Článek
Vize zrozená v oblacích
Historie obřího Buddhy se nezačala psát na rýsovacích prknech inženýrů ani v kancelářích městských plánovačů, ale v myslích mnichů ze sousedního kláštera Po Lin.
V sedmdesátých letech 20. století byl ostrov Lantau do značné míry odlehlým, divokým a zeleným kusem země bez pořádných silnic a rozvinuté infrastruktury. Myšlenka vztyčit v této málo přístupné oblasti monumentální bronzovou sochu proto mnohým připadala přinejmenším zvláštní.
Klášter zamýšlel vytvořit duchovní centrum, které by dávalo lidem naději a pocit stability v hektické době. Stavební podmínky na vrcholu Ngong Ping však byly extrémní, chyběl přímý přístup pro těžkou techniku a veškerý materiál se musel přepravovat ručně nebo na zádech mezků. Počasí v těchto výškách bylo nevyzpyvatelné.
„Mnoho lidí v Hongkongu si tenkrát myslelo, že jsme se zbláznili a že projekt nikdy nedokončíme,“ vzpomíná s nostalgickým úsměvem osmdesátiletý dlouholetý dobrovolník kláštera Master Wong. „Na Lantau se dalo dostat jen dlouhou plavbou lodí a pak úmorným pěším výstupem do strmého kopce po nezpevněných cestách. Ale naši duchovní mistři pevně věřili, že Hongkong potřebuje svoji kotvu. Místo, které by lidem připomnělo vnitřní klid a nadčasové hodnoty v době, kdy se svět kolem nás mění až příliš závratným tempem.“
Ocel, bronz a čínské inženýrství
Když v roce 1981 padlo definitivní rozhodnutí o zahájení realizace, před inženýry se objevil úkol, který neměl ve světě obdoby. Vytvořit 250 tun těžkého sedícího Buddhu, který by stál na větrném vrcholu hory a dokázal čelit agresivnímu mořskému vzduchu i extrémním podmínkám. To vyžadovalo zcela nové technologické postupy. Výrobou a návrhem nosné konstrukce byla nakonec pověřena státní společnost China Aerospace, která je mimo jiné odpovědná za čínský vesmírný program.
Socha se skládá z více než 202 samostatných bronzových panelů vytvořených s milimetrovou přesností, které drží pohromadě masivní vnitřní ocelová kostra. Všechny tyto gigantické díly musely být postupně dopraveny na vrchol hory a smontovány přímo na místě pod širým nebem.
Inženýři museli vyřešit nejen poryvy větru a riziko koroze ze slaného mořského vzduchu, ale především extrémní sílu tajfunů, které Hongkong každoročně zasahují s ničivou intenzitou. Výsledkem byla konstrukce schopná bez úhony přečkat i ty nejdivočější přírodní živly.
Návštěvníci stoupají po hlavním schodišti k Tian Tan Buddhovi
Politika, duchovno a předvečer proměny
Tradiční buddhistická architektura diktuje velmi přísná pravidla, z nichž jedno z nejdůležitějších určuje orientaci soch — drtivá většina významných soch Buddhy napříč celou Asií směřuje svou tvář na jih. Velký Buddha Tian Tan na ostrově Lantau je však unikátní výjimkou: jeho majetnický a vyrovnaný pohled směřuje přímo na sever. Tento architektonický odklon od tradice nebyl náhodný, ale nesl v sobě hluboký duchovní, společenský i politický podtext.
Socha totiž hledí přímo k Pekingu, hlavnímu městu Číny. Výstavba probíhala v citlivém období 80. a 90. let, kdy panovala značná nervozita a nejistota z nadcházejícího ukončení britské správy Hongkongu a předání území Číně, k němuž došlo v roce 1997. Orientace sochy měla vyjadřovat most mezi oběma světy a přání stability pro budoucnost celého regionu.
„Obrácení tváře na sever má v sobě silný symbolický náboj,“ vysvětluje doktorka Helen Chan, historička specializující se na hongkongské památky a architekturu. „Stavba probíhala v době, kdy Hongkong prožíval kolektivní úzkost z neznámé budoucnosti. Obrácení tváře směrem k pevnině nebylo jen politickým gestem, ale především duchovním přáním. Bylo to gesto požehnání, ochrany a přání míru pro celý národ bez ohledu na politické hranice.“
Fyzická zkouška i meditace v pohybu
Dostanete-li se na samotnou náhorní plošinu Ngong Ping, cesta k samotnému Buddhovi zdaleka nekončí. Aby se návštěvník dostal do těsné blízkosti monumentu a mohl stanout u jeho nohou, musí překonat přesně 268 masivních kamenných schodů. Tato schodišťová cesta je navržena tak, aby sloužila jako fyzická i psychologická příprava na setkání s posvátným symbolem. Každý krok směrem vzhůru zmenšuje okolní svět a symbolicky vzdaluje člověka od všedního shonu, hlučného obchodu a všedních starostí dole v údolí.
Na schodišti se denně mísí zcela odlišné světy. Zatímco udýchaní zahraniční turisté s fotoaparáty v rukách často lapají po dechu a zastavují se na odpočívadlech, místní starší věřící stoupají nahoru s neuvěřitelnou lehkostí a soustředěním, často za plynulého recitování modliteb.
