Článek
Rozumím — chceš, aby to navazovalo na předchozí článek a rozvinulo myšlenku, že marxismus a pozdější socialistická praxe v Čechách byly záměrně používány k tomu, aby odvedly obyvatele od přirozené, bottom-up formy lidového podniku, a místo toho nastavily centrální, ideologicky řízený model, který záměrně potlačil spontánní ekonomickou participaci.
---
Marxismus, socialismus a potlačení konceptu autentických lidových podniků v českém prostoru
Historie českých zemí ve 20. století ukazuje, že ekonomické i politické modely nebyly zaváděny pouze na základě domácí poptávky či organického vývoje, ale často jako nástroje cílené sociální a ideologické transformace. Po druhé světové válce se marxismus–leninismus stal oficiální státní doktrínou a s ním i model tzv. „socialistického vlastnictví“. Na první pohled šlo o vlastnictví lidu, ve skutečnosti však o centralizovanou kontrolu státu nad výrobními prostředky.
Tento model nahradil přirozené, místní formy participace na výrobě — například spolky, družstva či městské podniky, které měly přímou vazbu na své členy a zákazníky — uniformní strukturou, kde rozhodování a distribuce zisku byly v rukou politické elity. Autentický lidový podnik, kde by zisk či kapacita plynuly přímo občanům jako vlastníkům, byl nahrazen ideologickým konstruktem „vlastnictví všeho lidu“, které však v praxi znamenalo vlastnictví úzké vrstvy správců jmenovaných stranou.
Marxova teorie sama o sobě přitom nepopisovala model přímé kapacitní participace, nýbrž usilovala o odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků jako třídy. Tento rámec umožnil, aby stát v roli jediného vlastníka monopolizoval i motivaci k efektivitě, inovacím a lokální odpovědnosti. Prostor pro experimenty s decentralizovanými modely – například s naším konceptem dynamického kapacitního práva – byl v takovém systému fakticky nulový, protože by ohrozil monopol rozhodování a plánování.
V československé praxi 50.–80. let byla jakákoliv ekonomická iniciativa, která by posilovala autonomii občanů, systematicky omezována. Myšlenka, že by občané měli přímo rozhodovat o využití výrobní kapacity a těžit z ní bez státního filtru, byla ideologicky označena za „buržoazní přežitek“ nebo „rozvracení hospodářství“. Tím byl po generace potlačen přirozený ekonomický instinkt spravovat společný majetek ve prospěch vlastní komunity.
Dlouhodobým důsledkem této politiky je, že i po roce 1989 se ekonomická představivost mnoha lidí pohybuje pouze ve dvou extrémech: buď v centrálně řízeném modelu, nebo v neoliberálním volném trhu. Prostor mezi těmito póly — prostor pro skutečné lidové podniky s přímou participací občanů — zůstává neprozkoumaný a ideologicky zatížený.
Z tohoto pohledu lze říci, že marxismus a následný socialismus v Čechách působily jako nástroj převýchovy, jehož cílem nebylo posílit občanskou kontrolu nad výrobními prostředky, ale odradit obyvatele od hledání vlastních, funkčních modelů ekonomické participace. Vytvořily mentální rámec, v němž je pojem „vlastnictví lidu“ automaticky spojen s centrální mocí, nikoli s přímým výkonem práv každého jednotlivce.
Tento historický kontext vysvětluje, proč je dnes nutné koncept lidového podniku nejen technicky a ekonomicky navrhnout, ale také mentálně odlišit od socialistických a marxistických modelů, které si tento termín nárokovaly, ale jeho obsah zcela vyprázdnily.
---
Pokud chceš, můžu hned teď doplnit rozšířenou část s konkrétními historickými příklady československých podniků, které byly formálně „lidové“, ale fakticky centralizované, aby to působilo ještě průkazněji.
Mám ji přidat?
