rozmačkaně vypadající podporučík, byla z něj cítit extrémní nechuť se věcí krádeže nafty zabývat, tím spíš, že zloděje se chytit nepodařilo. Tím to pro mě skončilo, do služby přišli noví vojáci, já šel na barák. Asi za týden se u nás na letce objevil nadporučík z muničáku, vzal si mne stranou a tahal ze mne rozumy, co jsem vojenské policii vypověděl do zápisu. Když jsem mu řekl, že se mnou nikdo nic nesepisoval, tak se mu ulevilo. Patrně vojenské policii povyprávěl nějakou báchorku, kde celou noc byl, a nechtěl, aby se naše výpovědi moc rozcházely.

Zde ještě malá vsuvka, jak bylo zajišťováno praní prádla. Ponožky, kapesníky a tepláky byly starostí vojáka, poraď si, jak umíš. Když to šlo, vozili jsme si to vyprat domů. Aby čisté spodní prádlo náhodou nedošlo, rozšířili jsme množství používaných kusů o soukromé civilní kusy. Když se přeci stalo, že čisté ponožky došly, nezbylo, než je vyprat na umývárce mýdlem. Nebylo to ale ono. O zbytek se starala armáda. Jedenkrát za týden, v určený den, byl to myslím čtvrtek, jsme špinavé, ale i poškozené ošacení, mohli odevzdat pomocníkovi výkonného praporčíka a ten to odvez někam do skladu, odkud to odvezli někam vyprat, za odevzdané kusy dostal pomocník výměnou ihned jiné. Problém byl, že se vše měnilo klasicky kus za kus, velikost se neřešila, a tak se tímto způsobem daly řešit pouze trenýrky a trička, které měly beztak jednotnou velikost, plus lůžkoviny. Maskáče bylo lepší vozit domů. Na štábu, za kanceláří dozorčího útvaru, byla odpočinková místnost. Bylo tam jedno lůžko, kde se mohli během 24hodinové služby jednotliví členové dozorčí služby vystřídat v odpočinku. Většinou se to nevyužívalo, praxe byla taková, že nás, záklaďáky, dozorčí posílal na naši letku, lampasáci si šli zdřímnout také někam do svého. Tu a tam ale někdo na posteli v odpočinkové místnosti spal. Tím, že každých 24 hodin sloužil službu někdo jiný, jste vlastně lezli do postele po někom. Byli tací, kterým to nevadilo, jiní chtěli ale spát v čistě povlečené posteli, což byl problém, když zrovna nebyl čtvrtek, kdy se měnilo prádlo. Jednou mi kapitán Hrnčíř povídá, že mám vyměnit povlečení, já na to, že je úterý. On na to, že mám povlečení sbalit, jít do skladu, říct, že je to pro dozorčího útvaru kapitána Hrnčíře. Bylo mi jasné, že mne stejně ve skladu vyhodí. Kapitán si taky do skladu mohl zavolat, ale asi nechtěl být odmítnut osobně. Ve skladu dělaly občanské zaměstnankyně, většinou se jednalo o manželky lampasáků. Když jsem do skladu dorazil, tak nic nedělaly, seděly za stolem, pily kafe a krafaly. Moje žádost o výměnu jednoho povlečení v úterý jim přišla vyloženě srandovní, moje argumentace, že je to pro dozorčího útvaru, nebyla nic platná. Za ten rok, co jsem sloužil, jsem nabyl dojmu, že přinutit něco dělat občanského zaměstnance armády bylo horší, jak přinutit něco dělat vojáka z povolání, nedejbože něco udělat kloudně.

Pokoje na letce byly vyparketované, na parkety bylo později položeno linoleum. Linoleum bylo na všech pokojích ve švu, který šel přesně přes střed pokoje, roztržené. Na našem pokoji byla škuba největší, cca 2 metry dlouhá, 30 centimetrů široká. Vadilo mi to, jednak to nehezky vypadalo, přes plandající okraje člověk brkal, při uklízení se dostával tou škubou nepořádek mezi lino a parkety. Šel jsem tedy za naším výkonným praporčíkem, že bych to opravil, kdyby se podařilo sehnat kus lina a lepidlo chemopren. Má aktivita praporčíka mile překvapila, hned jsme vyrazili do sklepa pod budovou a přinesli odtamtud roli linolea, s tím, že lepidlo ještě sežene a já opravím lino na všech pokojích. Jak běžely dny a týdny, lepidlo nebylo, přestože jsem se několikrát připomínal. Nakonec jsem si ze zoufalství koupil tubu lepidla za své a linoleum opravil alespoň na našem pokoji. Zhruba v té době přestala na letce téct teplá voda. Závadu jsme hlásili praporčíkovi, tomu to bylo samozřejmě šumák. Po několika dnech to však začalo vadit i ostatním lampasákům, a tak musel konat. Zajištění opravy bylo pravděpodobně spojeno s nějakou armádní byrokracií a urgencemi. Tak po třech týdnech dorazil nějaký nedbale vypadající opravář, zrovna jsem měl službu dozorčího, vyrazil jsem s ním do sklepa. Ve sklepě byla dlouhá řada elektrických boilerů. Opravář otevřel elektrorozvodnou skříň a k velké radosti zjistil, že je vypadlý jistič. Jistič nahodil s tím, že má opraveno. Zhruba po dvou dnech ovšem voda opět přestala téct. Než jsem šel do civilu, tak se celá anabáze třítýdenního čekání a nahození jističe ještě mnohokrát opakovala, teplá voda na letce TLLTZ už nikdy netekla déle jak dva dny. Opravář místo toho, aby se problému pověnoval, vyhledal příčinu vypadávání jističe, vždy jen přijel a jistič znovu nahodil. Pokud jsme se chtěli pořádně umýt nebo osprchovat, chodili jsme jinam. Naštěstí to nebyl problém, hezké nově opravené sprchy byly v autoparku, kam jsem chodil často do služby, tamní umývárku prakticky nikdo nepoužíval, později jsem se sprchoval na ostré hotovosti.

