Článek
Češi nejsou Češi: když se mluví česky, ale ne hezky (a nerozumí se vlastní řeči)
Provokace? Jen zdánlivě. Národ, který nevede spor o vlastní pravopis, o vlastní jména a o smysl řeči, se pomalu mění v komunitu uživatelů software-češtiny. Mluví „česky“, ale už ne hezky—tedy s rozumem, logikou a etiketou. Přijímá, co mu naservírují formuláře, školní testy a redakční manuály. A vzdává se práva rozumět, čí je kdo.
Teze
Češi přestali být Čechy ve chvíli, kdy rezignovali na spor o vlastní jazyk. Přestali rozlišovat dvě základní otázky:
„Jaká?“ (jakost) → adjektivní -ová (fialová zeď),
„Čí?“ (příslušnost) → přivlastňovací -ova / -ův (ta Novákova, ten Novákův).
Místo živé logiky přijali kolonky. Místo etikety přijali ticho.
Diagnóza: kde jsme to ztratili
1. Byrokracie vyžaduje hladké tabulky, ne jemné významy. Do kolonek se „ta Novákova / ten Novákův“ prostě nevejde.
2. Školní dril smíchal „jaká?“ s „čí?“ a vychoval generace, které nepoznají přivlastnění, jen přechylování.
3. Ideologická neutralizace 20. století vyměnila etiketu za beztvarost.
4. Média a software milují jednoduché styly: všichni „příjmením stejně“, ať žijí bezkontextové titulky.
Výsledek? Nečitelnost vztahů ve veřejné řeči a ztráta džentlmenství—tedy ohledu, který je slyšet na první poslech.
Co to dělá se společností
Trapnost a tření v interakcích: nikdo neví, kdo je svobodný „syn“ a kdo „pán“, kdo je „dcera“ a kdo „žena“.
Slabší ochranná vrstva pro ženy: zmizí-li veřejné ukazování příslušnosti, mizí i společenský ohled.
Ztráta rodové odpovědnosti: jméno už nenese stav, jen kolonku.
Odumírání citu pro jazyk: když nevedeme spor o slova, zleniví i myšlení.
Příklad živé logiky (ukazovací protokol)
Není to „návrat do jeskyně“, ale obnova rozumu:
Žena (dcera): Aneta Novákova → odpověď na „čí?“ (příslušnost k otci).
Žena vdaná: Aneta Novákova Krejčíkova (dvojí ukázání: otec → manžel).
Muž svobodný (syn): Michal Novákův.
Muž ženatý (pán): Michal Novák (rodové jádro).
Rozvod (pravidlo slušnosti): bez dětí se muž vrací k -ův (Novákův); s dětmi zůstává pán (Novák).
Ukazování v řeči: ta (Ta je Novákova), ten (Ten je Novákův / Ten je Novák). „To“ patří věcem, ne lidem.
To není vlastnictví. „Patří“ = příslušnost ke vztahu. Je to etiketa souhlasu a ochrany—džentlmenství.
Protiargumenty a odpovědi
„Je to zpátečnické.“ Ne. Je to sémantické zpřesnění. V každém jazyce existují signály vztahů; my jsme je jen nechali sešlapat byrokracií.
„Je to neinkluzivní.“ Naopak. Je to volitelný protokol slušnosti. Kdo chce, užije; kdo nechce, neužije. Ale společnost, která nemá možnost ukazovat ohled, zchudne.
„Stačí prstýnek.“ Prstýnek neřeší jazyk. Řeč je to, co slyší i ten, kdo prsten nevidí.
Manifest: jak znovu být Čechy (a ne jen „uživateli češtiny“)
1. Zpřesnit výuku: děti musí umět rozlišit „jaká?“ vs „čí?“.
2. Vrátit etiketu do představování: „Jsem Novákův / Jsem Novák“, „Jsem Novákova / Novákova Krejčíkova“.
3. Učit správná zájmena pro osoby: ta/ten, ne bezduché to.
4. Redakční praxe: kde je to společensky relevantní, používat ukazování („uvedla Krejčíkova“).
5. Vizitky a patičky e-mailů: povolit ukazovací tvary.
6. Ceremoniály: „Vdova / Vdovec“ se předsazuje slovem, jméno se nemění.
7. Jazykové komise: otevřít veřejnou debatu; pravopis není posvátný předpis, ale dohoda společnosti.
8. Petice a připomínky k matrikám: chceme, aby správa respektovala živou logiku a nepřepjatý formalismus.
9. Odborná opora: onomastika a lingvistika mají sloužit veřejnosti, ne jen kolonkám.
10. Každodenní disciplína: používejme ukazování tam, kde chrání vztahy a šetří trapas.
Závěr
Čechem není ten, kdo „umí vyplnit formulář v češtině“. Čechem je ten, kdo rozumí své řeči, pečuje o její logiku a brání etiketu, která dělá prostor bezpečnějším a kultivovanějším.
Dokud nenapadáme pravidla, která ničí smysl (třeba u příjmení), nejsme strážci jazyka—jsme jen lidé, které někdo naučil česky, ale ne hezky.
