Chtěl s kamarádem utéct na Západ, ale pohraničníci ho střelili. Peter vykrvácel u Berlínské zdi

​V polovině roku 1961 se Německá demokratická republika ocitla na pokraji ekonomického a demografického kolapsu. Od založení státu v roce 1949 odešlo na Západ více než 2,7 milionu lidí, z nichž nadpoloviční většinu tvořili mladí lidé do 30 let, kvalifikovaní řemeslníci a vysokoškoláci.

Otevřená hranice mezi Východním a Západním Berlínem představovala v komunistickém bloku poslední mezeru, kterou mohl kdokoli projít.

​V noci ze 12. na 13. srpna 1961 východoněmecký režim pod vedením Waltera Ulbrichta zahájil operaci „Růže“. Tisíce příslušníků Lidové policie (Volkspolizei), pohraniční stráže a Dělnických milic obklíčily západní sektor a začaly vytrhávat dlažbu, natahovat ostnatý drát a stavět první části zdi z šedých škvárobetonových tvárnic. Pro obyvatele Východního Berlína se během jediné noci změnil život.

​Mezi těmi, pro něž se město proměnilo v past, byl i osmnáctiletý Peter Fechter. Narodil se 14. ledna 1944 v Berlíně jako nejmladší ze čtyř dětí. Vyučil se zedníkem a pracoval u městského stavebního podniku. Zazděním hranice přišel o kontakt se svou starší sestrou, která žila v západní čtvrti Wedding. Jako zedník navíc denně sledoval, jak se betonová bariéra zdokonaluje, a rychle pochopil, že naděje na brzké otevření hranic je iluzí.

​Příprava v hraničním pásmu

​V průběhu roku 1962 se hraniční opevnění v Berlíně výrazně proměňovalo. První improvizované dráty nahradila souvislá betonová zeď, před níž vznikalo tzv. pásmo smrti – vyklizený prostor s kontrolními pásy, strážními věžemi a protitankovými zátarasami. Přesto se desítky lidí pokusily bariéru překonat.

​Peter Fechter se spřátelil se svým osmnáctiletým spolupracovníkem Helmutem Kulbeikem. Oba spojovala touha odejít ze socialistického státu i znalost stavebních reálií v centru města. Při práci na opravách budov si všimli objektu v Zimmerstraße v městské části Mitte. V těsné blízkosti této ulice probíhala hranice mezi východním sektorem (Mitte) a západním sektorem (Kreuzberg), jen několik desítek metrů od slavného vojenského přechodu Checkpoint Charlie.

​V budově na Zimmerstraße sídlila truhlářská dílna. Chlapci si v průběhu prvních srpnových dnů roku 1962 nemovitost obhlédli a zjistili, že z jejího zadního traktu v prvním patře je přístupné okno vedoucí přímo do vnitřního hraničního pásma. Vytvořili jednoduchý plán: vniknout do budovy, ukrýt se v truhlářství, počkat na střídání nebo nepozornost hlídek a následně bleskově překonat prostor mezi budovou a hraniční zdí.

​V pátek 17. srpna 1962 po třinácté hodině nadešel čas k realizaci. Fechter s Kulbeikem pronikli do truhlářské dílny. Hodinu se ukrývali mezi dřevem a nářadím a sledovali pohyb pohraničníků z okna. Hraniční úsek v tomto místě tvořila stávající zástavba, vnitřní zeď, několik desítek metrů volného terénu pokrytého jemným pískem (pro otisky stop) a vnější betonová zeď vysoká přibližně dva metry, zakončená ostnatým drátem.

​Kolem čtvrt na tři chlapci vyrazili. Vyskočili z okna v přízemním mezipatře do hraničního pásma a zběsile sprintovali ke zdi. Vzdálenost činila zhruba 55 metrů.

​Helmut Kulbeik běžel o něco rychleji. Doběhl ke zdi jako první, vyšplhal na její okraj, překonal ostnatý drát a seskočil na západní stranu do ulice Zimmerstraße v Kreuzbergu. Peter Fechter takové štěstí neměl. Když se rukama zachytil vršku zdi a pokoušel se vylézt přes okraj, dvojice pohraničníků ze strážní věže si útěku všimla a zahájila palbu.

​Výstřely u zdi

​Na prchající mladíky začali střílet dva příslušníci Pohraniční stráže NDR (Grenztruppen) – Erich Schreiber a Rolf Friedrich – ze vzdálenosti přibližně 40 metrů. Později bylo zjištěno, že do akce se zapojili ještě další dva strážní. Celkem bylo na dvojici vypáleno 35 ostrých nábojů ze samopalů Kalašnikov (AK-47) a pistolí.

​Kulbeik seskočil nezraněn na západní stranu. Fechtera těsně pod vrcholem zdi zasáhla střela do oblasti pánve a pravého boku. Projektil způsobil těžká vnitřní zranění, roztříštil kost a poranil velké cévy. Střelba srazila Fechtera zpět dolů. Padl na východní stranu hranice a zůstal ležet v písku hraničního pásma.

Nebyl na místě mrtvý. Zůstal při vědomí a zprvu se snažil vstát nebo se plazit. Když zjistil, že se nemůže hýbat, začal křičet o pomoc. Jeho volání o život se rozléhalo ulicemi po obou stranách zdi.

​Křik zraněného mladíka okamžitě přilákal pozornost. Na západní straně zdi v Kreuzbergu se během několika minut srotily stovky obyvatel, novináři i fotografové. V blízkém stanovišti Checkpoint Charlie sloužili američtí vojáci. Západoberlínská policie vyslala na místo své hlídky.

