Když mne brali za vojáka

Text bude vkládán na pokračování, bude doplněn kresbami a fotografiemi z vojny, které se mi podařilo dohledat.

Pro poučení příštích generací se ve svém vyprávění pokusím zachytit své vzpomínky na dobu od ledna 2001 do ledna 2002, kdy jsem sloužil v armádě jako voják základní služby. Za případné drobné nepřesnosti se předem omlouvám. Nejedná se o epické vyprávění o prožitých dobrodružstvích, žádná nebyla, byli jsme čímsi mezi vrátným, stěhovákem, zahradníkem a uklízečkou. Byla to doba, kdy výrazy jako: modrá knížka, opušťák, rajóny či lampasák byly ještě současné, kdy jste mohli běžně potkávat na nádražích kluky v uniformách mířící kamsi k útvaru, kdy před každým mladým mužem, který dosáhl daného věku a dokončil studium, stála nutnost řešit vojnu.

Řešení se nabízelo hned několik.

V době mého vyprávění, okolo roku 2000, převládalo ve společnosti přesvědčení, že základní vojenská služba brzy skončí. Armáda se pomalu, pomaličku profesionalizovala, byť klasicky impotentní politická reprezentace váhala nad stanovením definitivního termínu (vojna nakonec skončila s koncem roku 2024). Těm, kteří se chtěli vojně vyhnout, se nabízela cesta získat odklad vojenské služby z důvodu studia, tedy plácat se někde po školách, dokud to půjde, a doufat, že vojna skončí dřív.

Dalším možným řešením bylo získání tzv. modré knížky, tedy zproštění vojenské služby z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. Za bývalého režimu to byla jediná cesta, jak se vojně zcela vyhnout. Toto řešení bývalo spojeno s mnoha problémy a riziky. Obvykle to znamenalo někoho uplácet, mít těžkou protekci, pokud se dotyčný rozhodl tzv. to hrát na hlavu, hrozila ztráta řidičáku. Modrá knížka mohla také diskvalifikovat jedince, pokud chtěl být později zaměstnán u policie, hasičů apod. Modrou knížku šlo také ztratit, to znamená, že člověk byl po zdravotní prohlídce dodatečně uschopněn, a i v pozdějším věku musel nakonec nastoupit. V době mého vojančení už získání modré knížky nebylo takové terno, nabízelo se snadnější řešení s prodlužováním studia viz výše. Na druhou stranu ani armáda už o vojáky tolik nestála, pokud někdo chvíli běhal po doktorech, tak se zproštění služby touto cestou relativně snadno dopracoval.

Dalším řešením byla tzv. civilka, tedy civilní služba. Tato možnost se objevila po roce 1990. Stačilo prohlásit, že se vojenské služby nemůžete účastnit z náboženských či etických důvodů. Takový člověk pak musel odpracovat nějakou dobu např. v nemocnici při převážení pacientů apod. Nevýhodou bylo, že civilní služba trvala o polovinu déle než služba vojenská.

No a konečně… Na tu vojnu prostě jít.

Maturoval jsem na Automobilní škole v Ústí nad Orlicí v roce 2000. V průběhu posledního ročníku mi, stejně jako všem spolužákům, dorazila pozvánka k tzv. odvodům. Znamenalo to vyzvednout si u obvodního lékaře potvrzení o zdravotní způsobilosti a s tímto potvrzením se v určený den vydat na Okresní vojenskou správu. Tam potvrzení předat a znovu se podrobit prohlídce, tentokrát už před lékařem vojenským. Byla to vyloženě formalita, ne nepodobná scéně ze Švejka, snad s tím detailem, že nám byl prověřován pohyb varlat při zakašlání… Čert ví proč.

Dnes už vlastně ani nevím, co to bylo za nápad, po maturitě jsem se přihlásil na vysokou školu. Nešlo o to se vyhýbat práci nebo vojně, snad to bylo očekávání v rodině… A pak, jsem té povahy si vše zkusit. Byl jsem přijat na Univerzitu Pardubice, Dopravní fakultu Jana Pernera. Navštívil jsem pár přednášek a shledal, že má příprava ze střední školy je pro vysokoškolské studium nedostatečná a celkově, že se tímhle následujících 5 let nechci zabývat. Cca po týdnu jsem zanechal studia a nastoupil do f. OEZ Letohrad na dílnu.

Na vojnu se nastupovalo čtyřikrát za rok - v lednu, v dubnu, v červenci a v říjnu.

Mé týdenní vysokoškolské studium (v Plzni by to stačilo na doktorát z práv) způsobilo, že jsem na vojnu nenastoupil v říjnu jako většina spolužáků, ale až v lednu. Povolávací rozkaz mi jako místo nástupu služby oznamoval kasárna v Hejčíně v Olomouci. U povolávacího rozkazu bylo několik rad, např. koupit si 2 visací zámky apod. V určený den jsem se s povolávacím rozkazem vydal na nádraží v Letohradě, kde mi po jeho předložení paní za okýnkem s jakýmsi mateřským pohnutím vydala jízdenku na armádní útratu směr Olomouc. Na nádraží bylo za stejným účelem několik známých, kteří mířili do všech koutů republiky, do Olomouce jsem jel sám. Vlak z Ústí nad Orlicí do Olomouce už byl plný budoucích vojáků, někteří byli řádně pod vlivem, jiní nervózní v očekávání věcí budoucích. Při vystupování z vlaku v Olomouci jsem potkal známého z učiliště, cikána Oláha, který nastupoval ten den v Olomouci k jinému útvaru, začal mne přesvědčovat, že na vojnu času dost, že se půjde do hospody. Nějak jsem neměl náladu, s díky jsem odmítl a jal se hledat dopravu do Hejčína.