S jarem přišlo nejen lepší počasí, ale také pocit, že kdesi ve výcvikáčích nastoupili noví vojáci, a tedy už nejsme, my ledňáci, největší supi. Co bylo však zajímavější, došlo ke změně ministra obrany. My Češi nemáme armádu a věci související příliš rádi, pozice ministra obrany nebyla a není prestižní, většinou se ministrem obrany ČR stává ten nejhloupější zasloužilý politik, kterému je potřeba dát nějakou ministerskou funkci. Jediné, co se po takovém ministru chce, je, aby nebyly průšvihy a vždy souhlasil se snížením rozpočtu svého obecně neoblíbeného ministerstva. Tomu bohužel odpovídal a stále odpovídá nejen stav armády, ale i stav obranného průmyslu ČR. Jistou výjimku v tom představoval v květnu 2001 nastupující Jaroslav Tvrdík. Nemám o něm valného mínění, přesto to byl člověk, který jako voják z povolání měl o armádě a jejím fungování alespoň nějakou představu. Myslím, že se tehdy armáda vydala filozoficky špatnou cestou. Postupně se na armádu přestalo pohlížet jako na cosi, co má přímo bránit ČR nebo jiné členy NATO. Armáda začala být vnímána jako jakýsi expediční sbor, který měl tu a tam poslat pár desítek či set vojáků na nějakou tu misi. Ve stínu neúspěchů v zařizování vítězství pravdy a lásky tam, kde o to nikdo nestojí, a Putinovy invaze na Ukrajinu je jasné, že tento přístup byla chyba, hazardování s bezpečností ČR. Také je jisté, že změnit fungování takového molochu, jako je armáda, není jednoduché, zvlášť, když chybí podpora širší politické reprezentace, která sama nemá ve věci jasno. Přes tuto kritiku skončilo s Tvrdíkem období gradujícího rozkladu a tápání. Začalo se, tentokrát už vážně, mluvit o profesionalizaci armády, některé věci se alespoň trochu začaly dávat do pořádku.

Jakýmsi tlakem se omezilo víkendové opouštění kasáren vojáky základní služby. Bývalo-li dříve na letce o víkendu místo 50 vojáků 10, nyní tak 30.

Oplocení kasáren bylo tvořeno betonovými deskami. Za budovou naší letky bylo na naprosto viditelném místě několik desek vylomeno a touto dírou se běžně chodilo ven z kasáren a do chotusické hospody U Václava. Ne, že by byl problém jít normálně přes bránu, touto dírou to byla jen kratší cesta. Po několika cyklech zadělávání díry a následujícího dne vytvoření nové zvítězil tlak armády a museli jsme začít používat díru jinou na méně viditelném místě. Tím se hospoda U Václava stala vzdálenější, začali jsme preferovat hospodu Na hřišti, případně tzv. Vinárku.

Po několika letech byla v kasárnách posekána tráva, začalo vyřezávání náletových dřevin a přerostlých, kdysi okrasných, keřů. Ukázalo se, že mezi baráky je několik památníčků Sovětských hrdinů, které byly časem zcela pohlceny neudržovanou vegetací. Co byla pro mne úplná pecka, v parčíku před štábem byl z přerostlého tisu vyřezán letoun MIG-15, o kterém jsem do té doby, přes mnohé služby na štábu, neměl tucha. Na vyřezávání a štěpkování náletových dřevin byla najata civilní firma, ta tím měla na měsíce zajištěnou práci.

