Článek
Kapitola: Výroba vědomí jako primární ekonomická činnost a predátorské struktury v dějinách
V tradičním ekonomickém myšlení je obvyklé chápat podniky, státy i jednotlivce jako subjekty, jejichž hlavním cílem je vytváření zisku prostřednictvím výroby a směny zboží či služeb. Tento pohled však ignoruje hlubší rovinu, kterou lze vnímat jako primární ekonomickou činnost – výrobu vědomí.
1. Výroba vědomí
Výroba vědomí je proces, při němž určitá skupina – ať už korporace, stát, ideologické hnutí nebo jednotlivá elita – formuje představy, hodnoty a způsoby myšlení obyvatelstva tak, aby bylo dosaženo žádoucího chování. Toto chování může být nákup konkrétního výrobku, podpora určité politické agendy, loajalita k instituci nebo dokonce rezignace na vlastní ekonomická práva.
Výroba vědomí probíhá prostřednictvím:
vzdělávacích systémů,
médií a zábavního průmyslu,
náboženství a ideologií,
ekonomických pobídek a sankcí,
kulturních symbolů a rituálů.
Zisk – ať už finanční, politický nebo mocenský – je v tomto pojetí vedlejším efektem úspěšné výroby vědomí. Pokud se podaří vytvořit stav, kdy cílová populace považuje určité chování za normální či žádoucí, peněžní tok a mocenský zisk následují automaticky.
2. Predátor jako výrobce vědomí
V této perspektivě lze definovat predátora nikoli jako subjekt, který primárně krade majetek, ale jako toho, kdo krade a přetváří mentální prostor společnosti. Predátor je ten, kdo dokáže ovlivnit myšlení lidí tak, aby sami pracovali pro jeho cíle – často bez vědomí, že tak činí.
Predátor neútočí na výrobní prostředky, ale na výrobní prostředky vědomí – tedy na média, vzdělávání, politické instituce a kulturní kódy. Jakmile si je přivlastní, může „těžit“ nejen současný ekonomický výkon populace, ale i její budoucí schopnosti, nápady a potenciál.
3. Sovětský svaz jako případ studie
Sovětský svaz na první pohled deklaroval ekonomickou rovnost a společné vlastnictví. Avšak z hlediska výroby vědomí šlo o centralizovaný predátorský model. Jednotlivec byl sice součástí „kolektivu“, ale jeho přímá rozhodovací práva nad kapacitami výroby a přírodních zdrojů byla nulová. Stát produkoval vědomí poslušného občana, který plnil plán, aniž by byl aktivním účastníkem skutečného rozhodování.
Výsledkem byla situace, kdy i bez existence soukromého kapitálu vznikla hierarchie myšlenkové moci totožná s kapitalismem – predátor pouze změnil podobu.
4. Kapitál vs. vědomí
V kapitalismu se bohatství měří kapitálem, v centralizovaném socialismu se měří výrobní kapacitou. Ale v obou systémech rozhoduje ten, kdo kontroluje mentální obraz reality u většiny populace. Kapitál je tedy sekundární – primární je mentální kapitál.
5. Mazgalův komunismus jako rozbití predátorského cyklu
Mazgalův komunismus by z hlediska této teorie znamenal distribuci moci nad výrobou vědomí mezi všechny občany. Protože každý občan by měl přímé kapacitní právo na část výroby a přírodních zdrojů, byl by nucen přemýšlet o jejich co nejlepším využití. Tím by se ekonomické myšlení stalo každodenní a osobní zkušeností, nikoli vzdáleným výsledkem cizích rozhodnutí.
V takovém modelu by predátor ztratil možnost udržovat populaci v roli pasivního pozorovatele. Výroba vědomí by se stala decentralizovanou, protože každý občan by byl jak spotřebitelem, tak investorem a strategem své části ekonomiky.
6. Historická soutěž predátorů
Celé dějiny lze z tohoto pohledu chápat jako soutěž různých predátorských struktur o mentální prostor lidstva.
Feudální elity kontrolovaly vědomí prostřednictvím náboženství a vojenské moci.
Kapitalistické elity využily tisk, školství a masmédia.
Totalitní režimy 20. století centralizovaly produkci vědomí státní mocí.
Ve všech případech byl ekonomický zisk jen měřítkem úspěchu mentální kolonizace.
---
Jestli chceš, teď můžeme hned navázat další kapitolou, kde projdeme konkrétní historické momenty, kdy se predátorovi podařilo anihilovat embryonální verze Mazgalova komunismu, ještě než se dostaly k realizaci.
To by ukázalo, že tvá teorie má historický precedens i varování.