Poté, co jsem dorazil do kasáren v Hejčíně, jsme byli ještě ten den rozděleni do rot, čet a družstev, fasovaly se tzv. výstrojní součástky, byli jsme ostříháni, očkováni proti tetanu, veškeré civilní oblečení jsme dali do velkých papírových pytlů, které armáda odesílala domů. Celá akce končila pozdě večer.

Už tento první půlden v armádě dával tušit, že tady bude všechno tak nějak jinak.

Výstrojní součástky, tedy především oblečení, se fasovaly na počet, velikost a stav se neřešily (mám dva metry) s tím, že si to máme vyměnit mezi sebou, co se nepovede, se vymění časem ve skladu.

Zde malá vsuvka, čím vším se na vojně trávil čas. Jednou z fasovaných položek byly tenisky. Velitelé nás poučili, že krabici od tenisek nemáme vyhazovat, že ji budeme ještě potřebovat. V následujících dnech jsme ji museli rozstříhat na tzv. kartónky, obdélníčky cca 2×20cm. Tyto kartónky při skládání triček vložit dovnitř trička tak, aby při otevření šatní skříňky pohledová strana trička byla vyrýsována tímto kartónkem přesně do obdélníčku. Denně se to kontrolovalo.

Stříhání provádělo několik studentek kadeřnictví z blízkého učiliště, za každého ostříhaného vojáka si dělaly čárku na lístek. Bylo to sympatické, holky mladé, hezké a s těmi počárkovanými lístky s nápisem HOLBA to dávalo dojem, že jsme v hospodě. Pozitivní dojem ze stříhání zmizel, jakmile jsem se viděl v zrcadle. Jak jste asi pochopili, děvčata tam byla hodnocena v úkole, což je vedlo k tomu se se stříháním neprdět. Holčina, která mě stříhala, mně vzala hlavu mašinkou na tři tahy, kde se tahy nepřekrývaly, tam zůstaly vlasy v původní délce. Asi si dovedete představit, jak jsem vypadal. Při snaze výkon kadeřnice reklamovat mi bylo sděleno, že než budu moct kasárna opustit, tak to odroste. Ti, kterým někdo dobře poradil, se nechali ostříhat ještě doma.

Už čekání na ostříhání bylo, v jistém detailu, pro armádu typické. Čekalo se v dlouhé chodbě, na koho přišla nutnost vykonat potřebu, měl tu možnost na přilehlém WC. Jak mi bylo později vysvětleno, na tomto WC se z jakéhosi neřešitelného, armádně byrokratického důvodu celá léta neprováděla údržba ve stylu „nejde splachování, je to potřeba opravit“, co hůř, nespadalo to do rajónů žádné roty, rozumějte, nikdo tam neuklízel. Asi si dovedete představit, jak to tam vypadalo.

Ovšem největší pecka prvního dne bylo očkování. Nevím, kolik vojáků ten den doktor musel naočkovat, jistě mnoho. Vedlo ho to zvolit k úkonu stejný přístup jako kadeřnice. Neprdět se s tím. Co jsem měl možnost pozorovat minimálně 10 vojáků přede mnou a mne bral jednou jehlou… To nekecám, v ČR, v roce 2001.

Jak šel den za dnem, začal jsem chápat celou svoji situaci a to, co mne v následujícím roce čeká.

Nacházel jsem se v tzv. výcvikáči.

V kasárnách bylo několik rot. Každou rotu tvořilo cca 100 vojáků, velitelem roty byl voják z povolání v hodnosti od podporučíka nahoru. Těchto 100 vojáků bylo rozděleno do 4 čet, velitelem čety byl voják z povolání v hodnosti od podpraporčíka nahoru. Každá četa měla 3 družstva, každému družstvu velel voják základní služby, takzvané védéčko. Tato védéčka zůstávala ve výcvikáči po celou dobu své služby.

Výcvikáč byl útvar, kam každé 3 měsíce nastupovali noví vojáci, aby se tam naučili základní vojenské dovednosti jako pochodovat, rozpoznávat hodnosti, absolvovat střelby ze samopalu, osvojit si základy bojového umění Musado, projít tzv. vyvedením, tedy výcvikem v poli, a konečně složit vojenskou přísahu. Do složení přísahy jsme nemohli opustit kasárna. Dále jsme měli ve výcvikáči nabýt odborných dovednostní nutných pro další službu u bojového útvaru. Konkrétně v mém případě to znamenalo získat řidičský průkaz skupiny C.

Z výše uvedeného plynula naprosto zásadní skutečnost - ve výcvikáči byla tzv. gumárna !!!

Gumárna znamenala, že se tam vojna tzv. žrala, tedy vše probíhalo plus minus tak, jak by člověk od armády čekal. Krom oněch védéček ve výcvikáči nebyli žádní mazáci (služebně starší vojáci základní služby), kteří by šikanovali bažanty (nové vojáky). V tom se výcvikáč zásadně lišil od mé pozdější služby v Čáslavi, kde byla tzv. mazárna. Ve výcvikáči jsme také dostali vojenskou knížku. Ve vojenské knížce bylo mimo jiné napsáno, kde budeme dále sloužit, byla to různá letiště po republice. Tuto informaci z nás velitelé družstev zvědavě tahali. Když mi můj velitel družstva vracel moji vojenskou knížku, kde se právě dočetl, že dále budu sloužit v Čáslavi, tak se tvářil velice soustrastně, jako by se právě dozvěděl, že mám poslední stádium rakoviny slinivky. Čáslavské letiště mělo v tomto směru velmi špatnou pověst. O tom ale později.