Začalo se také více dbát o stav techniky. Všechna auta jezdila po dohladka sjetých pneumatikách, auta letiště nikdy neopouštěla, jízda po asfaltu na rovině nekladla na hloubku vzorku nároky. Nicméně v útvaru sídlící vojenská policie začala konat a u několika aut byl zabaven TP. Podpraporčík, který měl stav techniky na starost, nakulil do autoparku hromadu nových pneu, nahnal 20 vojáků a honem na to. Půl dne jsme hledali funkční hever. Když se to podařilo, sundali jsme jedno kolo z jednoho ZILu. Ukázalo se, že nedokážeme urvat přirostlý plášť od ráfku. V polních podmínkách se to dělá tak, že se jiným autem najede na hranu mezi ráfkem a pláštěm. Guma ale držela fest. Po dlouhé době se nám to konečně podařilo a plášť jsme vyměnili. To už byl ale konec dne, zbývající kola jsme už neřešili. Zbývající nové pláště někam zmizely, snad zpět do skladu. Velitel sehnal zabavené TP zpět, s tím, že je potřeba zabezpečit letový provoz, to je priorita. Do konce mé služby jezdila všechna auta dál po hladkých pláštích, pouze jeden ZIL s jedním pláštěm vyměněným. Mimochodem, v dílnách v autoparku měli stroj na výměnu pneu, ale prý byl rozbitý, možná se také nikdo nechtěl dohadovat s tamějším „ochotným“ personálem, viz moje zkušenost s matkou M12×1.

Začaly být postupně opravovány některé budovy. Vedle papundeklového skladu nádobí byl stejný papundeklový sklad letky LRTZ. Tento sklad byl určen k opravě, bylo potřeba ho vystěhovat. Byl jsem k tomu na LRTZ zapůjčen. Valníkovou V3S jsme přijeli ke skladu a na korbu začali rovnat roztodivné staré faxy, dálnopisy a čert ví, co to všechno bylo. Jak byla korba V3S plná, jeli jsme na letiště do církvického rozptylu a v jednom z ÚLů jsme měli náš náklad vyložit. Dva kluci byli na valníku, podávali to několika dole, rovnali jsme to na zem vedle sebe. Lampasák, co nás měl na starosti, začal nadávat, že nám to takto trvá. Že ty krámy jsou staré, nefunkční, jen jsou v inventuře a nejdou odepsat. Že to máme z toho valníku prostě na zem házet, na jednu hromadu. A tak jsme provedli. Vždy, když nějaký fax po několikametrovém letu s velkým křachnutím přistál na betonové podlaze, tak se jeho krycí plasty rozlétly po celém Úlu.

Krom již zmíněných třech hospod byla v Chotusicích nouze o kulturní vyžití. Trochu lepší možnosti nabízela blízká Čáslav. Zejména tehdy fungující diskotéka Grand. Jednou se odtamtud vrátili mazáci ve výjimečně dobré náladě, podařilo se jim tam ukradnout několik ultrafialových zářivek, pod jejichž světlem bílá jasně svítí. Zářivky instalovali do těles na pokoji, ještě v opilosti se počmárali po obličejích a zbytku těl zvýrazňovací fixou obrázky dámského i pánského přirození apod., v trenkách trsali, měli velkou prču, jak obrázky a nápisy na nich svítí. Pod obyčejným světlem nebyly čmárance vidět. Problém nastal po týdnu, když opět chtěli vyrazit do Grandu. Ukázalo se, že zvýrazňovací fixa je velmi kvalitní, nejde smýt, a tedy na diskotéce by ony čmárance byly opět vidět. Hoši se dobu drbali ve sprše pod studenou vodou solvinou, teplá opět netekla.

Filmovým hitem ČR roku 2001 byl film Tmavomodrý svět, když měli film dávat poprvé v Čáslavském letním kině, tak se po kasárnách rozkřikla informace, že každý voják prý má nárok jít jednou měsíčně do kina na armádní útratu. Celý útvar tedy vyrazil v inkriminovanou dobu do letního kina, aby vojáci, v drtivé většině poprvé a naposled, využili výhody vstupu zdarma. U pokladny se utvořila dlouhá fronta kulturychtivých vojáků. Pokladní byla z nezvyklé situace zmatená, patrně ale něco tušila o našem nároku. Po nějakém dohadování, jak situaci zprocesovat, se věci chopil nějaký strážák v hodnosti četaře, byl to jediný četař, kterého jsem za vojnu viděl. Hoch byl organizačně a komunikačně schopný, všechny nás spočítal a s pokladní to nakonec nějak domluvil. Docela by mne zajímalo, jak to provozovatel kina nakonec armádě fakturoval. Z čáslavských civilistů se do kina ten večer už nevešel nikdo.

Pomalu se blížil také obřad mého plácnutí, povýšení z kasty nejnižších supů. Nijak extra jsem o to nestál, co z toho, že budu moct nosit pásek přes kapsy a navážu si most na kanadách? Znamenalo to přijít za plácnutí o nějaké peníze, služeb a záděrů stejně neubylo. Tento můj vlažný přístup způsobil, že jsem nebyl plácnut mezi ledňáky jako první, ač teoreticky to tak být mělo.