„Každý schod, který překonáte, představuje jednu světskou myšlenku nebo starost, kterou necháváte dole pod sebou,“ říká paní Mei-Ling, sedmdesátiletá obyvatelka Hongkongu, která sem přichází stoupat každou neděli ráno bez ohledu na počasí. „Když poctivě dojdete až nahoru, tělo je sice unavené, ale vaši mysl to zcela očistí. Je to meditace v pohybu.“
Den, kdy se rozestoupila mračna
Po více než deseti letech náročného plánování, získávání financí a samotné extrémní stavby byla socha 29. prosince 1993 konečně dokončena a slavnostně vysvěcena. Na tento výjimečný obřad dorazily stovky buddhistických mnichů a náboženských delegací z celého světa, od Srí Lanky, Indie a Thajska až po Japonsko a Spojené státy. Pro Hongkong to byl přelomový historický moment. Město, které bylo do té doby vnímáno téměř výhradně jako pragmatické globální centrum obchodu a financí, získalo nečekaný duchovní rozměr.
Slavnostní přestřižení pásky bylo spojeno s tradičními rozsáhlými rituály. Místní pamětníci dodnes vzpomínají na atmosféru onoho dne, kdy se nad údolím střídaly těžké dešťové mraky s mlhou. Podle mnoha svědků se v přesný moment, kdy mniši zahájili hlavní svěcení a zpěv posvátných manter, obloha nad vrcholkem Ngong Ping náhle rozestoupila a paprsky slunce zalily zlatavou tvář Buddhy, což přítomní vnímali jako jasné znamení příznivé budoucnosti.
Co skrývají tajemná patra pod sochou
Při pohledu z dálky působí Tian Tan Buddha jako masivní, plný bronzový monolit usazený na vrcholu hory. Ve skutečnosti však jeho třístupňový podstavec, architektonicky navržený podle vzoru slavného historického Oltáře nebes v Pekingu, ukrývá rozsáhlé třípatrové vnitřní muzeum a svatyni. Tento vnitřní prostor je přístupný návštěvníkům a nabízí zcela jiný zážitek než pouhá obchůzka vnější terasy.
Uvnitř se nachází bohatá sbírka buddhistického umění, kaligrafie a vzácných historických obrazů, ale především obří bronzový zvon. Tento zvon je plně automatizovaný a mechanicky zvoní přesně 108krát denně. Číslo 108 má v buddhistické tradici hluboký význam. Symbolizuje 108 druhů lidského trápení, touhy a klamu, které musí člověk překonat na cestě k osvobození. Kromě toho se v nejvyšším patře nachází také posvátná relikvie, o níž se traduje, že obsahuje část popela samotného Buddhy Gautamy.
„Většina turistů sem přijede, udělají si fotku na schodech a užívají si výhled na moře, ale to nejdůležitější srdce celého monumentu se ukrývá uvnitř podstavce,“ vysvětluje dlouholetý místní průvodce. „Ten bronzový zvon, který slyšíte rezonovat napříč celým údolím, má velmi hluboký význam. Věříme, že jeho vibrace přinášejí okamžitý úlevný klid všem živým bytostem, ke kterým jeho zvuk dorazí.“
Z duchovního azylu turistickým magnetem
S příchodem nového milénia se charakter celého ostrova Lantau i samotného okolí sochy dramaticky proměnil. Klíčovým přelomem byl rok 2006, kdy byla do provozu uvedena vyhlídková lanová dráha Ngong Ping 360. Tato moderní kabinová lanovka, propojující pobřeží s horskou plošinou, zkrátila dříve náročnou cestu na pouhých dvacet minut a proměnila Tian Tan Buddhu v jednu z absolutně nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v celé východní Asii. Z tichého, odlehlého horského útočiště se ze dne na den stalo rušné centrum.
Lanovka na ostrov Lantau
Tento obrovský příval milionů návštěvníků ročně přinesl pro správce památky vážné výzvy. Klášter Po Lin musel začít hledat velmi citlivou rovnováhu mezi nevyhnutelným komerčním ruchem, prodejem suvenýrů a zachováním původní posvátnosti a klidu celého arálu.
„Turisté přinášejí do oblasti život, rozvoj a potřebné finanční zdroje na údržbu, ale my musíme neustále dbát na to, aby se z modlitebního místa nestal pouhý zábavní park bez duše,“ přiznává jeden z mladších mnichů v klášteře. „Je to pro nás každodenní lekce trpělivosti. Buddha se však na svých lotosových lístcích usmívá na všechny stejně, bez rozdílu přijímá upřímně věřícího i turistu s nejnovějším fotoaparátem.“
Symbol, který přetrval
Dnes, po více než třiceti letech od svého slavnostního vztyčení, stojí Tian Tan Buddha na svém místě jako neměnná, pevná konstanta nad neustále pulsujícím Hongkongem. V průběhu let prošel náročnými restaurátorskými pracemi, při nichž byl očištěn jeho bronzový plášť, přečkal desítky ničivých supertajfunů i neobvyklé období pandemického ticha, kdy se ulice města i schodiště pod sochou na dlouhé měsíce zcela vyprázdnily a vrchol hory se na čas vrátil do své původní opuštěné samoty a krásy.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Big_Buddha_(Hong_Kong)?hl=cs-CZ
https://kettles-on-the-way.com/en/tian-tan-buddha-hong-kong-guide/?hl=cs-CZ
https://www.nextstophongkong.com/big-buddha/
https://www.planetacestovani.cz/tian-tan-buddha/