Denní režim ve výcvikáči byl následující. Po budíčku cca v 6:00, tzv. ranní hygiena, rozcvička, nástup na snídani, po snídani tzv. denní zaměstnání, oběd, odpolední zaměstnání končilo cca v 19:00, následovalo osobní volno a cca v 22:00 večerka. Vše výše uvedené bylo nadmíru organizované a pevně dané. Bystrý čtenář si jistě všiml, že různá tzv. zaměstnání trvala cca 12 hodin denně. V pracovní době lampasáků, řekněme do 14:00, tato zaměstnání vedli oni, vyučovali v učebnách, učili nás pochodovat atd. Po jejich odchodu domů, tedy cca od 14:00 do 19:00, tato zaměstnání vedli velitelé družstev. Došlo mi, že být velitelem družstva ve výcvikáči je dost zápřah, pracovní den jim trval od 6:00 do 19:00,........celou vojnu. O víkendech nás měli na starost jen velitelé družstev.

Jak jsem se později dozvěděl, velitel naší roty toužil po jakémsi povýšení, a tak režim na naší rotě byl tužší než na rotách ostatních. Projevovalo se to např. tím, že i v učebnách jsme museli být jednotně ustrojeni, neexistovalo, aby někdo měl na sobě jen tričko a někdo jiný i svetr. Veškerý pohyb po kasárnách probíhal tzv. ve tvaru, tedy v zástupu seřazeném podle velikosti. Speciálně pro mne to mělo jeden nepříjemný důsledek. Do jídelny naše rota vždy couvala, tedy fronta k okýnku se stála podle velikosti, ovšem od nejmenšího. První si jídlo bral pochopitelně velitel, sedl si a pustil se do bašty, zatímco stravu postupně odebírali jednotliví vojáci. Vzhledem k tomu, že mám 2 metry, jsem se k okýnku vždy dostával jako poslední, to už však byl velitel často po jídle a velel: Četa vztyk a odchod!! Jak jste asi pochopili, ve výcvikáči jsem se mnoho nenajedl, reklamovat uvedený postup nebylo možno. Specialitou naší roty také bylo, že jsme nemohli ve své skříňce přechovávat žádné potraviny. Pokud člověk dostal večer žízeň, nezbylo než pít vodu z kohoutku, žádný sirup, žádný čaj, žádné kafe, nakonec na celé rotě nebyla dostupná žádná konev k ohřátí vody.

Na vojnu jsem dorazil trochu naskřapanej. V civilu bych to vůbec neřešil, čaj s citrónem a s medem, vydatná strava, normálně bych to přechodil. Na vojně to však nešlo, viz výše. Jednou se stalo, že védéčka přišla odněkud z hospody a ve 2 ráno řádně pod vlivem, veleli: Nástup roty!! Bylo to v lednu, chodba byla studená, stáli jsme tam v pozoru ve žlutých pyžamech tzv. banánech a sandálech bez ponožek, poslouchali jejich opilecká moudra. Po půl hodině bylo dozorčímu útvaru divné, proč se u nás na rotě ve dvě ráno svítí, a přišel situaci uvést do normálu. Ta půlhodina však stačila, že se mi ta chřipka pěkně rozjela. Stejně tak několika dalším klukům. Nezbylo než jít po pár dnech na ošetřovnu. Byl to zážitek, který velice připomínal scénu ze Švejka, kdy doktor Grünstein dělá vizitu. Na ošetřovně nás sedělo v čekárně asi 10. Doktor prohlédl první 3, pak vylezl z ordinace do čekárny a zařval: Vás ostatní prohlížet nebudu, máte 3 dny klid na lůžku, kdybyste se otužovali, tak tu nejste!! Vlastně to byla klika, u doktora Grünsteina bych dostal chinin, klistýr a výplach žaludku. Klid na lůžku znamenal, že jsem se z roty nemohl hnout, a to ani na jídlo. Místo toho jsme fasovali konzervy a k pití neměli celý den nic teplého, ani ten čaj, který jinak v jídelně normálně byl. Situaci to spíš zhoršilo.

Vojna znamenala také sloužit 24h služby, typicky dozorčí službu (v podstatě dělat vrátného) nebo v kuchyni, tedy mytí nádobí, škrabání brambor apod.

Ve výcvikáči jsem v kuchyni nikdy nebyl, několikrát jsem však sloužil službu pomocníka dozorčího jak v našem autoparku, tak na bráně na posádkovém velitelství Olomouc. Služba dozorčího trvala 24 hodin, během kterých si voják mohl chvilku schrupnout, většinou na svém stanovišti. Být dozorčím v autoparku byla nezáživná činnost, zapisovaly se výjezdy a příjezdy aut, v noci se chodilo na pochůzky, to bylo vše. Přesto mám na službu v autoparku dvě vzpomínky. Ta první se týká otřesné zimy, kterou jsem tam jednou zažil. Bylo to v lednu, venku minus 25. Papundeklová bouda, ve které jsme službu trávili, byla naprosto v dezolátním stavu, divím se, že nespadla, byla tak rozklížená, stěny tak rozestoupené, že pokud se člověk podíval venku šikovně úhlopříčkou z rohu na roh, bylo vidět boudou skrz naskrz. V boudě byla malá elektrická kamínka, která samozřejmě k vytopení takového objektu hrubě nestačila, v boudě mrzlo zrovna jako venku.