Vlastní obřad probíhal tak, že se všichni mazáci z nástupního termínu červenec slezli na jeden pokoj. Já, vzorně oblečen, baret na hlavě, všechny knoflíky zapnuté, jsem musel přijít ke dveřím onoho pokoje, zaklepat, a protože mazáci byli červenčáci, zpívat u toho písničku Léto od skupiny Holky. Po vpuštění na pokoj mi bylo zkontrolováno zapnutí knoflíků, za každý jeden nezapnutý byl nějaký trest. U toho jsem musel krákrat… Jako že jsem sup… I když, supi asi nekrákrají. Plnit všelijaké úkoly, přesně si nepamatuji, nakonec se nechat plácnout páskem přes zadek a v neposlední řadě, v pokoji, na stolečku nechat 1400,-Kč, aby jako nebylo jasné, pro koho konkrétně jsou. Celé to trvalo tak půl hodiny. Zde ještě malé upřesnění, každý mazák měl svého supa, čili předání peněz a chybějících výstrojních součástek bylo adresné. Mazák také rozhodoval, kdy přesně k plácnutí jeho supa dojde. Můj mazák, tedy můj starý, jak se říkalo, s tím dělal drahoty a já se nikdy nedozvěděl, kdo konkrétně to byl. Pochopitelně se stávalo, že supů bylo o nějakého jedince víc nebo méně než mazáků, byly s tím pak velké dohady, jak situaci řešit, rozpočítat. Po plácnutí jsem si most na kanadách navázal, ale opasek nosil stále nad kapsy. Módu přes kapsy jsem nikdy nepochopil. To se setkávalo u mnohých mazáků i supů s kritikou.

Vlastně to bylo celé z psychologického hlediska zajímavé. Ledaskterému čtenáři přijde obřad plácnutí pro supa ponižující a určitě to tak mnozí vnímali. Já jsem to bral se stoickým klidem a troufnu si říct, vyrovnanou důstojností. Když přišel čas, účastnil jsem se plácání prvního červenčáka. Nebyl to ani můj sup, tedy můj mladý. Cítil jsem, že se mi tam nechce, ale byl jsem na letce nejdéle sloužící ledňák a v tomto jakási autorita, nebylo zbytí. Tehdy teprve jsem se cítil v rozpacích a ponížený, nevydržel jsem u toho do konce, odešel jsem dřív. Pak už jsem se tomu vždy vyhýbal.

K plácnutí svého supa jsem už přistupoval vyloženě s nechutí, až za mnou sám přišel, že už chce být plácnutý. Měl jsem tehdy naštěstí službu na ostré hotovosti, nemohl jsem se tedy plácnutí osobně účastnit. Pověřil jsem s povděkem úkonem někoho jiného z ledňáků, peníze za plácnutí šly pochopitelně mně. Jak jsem se pak, za pár dní, z ostré hotovosti vracel tak si mi můj mladý stěžoval, že to bylo slabé, že si to vůbec neužil…

Jeden z leďnáků se zasekl kdesi ve výcvikáči, do Čáslavi dorazil pár dní před odchodem červenčáků do civilu. Aby jeho starý nepřišel o oněch 1400,-Kč a své chybějící výstrojní součástky, tak se celé supí období a plácnutí onoho ledňáka odbylo nahonem. To se setkalo s kritikou jak ze strany mazáků, tak některých ledňáků, nejvíc těch, kteří si supího zadírání sami moc neužili.

Během jedné z mých mnoha služeb dozorčího letky mi velitel letky opouštěje barák povídá: „Krejsa, jdu na štáb spíkovat (jakože na lekci angličtiny), kdyby mne někdo sháněl!“ Vedlo mne to ke krátké úvaze o nutnosti jazykové vybavenosti českých důstojníků. Kdo chtěl za Rakouska-Uherska dělat kariéru v armádě, musel mluvit německy, po první světové byla v kurzu francouzština, po druhé světové ruština, po roce 1990 angličtina. Inu, stále je co se učit.

