Článek
Povolenky pro bohaté, prachy pro lidi
Řekněme to bez omáčky. Zaměstnanec má každou výplatu zdaněnou dřív, než ji vůbec vidí na účtu. A hodně lidí má pocit, že část podnikatelů naopak hledá kličky, jak daně neplatit – „optimalizace“, faktury bokem, hotovost. Tahle asymetrie se..re lidi víc než inflace. Proto roste chuť na jednoduché pravidlo: když si někdo dopřává luxus, ať z toho něco kápne i těm, co dělají na směny a platí daně z každé hodiny. A řekněme to narovinu, jak to v hospodě zaznívá: zaměstnanci chtějí na fyzické peníze srát, protože právě v keši se ztrácí spravedlnost.
Náš návrh je prostý. Luxus už nebude jen o tom, že na to máš. Bude i o tom, že na to máš povolenku. Letenka do tepla? Povolenka. Kaviár, humr, ultra-luxusní hadry, šperky? Povolenka. Tyhle povolenky dostane každý občan pravidelně do své digitální peněženky. Kdo luxus nekupuje, povolenku prodá. Kdo ho miluje, bez ní nenakoupí. A peníze za povolenku nepůjdou na nějaké ministerstvo, ale rovnou tomu člověku, který ji prodal. Hotovo.
Technicky to stojí na digitální měně centrální banky – CBDC. Je to normální peněženka v mobilu, jen bezpečná a s pravidly. Když si kupuješ letenku, peněženka sama zkontroluje, jestli máš i povolenku. Nemáš? Nabídne ti odkup od někoho, kdo ji zrovna prodává. Vteřina, dvě, píp – a zároveň přesná stopa, žádné šmelení. Trh určuje cenu, ne úředník. A hlavně: prachy tečou přímo mezi lidmi.
„Bez nás si humra nedáš.“ To je celé. Ne zákaz, jen zrcadlo. Chceš nadstandard? Zaplať i těm, co ho sami nekonzumují. Bezdomovec s povolenkou najednou není „nikdo“, ale člověk, bez kterého to nepůjde. Důchodkyně prodá povolenku na luxusní boty a má na energie. Student prodá povolenku na šampaňské a zaplatí si kolej. A bohatý? Ten si svůj komfort koupí stejně – jen už ne levně na úkor všech.
„A co podvody?“ U luxusních kategorií prostě nebude hotovost. Digitální účtenka je součást nákupu, žádné výjimky. „A co soukromí?“ Transakce s povolenkami můžou být pseudonymní, veřejná jsou jen souhrnná čísla. Identita se odkrývá až u podezření na podvod. „A co svoboda?“ Nikdo ti nic nebere. Jen říkáme, že společnost má právo chtít z luxusu drobné zpátky do koloběhu.
Zavedení má být po částech. Začni pár jasnými kategoriemi a dobrovolným pilotem v pár městech. Měř, zveřejňuj data, ladíš parametry. Když to funguje, rozšiř. Když ne, změň nebo stopni. Žádná dogmata, jen výsledky.
Proč to celé? Protože důvěru neseženeš tiskem plakátů, ale pocitem fér hry. Zaměstnanci mají zdaněné mzdy do poslední koruny a nechtějí, aby jim mizely peníze v cizích kapsách jen proto, že někdo platí keší a „optimalizuje“. Digitální peníze s jednoduchým pravidlem povolenek vrací hru do roviny, kde luxus není hřích, ale má cenu i pro ty, kdo ho nekupují. A když se to povede, stane se zvláštní věc: přestane být hanbou být chudý – a začne být trapné nechtít se o svůj nadstandard spravedlivě podělit.