Druhý zážitek se týkal lidské malosti jakéhosi majora. Byl jsem na vojně asi 14 dní a během služby se do oné boudy v autoparku vplížila figura jakéhosi vojáka z povolání. To jsem věděl, že se mám postavit do pozoru a nahlas dotyčného oslovit jeho hodností, po níž měla následovat věta: „Dozorčí autoparku, vojín Krejsa, během mé služby se nic zvláštního nestalo!“ S určením hodnosti však nastal problém. Voják byl oblečen v polním stejnokroji vz. 95. Na tomto stejnokroji byla hodnost patrná pouze z tzv. asfaltu, malého obdélníčku na suchý zip. Na rozdíl od výložek bylo označení hodnosti na tomto asfaltu pro podpraporčíka a majora velmi podobné. Byla to hvězda, pro podpraporčíka stříbrná, pro majora zlatá, problém byl, že označení bylo provedeno nekvalitní barvou a rychle vyrudlo, čímž nastala situace nemožnosti odlišit podpraporčíky a majory. Má úvaha byla, že mne, nedůležitého vojáčka, jistě nepřišel kontrolovat major. Začal jsem tedy: „Pane podpraporčíku…“ Dále jsem nemohl pokračovat, neb nastal uragán a tajfun… Tsunami nadávek a poznámek k mé osobě, človíček vyskakoval půl metru a prskal jako voda na horké pánvi. Z toho hlučného monologu jsem se dozvěděl o sobě i o něm spoustu zajímavých věcí… Například, že on podpraporčíkem nikdy ani nebyl. V tom amoku se dotazoval, z které jsem roty a čety, že si na mne půjde stěžovat, což k mámu překvapení opravdu udělal. Svědčí to o tom, že toho jinak na práci asi mnoho neměl. Po mém návratu na rotu jsem byl předvolán na kobereček, můj velitel měl však rozum, vysvětlil jsem mu původ svého omylu, mávl rukou a byl klid. Poučení z toho bylo… Když si v hodnosti nejsi jistý, miř výš.

Posádkové velitelství Olomouc bylo v centru města, v jakýchsi starých kasárnách, sloužili jsme tam na bráně a služba to byla v jistém ohledu zajímavá. Přes den bylo naším úkolem kontrolovat doklady osob vstupujících do areálu velitelství, přes noc kontrolovat zapečetění několika dveří a vrat. Tedy žádný odvaz. Zajímavost spočívala v tom, že tato kasárna kdysi sloužila sovětské armádě. Dokladem tohoto faktu byly nejen přetrvávající nápisy azbukou na zdech, ale i řekněme mobilní artefakty ve formě všelijakých nástěnek, obrazů atd. Vše bylo přesně tak, jak to sovětští vojáci cca před 10 lety opustili.

Při bloumání po chodbách se na mne z nástěnek dívali rudoarmějci a sovětští kosmonauti, na hobře byly stále přišpendleny výstřižky z 10 let starých sovětských novin, ručně, avšak opravdu krasopisně azbukou psané tabulky se jmény vojáků s rozpisem jejich služeb pro daný den apod. Na obrazech scenérie z březových hájů s vesničany v ruských krojích, zrovna jako z Mrazíka. Každý výjezd z autoparku byl vybaven velkou cedulí, na které byla napsána klimatická situace toho dne, aby ji řidiči mohli přizpůsobit styl jízdy. Dělo se tak v naší armádě, a jak jsem pochopil, i v té Sovětské. I tato cedule stále u brány byla a na ni v azbuce 10 let stará informace o počasí z onoho posledního dne. Za tu dobu, co byli Rusové pryč, nejenže nikdo neodstranil natřené nápisy ze zdí, ale nikdo se ani neobtěžoval prachobyčejně uklidit. Nejvýše postavení lampasáci posádky Olomouc okolo toho denně v klidu chodili. Kdo ví, zda to tam tak nemají dodnes.

Jak jsem se již zmínil, během noci jsem musel chodit po hodině kontrolovat pečetě na různých dveřích a vratech. Vrata od jedné velké garáže byla vyvrácená tak, že mezi křídly byla 20cm škvíra, kterou bylo vidět dovnitř, garáž byla prázdná a uprostřed se válel převrácený prázdný sud… Takové poklady jsem tam bděle střežil.

Co se týče služeb, ještě jeden drobný detail. V Hejčíně se služby střídaly pozdě odpoledne. V Čáslavi brzy ráno. Zdá se to být jedno? Kdepak. Podle vojenských řádů měl voják po 24hodinové službě nárok na 12hodinový klid. Tedy v Hejčíně voják nastupoval do služby večer po celodenním zaměstnání, když mu služba skončila, byl už zase večer, a měl by tedy klid tak jako tak. V Čáslavi se nastupovalo ráno a následujícího dne ráno služba také končila. Pak začal 12h klid po službě. Čili jednou službou se zabily dva dny. Pro vojáky z povolání to platilo zřejmě taky. Už z toho je vidět, že v Čáslavi si to uměli udělat na pohodu.