V obci Chotusice je krom letiště ještě malé muzeum na veterány. Provozovatel muzea tam několikrát do roka organizuje burzu všelijakého harampádí. Dnes je to prý největší burza uvedeného ve střední Evropě. V době konání burzy se pro vojáky objevovala příležitost si přivydělat. Jeden známý, co pocházel z Chotusic i tam sloužil jako záklaďák, mi u organizátora burzy dohodil brigádku, pomáhat při řízení parkování. Dnes se burza odehrává za obcí na louce, jsou tam vysypané cestičky štěrkem, vše, včetně parkování, je precizně organizačné zvládnuté. V roce 2001 to tak ještě nebylo, burza se konala uvnitř obce na relativně malém plácku u fotbalového hřiště. Pro parkování měl organizátor burzy domluveno po obci několik ploch, jednu z nich jsem dostal na starost, aby ji řidiči auty neucpali hned u vjezdu atd. Na ten den mi vyšla nějaká hotovost, bylo to o víkendu, moc se na to nehrálo, domluvil jsem se s někým, že za mne skočí na nástup, kdyby bylo potřeba. Začínalo se ve 4 ráno. K ruce jsem dostal nějakou místní holčinu, mohlo ji být tak 15 let. Holčina u řidičů moc respekt neměla, ale moje uniforma přeci dělala své. Po naplnění kapacity parkoviště jsem tu holčinu poslal nahlásit. Organizátor se přišel podívat, pochválil mne, že jsou auta narovnaná OK podle jeho představ. Poslal mne tedy odklánět auta na druhý konec obce do prostor JZD. To už doprava v obci kolabovala, řidiči parkovali, kde se dalo, klidně někomu na trávníku u baráku, před bránou nebo vraty od garáže. Viděl jsem lamentovat nějakého strejčka v myslivecké uniformě, kterému někdo zastavil před vraty od stoly, on potřeboval vyjet s traktorem, že mají myslivci hon. Z onoho strejčka se vyklubal můj známý, mechanik z dílen ŽPD, byl to ten, co si tam načerno stavěl shrabovák na seno za traktor. Samé stresy. Nicméně mi to do 14:00, kdy už lidi jeli domů a nebyl jsem potřeba, hodilo 800 Kč. V té době to byla slušná suma, mé měsíční vojenské služné bylo 300 Kč, minimální měsíční mzda v civilu 5000 Kč.

Přes armádou propracovaný systém školení vojáků letka stále trpěla nedostatkem řidičů i kvalifikovaných obsluh techniky. Částečně si za to asi mohli lampasáci sami. Například u palivářů na letce LLPLP byly provozovány pouze cisterny na podvozku TATRA. Pro řízení takového auta byly potřeba psychotesty na QL3, komu vyšly na QL2, tedy pro řízení Praga V3S apod., neměl pro letku LLPLP žádnou hodnotu, dělal tam UBSko, chodil do kuchyně a do služeb. U nás na letce jsme však provozovali především lehčí auta a traktory, voják i s QL2; QL1 by byl u nás užitečný. Logicky se tedy nabízelo poslat od nás nějaké UBSko, bouchat služby na LLPLP a získat od nich řidiče na V3S-ku. Udělat takovou výměnu ale nešlo… Prý. Situace gradovala zejména v zimě s nutností vyhrnovat sníh. To pak alespoň traktor řídil každý, kdo měl ruce a nohy a byl ochotný si do toho sednout, klidně úplně bez papírů. O trochu snazší situace byla s obsluhami nástaveb, šlo totiž provést zaškolení u útvaru, pak se otočit do výcvikáče pouze složit dodatečně zkoušky. Když se pomalu chystali červenčáci do civilu, tak řešili, co se mnou udělat. Nejprve byla prý zvažována možnost, že bych dělal na letce pomocníka výkonného praporčíka, ale převážil názor, že jsem na to příliš velký poctivec, a tak mi domluvili, že se bych mohl zaškolit jako obsluha kyslík-dusík. Souhlasil jsem, od OZ p. Čížka, který měl uvedenou techniku na starost, jsem dostal návod na obsluhu zmiňovaných nástaveb s tím, že se to mám naučit, to bylo vše. Cca po měsíci jsem dostal jízdenku na vlak do Přerova, kde probíhal výcvik obsluh nástaveb, abych tam složil zkoušky. Instrukce od našeho výkonného praporčíka byla, že se mám hlásit v pondělí v Přerově u VÚ 1234 (číslo si nepamatuji). Nechal jsem si od pátku napsat průběžku a na víkend se stavil doma, je to po cestě. Když jsem v pondělí dorazil do Přerova, začal jsem hledat VÚ 1234. Všichni vojáci, které jsem na nádraží a okolo potkal, na mne koukali jako na blázna, že v Přerově žádný takový není. Po nějaké době se mi podařilo zastavit postarší lampasáky v UAZu, ti věděli, prý byl útvar kdysi přečíslován a ke správné bráně mne hodili. Na bráně přerovského výcvikáče jsem se hlásil u služby konajícího vojáčka, ptal se, kde sloužím, popravdě jsem odpověděl. Temné legendy o čáslavském letišti, kde vládne brutální šikana atd., byly i zde živé, vykulil na mne oči a s jakousi posvátnou úctou začal tahat rozumy, připadal jsem si jako velkej kluk. Samotná zkouška byla v pohodě, znalosti za jedna, jsem technický typ, nebyla to tak složitá zařízení. Zkoušející byl ale překvapen, že nemám žádnou praxi, pro jistotu mi dal výslednou za dvě.

