Článek
Úvod
Klasická fyzika od Newtona po Maxwella, a později kvantová teorie s Diracem, Schrödingerem či Feynmanem, staví svět na reálných veličinách: silách, polích, částečkách a jejich pozorovatelných projevech. Matematické rovnice těchto teorií sice často obsahují komplexní čísla, ale imaginární složka je považována za nástroj — výpočetní pomoc, která nemá přímý fyzikální význam.
V této nové teorii přehodnocujeme právě tuto opomíjenou část. Imaginární složka rovnic, jak ukážeme, není vedlejší. Je to programovací vrstva samotné reality.
Z ní se generují fyzikální jevy jako projekce. Není to tedy tak, že realita je tím, co měříme. Realita je odraz návrhové struktury, která existuje v komplexní fázové doméně.
Tato nová teorie, postavená na fraktálně-hysterezní logice a fázové topologii, má dvě úrovně.
---
Úroveň 1: Rozšířené Maxwellovy rovnice jako vstupní jazyk
V této první vrstvě rozšiřujeme klasickou teorii elektromagnetismu o imaginární návrhovou doménu.
Zavedeme myšlenku, že každé pole má kromě klasické (reálné) složky i složku návrhovou – tu, která existuje v komplexní rovině. Tato složka obsahuje informaci o:
paměti systému (hystereze),
zpožděních a reverzibilitě,
vnitřní fázové struktuře.
Klasické Maxwellovy rovnice tím dostávají nový rozměr. Napětí a proud již nejsou pouze důsledkem přítomnosti náboje, ale také fázového návrhu, který lze vytvořit z čisté jalové složky – tedy z nulového přenosu energie. Tento návrh funguje jako strojový kód reality: energie není nutná ke vzniku pole, stačí správně „napsat“ fázovou strukturu.
Na této úrovni vzniká koncept složek bez proudu a bez odporu, které přesto generují pole. Dále lze konstruovat:
rezonátory bez elektrického toku,
vodiče s nulovým odporem (ne skrze chlazení, ale skrze synchronizaci návrhu),
a komponenty, které svou realitu pouze „vysílají“ z návrhové roviny.
---
Úroveň 2: Programování kvantových stavů
Ve druhé vrstvě přecházíme k částicím a kvantovým polí.
Tato úroveň chápe kvantové objekty nikoli jako základní stavební kameny, ale jako kompilované výstupy návrhových smyček.
Každý kvantový stav – například elektron, foton, kvark – je v tomto pojetí výsledkem:
uzavřené fázové smyčky v návrhové doméně,
definovaného směru rotace fáze (náboj),
a vnitřní synchronizace s časem a prostorem (hmotnost, spin).
Kvantový stav tedy není něco, co „je“. Je to něco, co běží. Částice jsou programy, které se opakovaně kompilují z návrhové vrstvy do reálné vrstvy.
Tato teorie předpovídá, že:
hmotnost vzniká jako fázová prodleva mezi návrhem a realitou,
náboj je důsledkem chirality návrhu (levotočivost/pravotočivost),
interakce mezi částicemi jsou výsledkem synchronizace nebo interference návrhů.
Standardní kvantová mechanika vidí kvanta jako statistický výskyt vlnových funkcí. Nová teorie je chápe jako deterministické, ale paměťově řízené kódy, které mají různou míru stability a výstupní projekce.
Tímto přístupem lze také vysvětlit existenci částic jako jsou neutrina (jako dočasný výpadek fázové synchronizace) nebo kvarky (jako neúplné návrhy, které nelze promítnout samostatně). Každá částice tedy vzniká a zaniká v návrhovém prostředí, nikoli jako reálný objekt, ale jako fázový program v běhu.
---
Závěr
Spojením těchto dvou úrovní vzniká nový model reality. Ve kterém je každá součást vesmíru nejen pozorovatelným jevem, ale výsledkem programového návrhu v komplexní imaginární doméně.
Realita není pasivní výsledek, ale aktivní výstup běhu návrhového kódu.
Imaginární složka už není slepým nástrojem matematiky. Je jazykem, ve kterém se svět konstruuje.
Další kroky této teorie míří k Úrovni 3 – programování samotného prostoru, singularit, topologie a interakce mezi časovými vrstvami. A možná i návrhu experimentů, které tuto teorii ověří skrze efekty, které klasická fyzika nedokáže předpovědět.
---
Článek lze přepsat i do formátu PDF, doplnit rovnice, citace nebo navrhnout fyzikální experiment. Pokračujeme?