Součástí výcviku v Hejčíně bylo také tzv. polní vyvedení, tedy nějaké to žití ve stanu, zakopávání, cvičení s plynovou maskou, plížení, nácvik přímého boje. Mělo se odehrát ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá. Není to od Olomouce daleko, přesto by to pro lampasáky znamenalo být pár dní z domu, spát ve stanu atd. to se jim nechtělo. Stany byly tedy postaveny na okraji Olomouce na tzv. Tabulovém vrchu, vedle nějaké hřbitovní zdi. Lampasáci jezdili odpoledne normálně tramvají domů. Na jídlo jsme chodili do přilehlých kasáren. Přesun z Hejčína na Tabulový vrch probíhal pěšky s plnou polní, se vším, co jsme nafasovali. Není to tak daleko, tak 3 km, přesto někteří to měli problém ujít. Prostor, kde byly stany postaveny a kde výcvik probíhal, nebyl nijak oplocený a dost možná nepatřil ani armádě, ale městu. Tedy mezi plížícími se vojáky normálně chodili civilní obyvatelé Olomouce na procházku, venčit psi, milenecké dvojice za ruku atd. Chvilkami to vypadalo tak, že vojáci se zelenou barvou pomalovaným obličejem a bajonetem osazeným samopalem nacvičovali za pokřiku „HURÁ NA NĚ !!! útok“, opodál postarší paní křičela na svého psa: „Ťapinko k noze!“

Ve stanu jsme spali na polních lehátkách. Lehátko tvořila kovová konstrukce vypletená provázkem, problém byl, že lehátka již obsahovala jen cca 1/2 provázku, tedy při ležení jsme měli hlavu a nohy cca tam, kde měly být, ovšem zadek o 30 cm níž, na zemi. Výcvik zakopávání probíhal tak, že náš podpraporčík rozdal četě polní lopatky, které jsme normálně neměli nafasované, vysvětlil, jak má vypadat okop pro ležícího střelce, za 10 minut jsme měli mít hotovo. Při rozdávání lopatek jsme pochopitelně stáli v řadě podle velikosti, lopatky se rozdávaly od nejmenšího, na tři nejvyšší vojáky včetně mne lopatka nevyšla. Do zmrzlé půdy jsem se, ne moc úspěšně, snažil vydloubat díru bajonetem. Po pár minutách se podpraporčík pustil do kontroly okopů, od nevyššího vojáka. Nastala klasická jebačka, argumenty, že jsem neměl lopatku a že to pro mne nebylo deset minut nic platné.

Vojáci z povolání měli ke své práci vesměs vlažný přístup, u sousední čety však byl jakýsi podpraporčík Král, kterého jako jediného práce bavila, zejména všelijaké pyrotechnické efekty. Zařizoval budíček pomocí dělbuchu, že to stany málem odfouklo a těm, co leželi vevnitř, to téměř vyrazilo dech. Jednou se rozhodl doplnit probíhající výcvik o požití slzného plynu. A nešetřil. Na louce vznikl obrovský oblak slzného plynu, který se díky bezvětří nerozplýval, pouze vlivem inverze ve svém kompaktním tvaru začal klouzat z kopce, přes zahrádkářskou kolonii na pod kopcem vedoucí dálnici D35. Mohli jsme pozorovat, že auta, která vjížděla spořádaně do na dálnici ležícího oblaku slzného plynu, z něj vyjížděla již poněkud chaoticky. Po chvíli na dálnici přijela policie a na několik desítek minut musela na dálnici zastavit provoz, dokud se slzný plyn nerozplynul. Policajti přijeli i k našemu táboru si něco vyjasnit s velitelem…

Když jsem u toho slzného plynu, jednou z výstrojních součástek každého vojáka byla plynová maska typu M10M. Tato maska měla zvlášť průzor pro každé oko, když jsem masku poprvé vybaloval, tak jsem zjistil, že jeden průzor je utržený. Snažil jsem se to nějak vyřešit, šel jsem za velitelem, že bych to potřeboval ve skladu vyměnit atd. Nicméně se mi to za celou dobu vojančení v Olomouci nepovedlo. Nácviků nasazování masky i zbytku protichemické výbavy jsme udělali desítky, muselo to vypadat komicky, když ten nejvyšší voják vepředu stojí v pozoru s utrženým průzorem na masce, nikomu to nevadilo. Mělo to ale i výhodu, skrz utržený průzor se snadněji v masce při cvičení dýchalo.

Jak už jste asi pochopili, k vojákům z povolání jsem příliš vřelý vztah neměl. Ne že by mi někdo z nich ublížil nebo tak něco. Byli to vesměs lidé, kteří se profesionální službou v armádě schovávali před nutností něco reálně dělat. Je to přístup lidsky pochopitelný, nicméně nízký. Je-li slovo důstojník od slova důstojnost, tak se to k nim moc nehodilo. K mému určitému překvapení to platilo i pro lidi od letadel. Byla ale i jedna výjimka, tou byl rotmistr, který nás měl ve výcvikáči na tzv. Musado, něco jako karate pro vojáky.

