Článek
Díky za text! Jen drobná korekce na úvod: správně je „výjimka“ (s ý a i). V naší fonetické normě ČBĚ-FON ten tvar zůstává „výjimka“ (žádné „ě“, ale všechna ostatní diakritika se normálně píše).
A teď slibovaný příbjeh v naší nové češťině – všechna pravidla v akci: „To je…“ jen při přímém představováňí, pak ta/ten; shoda i/y; −ova/−ův; a bez „ě“: ďe/ťe/ňe; bje/pje/vje; mňe (včetně palatalizace před i/í).
Příbjeh z Mňelňíka: „To je…“ a pak ta/ten
Na námňesťí v Mňelňíku zrovna začínal Festival Vjedy a Umňeňí. Slunce svíťilo, pjena na limonáďe se třpyťila a orchestr zkoušel v ťichu prvňí tóny – skoro ťicho, jen občas ňekdo zakašlal.
S vedoucím labu jsme přišli ke skupiňe hostů a on mňe představil Novákovi:
„To je Jana Novákova, kurátorka z galerie. A to je Petr Novák.“
Úvod hotový, Novákovi odešli; rituál „To je…“ splňen. Dál už ukazuji:
„Ta Novákova dnes vede panel o umňeňí, ten Novák má na starosti vjeda-zónu.“
Na tribuňe se rozbjehl přivítací bjeh vjet. Ťi muži bježeli s kabely k mixpultu, ty ženy seďely v prvních řadách, to ďíťe seďelo na schodu a mávalo balónkem, ty ďeťi seďely okolo ňej a smály se. (Všimňi si, jak shoda i/y nese smysl.)
Kolem nás prošla rodina. Džentlmensky držím ukazováňí:
„Ta je Novákova,“ řekla kolegyňe o dceři.
„Ten je Novákův,“ dodal jsem o synovi.
A pán uprostřed? „Ten je Novák,“ pravil jsem s úctou – ženatý pán, rodové jádro.
Po objeďe jsme šli k instalaci „Mapa mňesta“. Autor vysvětloval:
„Vjeta projektu je prostá: mňeňíme ulice slovem. Každý řekne mňe, co pro něj mňesto znamená, a text se promítne na fasádu.“
„Skvjele,“ kývla ta Novákova, „ale ať je v tom pořádek. Přivlastňováňí osob držme: ta/ten, −ova/−ův. A žádné hoňičky za pastmi bez smyslu.“
„Rozumím,“ přidal se ten Novák. „Slovo neňí objeť drilu. Má sloužit lidem.“
Z vedlejšího stanu zazňelo před publikem:
„To jsou Novákovi, naši hosté.“ — A hned správné přepnuťí:
„Ti Novákovi připravili program, ta Novákova povede ďílnu, ten Novák uzavře debatu.“
Odpoledne přišla debata o škole. Ta kolegyňe z pedagogiky řekla:
„Prosím, pišme a učme pro človjeka. Ta/ten, shoda i/y, −ova/−ův. A když ňekdo přinese i fonetickou verzi bez onoho písmena, klidňe ji přiložme – ďe/ťe/ňe; bje/pje/vje; mňe. Mozek pak smňeje se slovem, ne honí vyjímky.“
Večer ten Novák uzavřel program:
„Přátelé, vjeta je jasná: To je setkáňí liďí. A pak už ta řeč musí jasňe ukazovat – ta, ten, to (u osob jen v úvodu). Ťi muži bježeli, ty ženy seďely, to ďíťe seďelo, ty ďeťi seďely. A když jde o vztah, držme −ova/−ův. Jazyk je nástroj pro liďi, ne síto pro pamňeťové správce.“
Když se setmňelo, nad řekou visela svjetelná vjetev textu:
„Ta řeč má být pjekná, pravďivá a čitelná. Dej to mňe, ať to zítra mňeňíme v praxi.“
Domů jsem šel po nábřeží Mňelňíka a říkal si: Dnešek nebyl vyjímka. Byl to začátek. Lidská češťina tu prosťe už je – stačí ukazovat, držet shodu a přivlastňovat s respektem. Zbytek je zvyk.
Tip pro trénink: vezmi tři svoje včerejší odstavce a přepiš je do fonetiky (ďe/ťe/ňe; bje/pje/vje; mňe), doplň ta/ten a vždy u vztahu „čí?“ přidej −ova/−ův. Uvidíš, jak rychle čitatel na druhé straně pochopí – a jak řeč zklidňí prostor.