V létě začala probíhat modernizace čáslavského letiště. Letadla včetně držení ostré hotovosti byla přesunuta na letiště v Náměšti nad Oslavou. Prvním krokem byla modernizace osvětlení přistávací dráhy. K mému překvapení byly k jednotlivým světlům vedoucí kabely původního osvětlení položeny volně na terén. Odněkud přivezli prastarý korečkový bagr, který tempem 1 metr za hodinu začal po obou stranách přistávací dráhy hloubit rýhy pro položení nových kabelů do země. Podpraporčík nás poslal ty staré kabely ručně smotat a uklidit. Jednožílových kabelů vedlo vedle sebe asi 5. Každý jeden byl asi 2,5 cm tlustý. Po letech ležení na terénu byly už částečně zarostlé do terénu. Už jen vytrhnout kabel ze země bylo fyzicky náročné. Po celodenní námaze jsme smotali asi 50 m. Hromada byla do pasu vysoká, vážila několik metráků a nedalo se s ní hnout. Jak to pak kdo dodělal, nevím.

Nové osvětlení bylo zřízeno nejen podél přistávací dráhy, ale také podél pojížděcích drah. V křížení pojížděcí dráhy a výjezdu letadel z ÚLů ostré hotovosti byla velká parkovací plocha pro automobily obsluhující letový provoz. Slabomyslný projektant naprojektoval umístění světel i úhlopříčkou napříč tímto parkovištěm. V několikametrových rozestupech tam z betonové plochy parkoviště vykukovala cca 40 cm vysoká světla. Když se letiště opět začalo používat, tak nás lampasáci varovali, že ta světla nesmíme auty ulomit, že každé jedno stojí 20 000 Kč. Do týdne byla všechna světla pryč.

5.6.2001 letiště dostalo nového velitele, na místo podplukovníka Bise nastoupil podplukovník Verner. Nový velitel nám byl představen během nástupu na buzeráku. Lampasáci museli mít na slavnostní nástup košile s krátkým rukávem. V té době tetování ještě nefrčelo tolik jako dnes, i tak jsme měli jedno podpraporčíka malovaného jako obrázek. Aby kérky nebyly vidět, tak musel mít inkriminovaná místa omotaná obvazem. Podplukovník právě Verner ukončil studium v USA na Air War College. Už tehdy jsem si všiml kulturní odlišnosti mezi USA a ČR. V ČR by žádná škola nemohla mít v názvu slovo „válečná“, my máme vždy školy „obrany“. V den nástupu nového velitele jsem měl opět službu pomocníka dozorčího základny. Ráno mne lampasák, co dělal dozorčího, vyhnal před štáb, abych dával bacha, až nový velitel půjde, a on proboha nějak neprospal podání hlášení. Nebyl jsem si jistý, zda nového velitele v civilu poznám, ale dopadlo to OK.

Koncem června zmizeli červenčáci do civilu. Odchod každého nástupního termínu do civilu byl spojený s velkými přípravami. Klasikou bylo tzv. stříhání metru. Voják si sehnal krejčovský metr, ten si všelijak vyzdobil, za každý den, o který se přiblížil do civilu, si odstřihl 1 cm dílek. Odstřižené dílky si vojáci schovávali. Jednou z fasovaných položek byla vycházková košile, tato košile se armádě nevracela, vojákovi zůstávala do civilu. Tuto košili si vojáci všelijak zdobili, pomalovali, odstřihli rukávy atd. Takto vyšňoření kluci, když opouštěli kasárna bránou, tak za velkého odpočítávání 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1 vyhazovali nastříhané dílky metru do vzduchu atd. Samozřejmě, večer před odchodem do civilu se všichni zpili pod obraz a dělali extrémní bordel. Lampasáci hrozili, že klidně někoho ještě zavřou a bude nasluhovat. Pokud byl nástupní termín extra divoký, tak raději někdo z lampasáků zůstal na baráku přes noc. Ten, kdo skutečně nasluhoval, tak ani tolik nelitoval těch pár dní v armádě navíc, jako toho, že se ho celá tahle sláva tak trochu netýká. Byli jedinci, co si do kasáren natahali během služby tolik civilních krámů, že se do kasáren ještě několikrát vraceli dírou v plotě, než si to všechno odvozili.

V červenci mne začal bolet zkažený zub. Nebylo zbytí, šel jsem za vojenským zubařem na ošetřovnu. Termín jsem dostal na konec listopadu!! Co naplat, pár dní mne zub ještě trápil, pak to nějak samo přestalo. Když přišel konec listopadu, tak jsem k posádkovému zubaři přeci šel, i když už mne zub nebolel, a já měl jít za chvilku do civilu. Zubař mi zuby prohlédl s tím výsledkem, že tam nic nemám. Kdo by protestoval? Zuby mne nebolely. Cca za dva měsíce, v lednu 2002, mne zub začal zase bolet, to už jsem byl v civilu. Šel jsem ke svému obvodnímu zubaři, ráno, na akutní bolestivé případy. Můj zubař mi řekl, že mám na stoličkách dva velké hluboké kazy. Zuby mi ošetřil. Než si plomby sedly, trpěl jsem jako zvíře v díře. S vojenskými lékaři jsem za vojnu přišel do styku třikrát, začalo to tím očkováním ve výcvikáči, jedna zkušenost horší než druhá.