Zde malá vsuvka, v době mé služby byly hodnosti pro vojáky základní služby od vojína po četaře, rotmistrovské hodnosti už byly pro vojáky z povolání, většinou pro ty, kteří byli bez maturity, praporčické hodnosti byly pro vojáky z povolání, kteří to dotáhli alespoň k maturitě, no a od podporučíka nahoru se předpokládala nějaká ta vysoká. Tím, že jsem později sloužil na letišti, jsem osobně potkal spoustu všelijakých plukovníků, ale rotmistry za celý ten rok jen dva, mimochodem, generála žádného, což je s podivem při zvážení jejich počtu. Na letišti jsem věděl o několika praporčících, kteří si dělali dálkově vysokou s cílem povýšit.

Ale zpátky k našemu instruktorovi na Musado. Už svým vzhledem se od ostatních lampasáků v Olomouci lišil, po kasárnách chodil v taktické vestě, která nebyla standardní výstrojní součástkou, na té vestě měl v pouzdře u levého ramena obrovský rambonůž. Byl ode mne o dvě hlavy menší, ale postavy na první pohled šlachovité a tak nějak sportovně houževnaté. Nějak tak jsem si představoval někoho od SAS, opravdový smrtibrácha. Lekce Musado jsem se v Olomouci účastnil asi jen dvakrát. Buď jsem byl někde ve službě, nebo jsem měl autoškolu. Lekce začínala tím, že jsme si ovázali zelený šátek okolo hlavy na piráta, asi abychom působili drsnějším dojmem, následoval běh kousek za kasárna na louku, tam trochu toho cvičení a běh zpět. Já se považuji za celkem shnilého člověka, nikdy jsem necvičil ani nesportoval, přesto jsem se fyzickou zdatností řadil někde do průměru. V četě jsme měli jedince, kteří měli problém ten kousek na louku uběhnout, a to se v podstatě nejednalo o běh, spíše o rychlejší chůzi. Během běhu jsme museli do rytmu zpívat jako v amerických filmech. Náš rotmistr znal spoustu takových říkanek, všechny byly plné oslav našich bojových úspěchů a válečnického sebevědomí. Zajímavé bylo, že to měl zcela politicky vyvážené, v jednom popěvku jsme nakopávali pozadí Američanům, to už jsme byli rok v NATO, v druhém Rusům. Dodnes si jeden pamatuji:

„Mámo, Táto dívej se,

jak na vojně máme se,

žijem pijem bojujem,

hezké holky milujem.“

Jak jsme doběhli na louku, začali jsme cvičit. Rotmistr byl realista, nezačal zostra, povídá, že máme dělat po jednom kotrmelec. Myslím, že z pohledu na nás by měl nepřítel ČR radost. Pro mnohé jedince se jednalo o život ohrožující cvik. Naklonili se dopředu, pak hup, zůstali stát uprostřed pohybu na hlavě, rukama, nohama bezmocně mávali vzduchem okolo, jako brouk na zádech, pak se jim hlava zvrátila do strany a dotyčný spadl na bok. Nikomu se kupodivu nic nestalo. Jak přišla řada na nějakého vojáčka v řadě kousek ode mne, tak onen vojáček povídá: „Pane rotmistr, promiňte, já cvičit nebudu, měl jsem sestru, ta dělala atletiku, na závodech se zabila na kladině, já cvičit nebudu“. Kluci se začali chechtat, co je schopen ten vojáček vykládat, aby nemusel dělat kotrmelec. Já byl zvědavý, co bude dál, viděl jsem jen dvě možnosti - první byla, že rotmistr mávne rukou a pošle ho do kasáren škrabat brambory, druhá byla, že ho na místě dořve a bude dělat kotrmelce sestra nesestra, kladina nekladina. Rotmistr ale ani nemrkl a povídá: „Vojáci ticho! Smrt sestry, to je vážná věc! Ty si sedni tady na zem a vy ostatní cvičte dál.“

Abyste pochopili, bylo to v lednu, byl suchý mráz bez sněhu, sedět na zemi asi nebylo nic moc. My ostatní jsme cvičili dál, rotmistr po pěti minutách došel k vojáčkovi a povídá, ať si čapne na bobek. Za dalších pět minut, ať si zase sedne a za dalších pět minut, ať si zase čapne na bobek. Po dalších pěti minutách mu povídá, ať dá ruce dopředu a trochu se nakloní, za dalších pět minut, že má jít zase na bobek a pak znovu ruce dopředu a naklonit se, za dalších pět minut, že se má naklonit ještě víc. Vojáček to pochopil a povídá: „Já cvičit nebudu, já měl sestru…“ Rotmistr: „Já vím, kladina, tak jdi zase na bobek.“ Nicméně rotmistr ho postupně donutil za ty dvě hodiny jeden kotrmelec udělat. Takový přístup, klid, pohotovost, trpělivost, přitom tah na branku jsem u nikoho z lampasáků neviděl, a to byl člověk nejspíš jen vyučený. Opravdu to na mne udělalo dojem.

Vojenská přísaha se odehrála ve městě, na betonovém oválu sportovního stadiónu, poblíž byl bar z vyřazeného letounu Tu 104, dnes už tam to letadlo není, ani ten betonový ovál, celé to tam je přestavěné k nepoznání. Z přísahy byl pořízen záznam na VHS kazetu, kdo chtěl, mohl si ho koupit. Pro zájemce jsem přísahu uploadoval na Youtube.

