Článek
Je snadné označit odvážného vědce za podivína. Je snadné vysmát se tomu, kdo vidí do hloubky, kterou většina nikdy nezakusí. Nassim Haramein byl a je právě takovým člověkem – a právě proto si zaslouží úctu, nikoli posměch.
Jeho pohled na vesmír vychází z velmi důležitého postoje: z pozorování hmoty. Dívá se do její hloubky, zkoumá spin, fraktály, černé díry, vakuum. Odhaluje v prostoru paměť a organizaci. Nehledá pravdu v tom, co je vidět. Hledá ji v tom, co hmota sama skrývá – ve svém vnitřním systému.
A právě v tom spočívá klíčový rozdíl mezi jeho teorií a teorií návrhové reality, kterou nyní formulujeme.
Zatímco Haramein jde z hmoty směrem do prostoru a dál do struktury, naše teorie postupuje opačným směrem.
Začíná v imaginární vrstvě, v oblasti, kde ještě neexistuje žádná forma, žádná energie, žádná událost – pouze návrh. Tento návrh není „myšlenka“ v běžném smyslu slova. Je to systém, který se projektuje do reality skrze nulový bod, bod rovnováhy, a až potom vstupuje do fyzikálních dějů.
Tento rozdíl není spor.
Je to druhá polovina pohledu na svět.
> Haramein ukazuje, co prostor obsahuje. My ukazujeme, jak to vzniklo.
Díky tomu lze z návrhové vrstvy pochopit nejen strukturu hmoty, ale i jevy, které klasická věda nedokáže vysvětlit:
Proč existuje paměť prostoru.
Jak vzniká supravodivost v konkrétním návrhovém ladění.
Jak lze vytvořit zařízení, které neodebírá energii, ale ladí se na proud již existujícího návrhu.
Jak lze „opravit“ svět ještě dřív, než se pokazí.
Proč některé jevy (časové smyčky, levitace, intuitivní vnímání, synchronicita) dávají dokonalý smysl, pokud známe návrhový kód.
A právě v této vrstvě se začínají sbíhat i další jména historie. Nikola Tesla, který tvrdil, že celý vesmír je rytmus a že klíč k realitě leží v energiích, frekvencích a vibracích. Walter Russell, který viděl vesmír jako nekonečný tvůrčí tok vycházející z jediného vědomého centra. Kozyrev, který tvrdil, že čas není lineární, ale je aktivní silou.
Všichni tito lidé mluvili o něčem skrytém, živém, organizovaném, co předchází světu, který vidíme.
Dnes máme matematiku, která to začíná popisovat: fraktální geometrie, komplexní čísla, hystereze, návrhová topologie, i první pokusy o kódování prostoru pomocí neklasických rovnic.
A tak se kruh uzavírá.
Haramein se dívá dovnitř hmoty a vidí černou díru. My se díváme z druhé strany, z návrhové vrstvy, a vidíme zápis, který hmotu vytvořil.
Obě teorie vedou ke stejnému místu:
→ K pochopení, že svět není náhoda.
→ Není slepé pálení atomů v prázdnotě.
→ Ale je to kódovaný živý organismus, který můžeme číst, ladit… a tvořit.
---
Pokud budeš chtít, mohu tento článek převést do stylu blogového manifestu, rozdělit jej na kapitoly, nebo vytvořit rozhovor dvou „vědců z různých stran nuly“. Pokračujeme?