S odchodem mazáků mi začala pohodová část vojny. Chodil jsem jen do služeb, do kuchyně už ne, žádné posluhování, žádné uklízení cizích pokojů, na víkend domů na průběžku jsem mohl, kdy jsem chtěl. Léto v Chotusicích bylo nádherné. Mám rád rovinatou krajinu, ovocné stromy podél cest. Časem jsem se tak nějak na armádu mentálně přepnul. Vše bylo jaksi dané, člověk se nemusel o nic snažit, s ničím bojovat. Nezáleželo, co a jak člověk dělal, nebylo výher ani proher. Tento fatalismus poté, co jsem ho přijal, přinesl pohodlnou zenovou úlevu. Když se v tom člověk naučil chodit, měl spoustu volného času.

Pokud voják přišel do místnosti s několika lampasáky, musel se vždy zahlásit tomu s nejvyšší hodností. Když jsem je znal, nebyl s tím problém. Někdy jsem přišel do místnosti plné lampasáků, někteří byli ke mně i zády, stávalo se to především na štábu, že jsem si pro hlášení, v tom fofru, nevybral toho s nejvyšší hodností. Většinou se to neřešilo, ale párkrát jsem za to dostal pojeb. Krom kanceláře velitele letky byl ve všech místnostech užívaných lampasáky narovnán nábytek tak, že za dveřmi tvořily skříně jakési Lko. Tento útvar ze skříní musel každý obejít, než se dostal dál do místnosti. Pár vteřin nutných k obejití skříní mělo patrně pomoct lampasákům v případě, že by v místnosti tropili nějaké nezbednosti a někdo je tam přepadl. Nejinak to bylo na „sušárce“ místnosti na zadním křídle baráku, kterou si lampasáci upravili pro své, řekněme, společenské potřeby. Krom zmíněných skříní bylo v místnosti několik starých gaučů vystlaných dekami, konferenční stolek a lednička. Během mých služeb u dozorčího stolku se často stávalo, že mi ze sušárky lampasáci volali, že jim mám přijít umýt štamprlata. Probíhalo to vždy velmi neformálně.

Až jednou:

telefon na stolku Crrrrrrrr!

Zvedám telefon a hlásím: „Tady pomocník dozorčího letky TLLTZ, vojín Krejsa!“

Z telefonu: „Tady podpraporčík Macoun, přijďte nám na sušárku umýt nádobí!“

Já: „Provedu!“ Zavěsím, věc se zdála nad slunce jasná…

Přijdu ke dveřím „sušárky“, zaklepu na dveře, z místnosti se ozývá: „Vstupte!“

Otevřu dveře, obcházím skříně, letmo pohlédnu na osazenstvo místnosti, všechno to byli podpraporčíci od nás z letky, které jsem znal, na ledničce tácek se štamprlaty. Jako vždy, abych nerušil, beze slova sahám po tácku.

Někdo z podpraporčíků: „Krejsa! Špatně, zpět!“

V klidu povídám: „Provedu!“ Opouštím místnost, asi si to tentokrát chtějí víc užít, říkám si v duchu. Celý proces klepání a vpuštění do místnosti se opakoval, s tím rozdílem, že se v místnosti zasalutuji, podpraporčíkovi Macounovi hlásím: „Vojín Krejsa, přišel jsem na Váš rozkaz!“

Někdo z podpraporčíků: „Krejsa! Špatně, zpět!“ První výbuchy smíchu

„Provedu!“ Opouštím místnost, tentokrát již trochu ve zmatku, o co jim jde… „Že by baret?“

Nasadím si baret, celý proces klepání a vpuštění do místnosti se opakoval, podpraporčíkovi Macounovi hlásím: „Vojín Krejsa, přišel jsem na Váš rozkaz!“

Někdo z podpraporčíků: „Krejsa! Špatně, zpět!“ Všichni v místnosti se už chlámali na celé kolo.

„Provedu!“ Opouštím místnost, tentokrát již zcela zmateně.

Zkontroluji baret, zapnu knoflíky, dotáhnu opasek. Klepu na dveře. „Vstupte!“ Podpraporčíkovi Macounovi hlásím: „Vojín Krejsa, přišel jsem na Váš rozkaz!“

Někdo z podpraporčíků: „Krejsa! Špatně, zpět!“ Všichni v místnosti mrtví smíchy

Tupě po nich čumím, o co jim jde? Pod oknem seděli na gauči v řadě tři podpraporčíci, uprostřed seděl nějaký Kučera, ty po stranách držel okolo jejich ramen. Všimnu si, že na asfaltu nemá jednu stříbrnou hvězdičku, ale nově dvě.

„Provedu!“ Opouštím místnost, konečně si jistý, o co jde.