Přísaha 1. část.wmv

Přísaha 2. část.wmv

Průběhu přísahy velel velitel útvaru, takový postarší lampasák, asi za 4 týdny nějak náhle zemřel, vysocí kluci, co se zdrželi ve výcvikáči déle, mu byli střílet četnou salvu na pohřbu. Na sportovním stadiónu proběhla slavnostní přísaha, nicméně byla tu ještě drobná formalita, do nějakého papíru podepsat, že jsem skutečně přísahal. Prý se v té době začali objevovat odmítači přísahy, takový voják pak sloužil normálně dál, nevím, jaký to odmítání mělo smysl. Každopádně se tomu lampasáci chtěli vyhnout, a tak si nás po jednom velitel volal do kanceláře, honem strčil přede mne nějaký papír s tím, že tady to podepiš a odchod. Složení přísahy byl pro nás zlomový okamžik, po přísaze jsme mohli začít chodit kasáren na vycházky, pro většinu z nás to znamenalo opušťák. Nic není zadarmo, a tak se před přísahou dělal na rotě generální úklid, včetně sundávání a čištění zářivkových těles atd.

Zde je asi potřeba vysvětlit pojmy týkající se volna. Po složení přísahy mohl každý voják ve svém osobním volnu z kasáren na tzv. vycházku. Návrat z vycházky musel být do večerky. Byl-li předpoklad, že se do večerky voják nestihne vrátit, mohl si požádat o prodloužení vycházky, třeba i přes půlnoc, to už mu velitel musel schválit a zapsat do vycházkové knížky, na bráně se to kontrolovalo. Další variantou byla tzv. průběžná vycházka. Znamenalo to, že voják mohl dostal zapsané za sebou plynule navazující prodloužené vycházky, třeba v pátek do 24:00, v sobotu od 00:00 do 24:00, v neděli od 00:00 do 22:00. Prakticky to nahrazovalo opušťák s tím rozdílem, že při vypsání průběžky neměl voják nárok na náhradu stravy. Opušťák bylo volno, typicky na víkend, s tím, že voják měl nárok na náhradu stravy, buď v konzervách nebo v penězích, opušťák byl za odměnu. Myslím, že za ten rok jsem dostal opušťáky snad pouze dva, jeden hned po přísaze, druhý na konci vojny, abych dojel domů pro civil. Posledním typem volna byla dovolená, každý voják měl nárok na 14 dní, armáda proplácela stravu a jízdenku na vlak do místa bydliště. K tématu se ještě vrátím v části, kde budu popisovat technologii rozkrádání proviantu.

Vycházek jsem si v Olomouci moc neužil, je to škoda, Olomouc je historické město s geniem loci. Rád jsem se toulal zapadlými uličkami, barokním opevněním, mělo to něco do sebe. Olomouc bylo také město vstřícné k vojákům, měli jsme městkou MHD zdarma. Jak už jsem se zmínil, mým bojovým útvarem se měla stát letecká základna v Čáslavi. Byl jsem tedy součástí letectva, což znamenalo, že jsem nosil tmavě modrý baret. Zelené barety byly pro pozemní vojsko, červené pro paragány, oranžové pro jednotky civilní obrany, pro jednotky logistiky šedé. Vzhledem k tomu, že Olomouc byla tradiční posádkové město s mnoha různými útvary, se po ulicích pohybovalo mnoho vojáků s různě barevnými barety, jak se říkalo, jako z krabičky vysypané lentilky. Jedním z míst, kam v Olomouci zajít, byla legendární vojenská hospoda zvaná Garáž, tuším někde u autobusového nádraží. Byla v suterénu, některé stoly byly udělané ve stylu sezení v autě. Večer tam civilista nebyl žádný, jen mnoho desítek vojáků v maskáčích. Na záchod se tam šlo labyrintem chodeb hlouběji a hlouběji do sklepa, když jsem se vracel, byl jsem rád, že jsem našel cestu. Malá potřeba se vykonávala na okachličkovanou zeď s kanálkem. Nad nejvyšší řadou kachliček byla do omítky nahusto všelijak vyškrábána čísla jako 101; 320; 8; 200… Bylo tam i několik čísel 400; 512; 666… očividně staršího data. Jednalo se o takzvané hektary, číslo udávalo, kolik zbývalo močícímu vojákovi dní do civilu. Ještě dnes si v nějakém posádkovém městě mohou pánové na toaletách tu a tam oněch čísel pod vrstvou nových nátěrů všimnout.

Provozní zajímavostí této hospody bylo, že pro stůl byl jen jeden lístek. Jednou jsem tam vyrazil se dvěma kamarády z roty. Když jsme tam přišli, byl problém si sednout, horko těžko jsme se vmáčkli k jednomu velkému stolu, u kterého už sedělo snad 30 vojáků, nikoho z nich jsme neznali. Obsluha přinesla pivo a na lístek, na kterém už bylo snad 300 čárek, z toho 100 škrtlých, udělala další 3 čárky. Dal jsem si 3 piva a sám s lístkem vyrazil k baru, kde po zaplacení obsluha škrtla 3 čárky. Bylo mi jasné, že ti poslední, co půjdou z hospody, budou mít problém. Před večerkou jsem dorazil do kasáren a šel chrnět. Ve tři ráno se rozlétly dveře, rožlo se světlo a na cimru se v rozverné náladě vpotáceli mí spolubojovníci. Měli veselou a komunikativní opičku, a byť o to nikdo ze spících nestál, podělili se o zážitky z večera. Z Garáže šli poslední, každý platil 23 piv. Nějak se jim zdálo, že zábavy ještě nebylo dost, tak se rozhodli poznat půvaby olomouckých lehkých děv, ale nějak z toho nebylo nic.

