Černošský chlapec odmítl odejít ze segregované knihovny. Pak se stal uznávaným fyzikem a astronautem

Ronald Erwin McNair byl obyčejným chlapcem z chudé rodiny. Narodil se 21. října 1950 v Lake City v Jižní Karolíně. Jeho rodiče Carl a Pearl McNairovi tvrdě pracovali, aby svým třem dětem zajistili lepší budoucnost. Ronald se už od útlého věku od svých vrstevníků lišil. Fascinovala ho věda, matematika i vesmír. Zatímco jiné děti trávily čas sportem, on četl vše, co se mu dostalo pod ruce.

Jenže tehdejší americký Jih byl místem, kde barva pleti rozhodovala téměř o všem. Ve školách, restauracích i knihovnách stále přetrvávala segregace. Právě tam se odehrála událost, která svědčila o Ronaldově zarputilosti a cílevědomosti, díky které se dostal až do vesmíru

V roce 1959 přišel do místní knihovny a vybral si několik knih. Knihovnice mu oznámila, že knihy si půjčit nemůže. Byly určeny pouze bělochům. Ronald však odmítl odejít. Klidně seděl a čekal. Zaměstnankyně nakonec přivolala policii i jeho matku. Když policisté zjistili, že chlapec nechce dělat problémy a chce si jen půjčit knihy, situace se uklidnila. Ronald nakonec knihy dostal. O mnoho let později byla tato knihovna přejmenována na Dr. Ronald E. McNair Life History Center a příběh malého chlapce, který se odmítl vzdát svého práva na vzdělání, se stal součástí americké historie.

Šel za svým snem

Ve škole patřil Ronald mezi nejlepší studenty. Učitelé vzpomínali na jeho neuvěřitelnou píli i zvídavost. Vynikal v matematice, fyzice i technických předmětech. Zároveň byl mimořádně disciplinovaný. Později získal černý pás v karate a dosáhl pátého danu, což se podaří málokomu.

Po absolvování střední školy nastoupil na North Carolina A&T State University, jednu z nejvýznamnějších historicky černošských univerzit v USA. Tam získal titul z fyziky a svými výsledky si otevřel dveře na Massachusettský technologický institut (MIT), jednu z nejprestižnějších technických univerzit světa.

Na MIT se věnoval laserové fyzice. Jeho výzkum byl natolik kvalitní, že už jako velmi mladý vědec publikoval odborné práce a spolupracoval na špičkových projektech. Zabýval se výzkumem vysokovýkonných laserů a molekulární spektroskopií, publikoval odborné studie a přednášel na vědeckých konferencích. Jeho kolegové vzpomínali, že měl výjimečnou schopnost vysvětlovat i velmi složité fyzikální jevy srozumitelně a s nadšením.

Výzva všech výzev

NASA v roce 1977 vyhlásila nábor nové generace astronautů, do nějž se přihlásilo více než deset tisíc zájemců. Hledali se nejen špičkoví piloti, ale také vědci, kteří by dokázali provádět složité experimenty na oběžné dráze. Ronald McNair měl za sebou brilantní akademickou kariéru a vycítil svoji šanci dostat se mezi pětatřicet vyvolených.

Kosmická agentura se připravovala na éru raketoplánů Space Shuttle, které měly létat pravidelně a sloužit jako létající laboratoře. Poprvé proto hledala větší počet vědců, lékařů a inženýrů.

Výběrové řízení bylo mimořádně náročné. Uchazeči podstoupili zdravotní prohlídky, psychologické testy, technické pohovory i prověrky schopnosti pracovat pod extrémním tlakem. Ronald McNair uspěl ve všech disciplínách. V lednu 1978 NASA oznámila výsledky – stal se členem nové skupiny astronautů, která později vešla do dějin.

Výcvik nebyl zdaleka jen o létání. Astronauti se učili přežít v poušti i na moři, absolvovali výcvik ve stavu beztíže, zvládali opravy techniky a stovky hodin trénovali nouzové situace. McNair si rychle získal respekt instruktorů. Byl klidný, pečlivý a málokdy ztratil dobrou náladu.

