Článek
Sluneční záření nepřetržitě ohřívá zemský povrch a odpařuje vodu do atmosféry. Když se pára ve výšce ochladí, kondenzuje a v podobě deště padá zpět. Jednoduchý hydrologický cyklus ale skrývá fascinující energetickou mechaniku: každá kapka vystoupaná sluncem a znovu urychlená gravitací představuje „žravého“ spotřebitele gravitačního výkonu. Protože vzduch klade padající vodě odpor, musí gravitace tuto brzdu trvale překonávat – vykonává tedy skutečnou práci, nikoli jen čistě konzervativní přeměnu potenciální energie v kinetickou.
Tento kontinuální gravitační výkon se částečně disipuje jako teplo v atmosféře a povrchových vrstvách. Zásadní však je, že z hlediska zákona akce a reakce se „účty“ práce uzavírají uvnitř planety. Zdrojovou „bankou“ gravitační síly je samotné planetární jádro: právě jeho hmotnost udržuje kapky v gravitačním sevření. Představme si, že jádro musí dlouhodobě vykrývat energetické nároky miliard tun deště, které se denně vracejí k zemi. Výsledek? V nitru roste tlak, atomy se kvůli permanentnímu gravitačnímu tahu postupně tlačí blíž k sobě a hmota se zhušťuje. Takové postupné stlačování – byť nepatrné v každém okamžiku – znamená extrémní zvyšování hustoty i vnitřní teploty, protože při každém mikroskopickém zkrácení meziatomových vzdáleností se uvolňuje tepelná energie. Dlouhá geologická doba pak z drobných přírůstků vytváří masivní tepelný rezervoár: žhavé jádro.
Planety bez srážek či s mizivou atmosférou (Mars, Měsíc) tuto „gravitačně‐déšťovou brzdu“ postrádají, a proto jejich nitro časem vychladlo. Naproti tomu Země, Titan a kdysi možná i Venuše provozují nebo provozovaly koloběh kapaliny nad povrchem. Čím častější a hustší déšť, tím větší mechanický odběr výkonu z gravitačního pole a tím vyšší tlak na jádro. Planeta tak vytváří samoregulační smyčku: atmosférické procesy nutí jádro houstnout a hřát, teplé jádro udržuje aktivní tektoniku a vulkanismus, které zas vracejí do atmosféry plyny potřebné k dalším srážkám.
Z této hypotézy plyne, že hydrologicky či metanologicky „živé“ planety budou mít nejen aktivní atmosféru, ale i dlouhodobě teplé nitro a dynamický povrch. Naopak suchá tělesa postupně tuhnou, protože jejich jádro ztratilo trvalý zdroj mechanického tlaku. Žhavost zemského jádra tedy není jen pozůstatkem formování planety či radioaktivního rozpadu – je to průběžná odpověď masivního železoniklového srdce na nekonečné bubnování dešťových kapek, které vyžadují, aby gravitace den za dnem dodávala výkon, jenž se hluboko pod našima nohama kumuluje v podobě ohromného vnitřního žáru.