Součástí výcviku byly ostré střelby z Sa vz. 58. Střelby byly dvoje, jednotlivou ranou na střelnici v Hejčíně, dávkou na střelnici na Libavé. Pro střelby jednotlivou ranou jsme dostali každý 3 náboje, pro střelby dávkou 9. Celé to nestálo za řeč. Jen opět drobná vzpomínka. Měli jsme v četě nějakého bývalého vězně, seděl 10 let za spoluúčast na zabití. S nějakou partou kohosi ukopal k smrti. Když jsme jeli na Libavou, tak už stál na korbě náklaďáku a povídá k veliteli, že jim v base říkali, že jako bývalý vězeň nedostane zbraň do ruky, velitelé se chvilku radili, pak ho poslali do kuchyně škrabat brambory. Tento bývalý vězeň byl tzv. třímetr, tedy voják, který sloužil pouze 3 měsíce. Byla to speciální kategorie lidí, kteří nastoupili ke službě v pozdějším věku nebo byli ženatí, nepamatuji si, zda u ženatých byly podmínkou děti. Třímetry jsme měli na rotě dva, onoho basmana a pak nějakého kluka, co žil spoustu let v Izraeli, oženil se tam s nějakou Češkou, do ČR se už vracet nechtěli, ona tam ale nějak vážně onemocněla, vrátili se do ČR kvůli jejímu léčení a on musel na vojnu.

Proces získávání řidičského průkazu začal psychotesty v Ústřední vojenské nemocnici Klášterní Hradisko. Tyto testy nás roztřídily do skupin QL3; QL2; QL1 a UQ. Ti, kteří test zvládli na stupeň QL3, mohli řídit nejtěžší vojenská auta, skupina QL2, což byl můj případ, vojáka určila maximálně pro auta velikosti Pragy V3S, QL1 asi pouze pro osobní auta a konečně, s výsledkem UQ člověk mohl hned na řízení zapomenout. Takový jedinec byl po přísaze odeslán ke svému útvaru jako tzv. UBS, tedy Universální Bouchač Služeb, existence odsouzená strávit zbytek vojny za dozorčím stolkem v kuchyni apod. Řidičský kurz se technicky skládal ze dvou částí - civilní, kdy výuku i jízdy provozovala normální civilní autoškola se svými civilními zaměstnanci. Tato část byla následována již čistě formální částí vojenskou. V roce 2001 došlo prý k jakési změně předpisů. Do té doby šlo při všech jízdách využívat útvarová vozidla Praga V3S určená pro jízdu autoškoly. Tato auta udržoval útvar plus minus v dobrém stavu. Po změně pravidel se civilní část musela odjezdit s civilními nákladními auty. Implementace této změny proběhla v klasickém vojenském chaosu, kdy do poslední chvíle nikdo nevěděl, jak to vlastně přesně bude a zda vůbec nějaká změna bude. Výsledkem bylo, že provozovatel civilní části autoškoly začal vážně řešit auta pro civilní část první týden v lednu, pár dní před prvními jízdami.

Obešli bazary a brali, co bylo, nejčastěji východoněmecká auta IFA, většinou vraky v posledním tažení. Než se jim podařilo dát auta alespoň troch do kupy, tak jízdy probíhaly tak, že instruktor se žákem odjeli z autoparku autem, ale vraceli se tramvají. Vozy IFA se v 90. používaly v autoškolách nahusto, a to přesto, že se jednalo o auto s určitou záludností, a tou byl dlouhý náběh účinku brzd. Já jsem nejčastěji jezdil s vozem IFA v provedení s prodlouženou korbou, pravděpodobně to byl původně vůz pro převoz lehkých velkoobjemových nákladů. Z jakéhosi záhadného důvodu první seznamovací jízdy neprobíhaly někde na periferii na širokých silnicích bez provozu, ale v centru Olomouce, samá úzká jednosměrka, tramvaje atd.

Náš instruktor byl cholerik a celkově podivná figura, nesnášel, když si žák nevěřil a jel 45 km/h tam, kde by mohl jet 50, jednou se stalo, že jsme přejeli kočku, způsobilo mu to výbuch smíchu a psychopatické radosti. Jízdy, vhledem k tomu, že to bylo v lednu a únoru, byly často za tmy. Bylo to pro mne náročné. Jednou jsme jeli z kopečka pod nějaký železniční podjezd, rychlostí tak 30 km/h, auto nesvítilo kdovíjak, zdálo se mi, že v podjezdu stojí voda, jak jsme přijeli blíž, tak jsem si uvědomil, že to není voda, ale díra jako na mamuta, kterou i tím náklaďákem bude nutné projet krokem. Trochu jsem přibrzdil, ale díky zpožděnému náběhu brzd auto nezačalo ihned brzdit, vyměkl jsem a na pedál šlápl pořádně. IFA stála na místě. Instruktor v tu chvíli nedával pozor a nebyl připásán, možná sedačka spolujezdce ani pás neměla, nepamatuji si. Vlivem setrvačnosti sjel z koženkové lavice a celým svým tělem zahučel pod palubní desku do břečky na podlaze. Jak se vzpamatoval, začal rachot, ani rozumět mu nebylo.

Jakmile jsme dorazili do kasáren, šel jsem za velitelem, že toho mám dost a na řidičák kašlu. Bylo rozhodnuto, zbytek vojny strávím jako UBS.