Vedle vědecké kariéry měl ještě jednu velkou vášeň – hudbu. Už od dětství hrál na saxofon a ani během práce pro NASA se svého koníčku nevzdal. Často vystupoval na charitativních akcích nebo hrál kolegům po náročném dni. Hudba mu pomáhala uvolnit napětí, které bylo s prací astronauta neodmyslitelně spojeno.

Vesmírná odyssea

V únoru 1984 přišla jeho životní chvíle. McNair odstartoval na palubě raketoplánu Challenger při misi STS-41-B. Stal se druhým Afroameričanem v historii, který se podíval do vesmíru. Během téměř osmidenní mise prováděl vědecké experimenty a obsluhoval palubní systémy.

Právě tato mise přinesla ještě jeden důležitý milník. Astronauti Bruce McCandless a Robert Stewart uskutečnili první volné výstupy do otevřeného vesmíru bez bezpečnostního lana pomocí zařízení Manned Maneuvering Unit. McNair se podílel na řízení a monitorování části těchto operací, které sledoval celý svět.

Po návratu byl oslavován jako vzor pro mladé Američany. Navštěvoval školy, univerzity i vědecké konference. Dětem opakoval, že největší překážkou nebývá nedostatek talentu, ale nedostatek víry ve vlastní schopnosti.

NASA začala připravovat další let raketoplánu Challenger a Ronald byl znovu vybrán do posádky. Mise STS-51-L chtěla ukázat, že lety do vesmíru se stávají běžnou součástí života. Na palubě měla být i učitelka Christa McAuliffeová, která hodlala učit děti přímo z oběžné dráhy.

McNair měl svůj vlastní sen. Do vesmíru si přibalil saxofon. Před svou druhou misí spolupracoval s francouzským průkopníkem elektronické hudby Jeanem-Michelem Jarrem a chtěl z oběžné dráhy nahrát saxofonové sólo, které by se stalo součástí Jarrowa alba Rendez-Vous. Šlo by o první hudební vystoupení zaznamenané ve vesmíru.

73 sekund letu a vyšetřování katastrofy

Ráno 28. ledna 1986 se na floridském mysu Canaveral tísnily tisíce diváků. Miliony dalších sledovaly přímý televizní přenos. Start raketoplánu Challenger měl být oslavou nové éry kosmonautiky.

Posádku mise STS-51-L tvořilo sedm zkušených a odhodlaných astronautů: velitel Francis „Dick“ Scobee, pilot Michael Smith, specialisté mise Judith Resniková, Ellison Onizuka, Ronald McNair a Gregory Jarvis a učitelka Christa McAuliffeová.

Start měl původně proběhnout dříve, jenže technické problémy a nepříznivé počasí vedly k několika odkladům. V noci před plánovaným vzletem zasáhl Floridu neobvykle silný mráz. Na odpalovací rampě se vytvořily rampouchy a technici upozorňovali, že tak nízké teploty nebyly při předchozích startech nikdy zaznamenány.

Právě počasí vyvolalo ostrou debatu mezi inženýry společnosti Morton Thiokol, která vyráběla pomocné rakety na tuhé palivo, a vedením NASA. Několik inženýrů varovalo, že pryžové těsnicí kroužky – známé jako O-kroužky – mohou v mrazu ztratit pružnost a nedokážou správně utěsnit spoje raket. Doporučovali start odložit. Po hodinách jednání však převážil názor, že riziko je přijatelné. Rozhodnutí mělo tragické následky.

V 11:38 místního času se Challenger odlepil od země. Zpočátku vše vypadalo normálně. Motory pracovaly podle plánu a raketoplán stoupal k obloze. Jen několik desetin sekundy po startu však pravý pomocný raketový motor vykázal známky úniku horkých plynů přes poškozený O-kroužek. Plamen byl zpočátku krátce utěsněn zbytky spalin, ale při průletu silným větrem se znovu objevil.

V čase 73 sekund po startu propálil plamen stěnu přídavné palivové nádrže. Obrovská nádrž s kapalným vodíkem a kyslíkem se rozpadla a celý systém zachvátila mohutná exploze. Televizní kamery přenášely tragédii živě.

Ve skutečnosti nevybuchl samotný raketoplán, jak se dlouho veřejnost domnívala. Challenger byl roztržen extrémními aerodynamickými silami poté, co se rozpadla nosná konstrukce. Kabina s astronauty pokračovala ještě několik sekund samostatným letem, než začala padat z výšky téměř dvaceti kilometrů do Atlantského oceánu.