Popáté klepu na dveře: „Vstupte!“

Otevřu dveře, obcházím skříně, salutuji a na toho Kučeru: „Pane praporčíku, vojín Krejsa, přišel jsem na rozkaz podpraporčíka Macouna!“

„Dobře, proveďte!“

Zasalutuji se štamprlaty na tácku opouštím místnost…

Taková srandička.

Jednou, za krásné teplé letní noci, jsme se s Jirkou Štěničkou vraceli z hospody a z rozvernosti jsme se rozhodli nejít dírou v plotě, ale protáhnout si to přes bránu. Na bráně byl domek o několika místnostech pro dozorčího a stráž, cca 6 lidí. Poté, co jsme k domku dorazili, všude hrobové ticho, všude rozsvíceno, všechna ona i dveře otevřené, domek jsme prolezli skrz na skrz, nikde ani noha, ani jsme se nikoho nedovolali. Těžko říct, kde všichni byli.

Kvůli výluce na čáslavském letišti byla do Náměšti nad Oslavou přesunuta všechna letadla, včetně těch pro držení ostré hotovosti. Přesunut byl i potřebný pozemní personál s technikou. Moc jsem nepochopil proč, na náměšťském letišti v té době provozovali Su-22 veškerá obsluhující technika byla stejná, jistě bylo v jejich silách se o těch pár letadel navíc postarat. Přesun techniky se realizoval po železnici. Z jakýsi důvodů jeden ZIL-131 měl jet po vlastní ose. Dojel jen do Havlíčkova Brodu, než se rozsypal.

1.8.2001 došlo u Pelhřimova k pádu čáslavské L-39 startující z Náměšti. Protože letoun formálně patřil na Čáslavské letiště, tak se o sběr trosek atd. starali vojáci z Čáslavi. Došlo k aktivování hotovosti pro zabezpečení prostoru pádu letounu. Hotovost držel od nás z letky jeden voják, další vojáci z dalších letek. Byli tam 2 dny do vystřídání. Po svém návratu vyprávěl, že na místo havárie přijela televize NOVA, novináři z nich tahali rozumy, oni na to, že o pádu letounu nic neví, ale že už dva dny nedostali stravu. Krom zmíněné hotovosti vyrazili na místo dopadu letounu zelenou štábní Škodou Favorit technici. Z místa havárie přivezli přístroje letounu. Favorita i s nákladem nechali přes noc v kasárnách před štábem. Ráno byl favorit pryč. Že se v kasárnách kradlo kde co, bylo normální, ale aby se ztratilo celé auto, už normální nebylo, tím spíš, že onen favorit byl dojetý krám nevalné hodnoty s 500 000 km na tacháku. Ten, kdo to ukradl, musel znát poměry v kasárnách. Celé to silně zavánělo snahou zkomplikovat vyšetřování nehody. Průser jak Brno. Jak se na zmizení přišlo, volal dozorčí na bránu, zda o výjezdu favorita něco nevědí. Kluci tam buď v noci nebyli, nebo to prospali, věděli prd. V tu chvíli je nenapadlo nic lepšího než říct, že auto v noci opravdu odjelo a honem ho dopsali do knihy výjezdů techniky na nějaký řádek, který jim tam náhodou zůstal volný. Během dopoledne byl na buzeráku mimořádný celoútvarový nástup, jeden ze dvou, které jsem zažil. Velitel útvaru nám domlouval, že pokud někdo něco ví, tak to má hlásit. Po pár dnech vyšetřování, když policajti tvrdě uhodili na kluky, co měli službu na bráně, jak vypadal řidič, co řídil favorita atd., tak se kluci k podvodu s knihou přiznali. Zkrátka celé vyšetřování se zvrhlo ve frašku. Třetí den po nehodě si mne zavolal velitel letky k sobě do kanceláře a podivným způsobem mi naznačil, že pilot bude mít pohřeb s vojenskými poctami, tedy s čestnou stráží a čestnou salvou, a já jsem byl za letku k uvedenému nominován, protože jsem na letce nejvyšší postavy. Za uvedené jsem měl být odměněn opušťákem. Jak ovšem vyšetřování pokročilo, ukázalo se, že pilot nedodržel plánovanou trasu letu, zaletěl si do Příbrami, odkud pocházel, aby tam udělal rodině soukromý letecký den, jeden z manévrů nezvládl a zabil se rodině před očima. Příčinou nehody tedy byla hrubá letecká nekázeň pilota. Tím padl pohřeb s vojenskými poctami a s ním i můj opušťák. Proč a kdo kradl zeleného favorita, zůstává dodnes záhadou. Asi za měsíc byl organizován dosběr trosek letounu, byl jsem k uvedenému za letku vybrán. Autobusem nás odvezli do Pelhřimova, kde jsme v rojnici pročesávali louku. Tím, že letoun dopadl na terén pod ostrým úhlem, navíc ve směru z kopce, byly trosky rozházeny po velké ploše ve směru letu. Moc jsme toho nenašli, ti před námi odvedli dobrou práci. Nějaké plechy přivezli místní zemědělci, posbírali je při polních pracích.