Vyšetřování ukázalo, že někteří členové posádky mohli být po rozpadu stroje ještě krátkou dobu při vědomí. Několik nouzových dýchacích přístrojů bylo nalezeno aktivovaných, což naznačovalo, že astronauti se snažili v kritických okamžicích reagovat. Kabina však nebyla konstruována tak, aby přežila náraz do mořské hladiny při obrovské rychlosti.

Celonárodní tragédie

Katastrofa ochromila Spojené státy. Školáci, kteří sledovali let své učitelky Christy McAuliffeové v přímém přenosu, byli svědky tragédie, na kterou nikdy nezapomněli. Prezident Ronald Reagan ještě téhož večera vystoupil s mimořádným televizním projevem. V emotivním závěru pronesl slova, která vstoupila do historie: „Budoucnost nepatří bázlivým. Patří odvážným.“

NASA okamžitě zastavila všechny lety raketoplánů. Prezident zřídil Rogersovu komisi, která měla zjistit, proč se jedna z technologicky nejvyspělejších organizací světa dopustila tak zásadního selhání.

Vyšetřování odhalilo krutou pravdu. Nešlo jen o technickou závadu. Inženýři na problém s O-kroužky upozorňovali už při předchozích misích. Jejich varování však byla opakovaně podceňována. Katastrofu tak nezpůsobila jediná chyba, ale kombinace technických nedostatků, špatné komunikace a tlaku na dodržení harmonogramu startů.

Po katastrofě se Spojené státy zahalily do smutku. Pohřebních obřadů se účastnily desetitisíce lidí a televizní stanice celé týdny připomínaly životy všech sedmi astronautů. Ronald McNair však nebyl připomínán jen jako oběť tragédie. Mnozí kolegové zdůrazňovali, že především šlo o výjimečného vědce a člověka, který nikdy nezapomněl, odkud pochází.

Inspirace pro masy

Jeho manželka Cheryl i děti se rozhodly aktivně pečovat o jeho odkaz. Vznikla nadace podporující vzdělávání mladých lidí a Ronaldovo jméno se začalo objevovat na školách, knihovnách, planetáriích i vědeckých institucích po celých Spojených státech.

Zrodil se McNair Scholars Program, federální program podporující talentované vysokoškolské studenty z prostředí, která byla ve vědě a akademickém světě dlouhodobě nedostatečně zastoupena. Cílem programu je pomoci studentům připravit se na doktorandské studium a vědeckou kariéru. Tisíce absolventů tohoto programu dnes působí jako lékaři, profesoři, výzkumníci či inženýři. Každý z nich svým způsobem pokračuje v cestě, kterou Ronald McNair začal.

Jean-Michel Jarre se rozhodl, že na svého přítele nezapomene. Skladbu dokončil bez plánovaného saxofonového partu a přejmenoval ji na „Ron's Piece“. Celé album Rendez-Vous pak věnoval památce Ronalda McNaira a všech členů posádky Challengeru.

Katastrofa vedla k zásadním změnám v programu Space Shuttle. NASA přepracovala konstrukci pomocných raket, zpřísnila bezpečnostní postupy a změnila způsob, jakým se při rozhodování zohledňují varování inženýrů. Bolestná lekce z ledna 1986 zachránila v následujících desetiletích další životy.

Ronald McNair po sobě nezanechal jen spoustu vědecké práce a inspirativní životní příběh. Zanechal také myšlenku, kterou často opakoval studentům při návštěvách škol: „Než si můžeš splnit svůj sen, musíš nejprve nějaký mít.“

Jeho slova dnes zdobí učebny, univerzitní budovy i památníky. Připomínají, že sny samy o sobě nestačí – je třeba je podpořit odvahou, vzděláním a tvrdou prací.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/nasa-potvrdila-nalez-velke-casti-raketoplanu-challenger-ktery-explodoval-v-roce-1986

https://en.wikipedia.org/wiki/Ronald_McNair

https://www.nasa.gov/former-astronaut-ronald-e-mcnair/

https://mcnair.unm.edu/ronald-e.-mcnair/index.html

https://www.math.buffalo.edu/mad/physics/mcnair_ronalde.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Space_Shuttle_Challenger_disaster