​Peter Fechter ležel v zóně nikoho, masivně krvácel a neustále volal: „Pomozte mi, proboha, pomozte mi!“ Na západní straně lidé křičeli na východní pohraničníky: „Vy vrahové! Udělejte něco!“ Západoněmečtí policisté hodili přes zeď balíčky s obvazy a lékárničku. Fechter však kvůli šoku a ztrátě krve již nebyl schopný na ně dosáhnout.

​Američtí vojáci stojící na Checkpoint Charlie dostali od svého velení jednoznačný rozkaz: nezasahovat. Jakýkoli vstup ozbrojeného amerického vojáka do východního sektoru mohl být vyhodnocen jako narušení hranice Varšavské smlouvy a vyvolat přímý vojenský střet se Sovětským svazem. Velící důstojník pohnutě konstatoval: „Není to náš rozkaz, nemůžeme tam vstoupit.“

​Na východní straně panoval obdobný strach. Pohraničníci NDR se obávali, že pokud vstoupí do otevřeného pásma u zdi, začnou po nich západní policisté nebo američtí vojáci střílet. Velitelé pohraniční stráže čekali na pokyny z vyšších míst. Nikdo nenahlásil potřebu zdravotnického zásahu. Peter Fechter tak ležel bez pomoci v prachu plných 50 minut, zatímco jeho hlas postupně slábnul, až zcela utichl.

​Fotografie a zbytečná smrt

​Krátce po 15. hodině Peter přestal jevit známky života a východoněmecké úřady se rozhodly tělo odstranit. Aby zabránily západním fotografům v dokumentování jejich činu, odpálili příslušníci pohraniční stráže v prostoru dýmovnice.

​Západní fotografové, zejména Wolfgang Bera a další reportéři stojící na terasách a žebřících na západní straně, však stihli klíčové momenty zachytit. Přes mrak dýmu nafotili čtyři východoněmecké vojáky, jak přicházejí k ležícímu tělu, zvedají nehybného Fechtera za ruce a za nohy a odnášejí ho pryč.

​Fechterovo tělo bylo přeneseno do vojenského sanitního vozu a převezeno do nemocnice Krankenhaus im Friedrichshain. Lékaři však mohli pouze konstatovat smrt. Pitva později potvrdila, že příčinou úmrtí bylo masivní vnitřní vykrvácení. Pokud by mladíkovi byla poskytnuta základní první pomoc v prvních patnácti minutách po zásahu, jeho život mohl být s vysokou pravděpodobností zachráněn.

​Smrt Petera Fechtera vyvolala v Západním Berlíně masový hněv. Ještě téhož večera se u Checkpoint Charlie a u hranice shromáždily tisíce demonstrantů. Hněv davu se neobracel jen proti východnímu režimu, ale i proti americkým silám, které podle obyvatel selhaly v lidské povinnosti pomoci umírajícímu. Demonstranti házeli kameny do sovětských autobusů svážejících stráže k památníku v Tiergartenu. Starosta Západního Berlína Willy Brandt musel osobně apelovat na občany, aby zachovali klid a nepřekročili hranici.

​Propagandistická mašinérie NDR přešla do protiútoku. Oficiální deník SED Neues Deutschland a režimní novinář Karl-Eduard von Schnitzler ve svém televizním pořadu Der schwarze Kanal označili Fechtera za „zločince“, „narušitele státní hranice“ a oběť „západních agentů, kteří ho navedli k provokaci“. Režim striktně odmítl jakoukoli odpovědnost a naopak vyznamenal odměnou strážné, kteří na hranici zasahovali.

​Případ Fechter později vedl alespoň k jedné dohodě: spojenecké mocnosti po tomto incidentu zřídily přímou linku pro sanitní vozy a dohodly se, že v podobných případech bude zraněným umožněn odvoz bez ohledu na přesnou linii hranice. Pro Petera Fechtera však tato dohoda přišla pozdě.

​Účtování po třiceti letech

​Po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 a následném sjednocení Německa v roce 1990 otevřela německá justice spisy týkající se usmrcení na vnitřní hranici zdi. Vyšetřovatelé dohledali kompletní dokumentaci pohraniční stráže i jména vojáků, kteří 17. srpna 1962 v Zimmerstraße stříleli.

​V březnu 1997 stanuli před Zemským soudem v Berlíně dva bývalí strážní – Erich Schreiber (tehdy 20 let) a Rolf Friedrich (tehdy 21 let). Obžaloba je vinila ze společně spáchaného zabití. Soud po dokazování dospěl k závěru, že oba stříleli s úmyslem zasáhnout člověka, čímž naplnili tehdejší rozkazy režimu, které však byly v rozporu se základními lidskými právy.

​Soud oba muže uznal vinnými ze zabití. Rolf Friedrich dostal podmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, Erich Schreiber v trvání 21 měsíců. Soudce v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že hlavní vinu nese tehdejší politické vedení NDR a velitelé pohraniční stráže, kteří vydávali rozkazy k palbě a vytvořili systém, v němž měla záchrana lidského života nižší prioritu než zabránění opuštění republiky.

​Dnes na místě tragédie v Zimmerstraße stojí památník tvořený sloupem z oceli s nápisem připomínájící tragédii ze 17. srpna 1962 a větou: „…er wollte nur die Freiheit“ („…chtěl jen svobodu“).

Zdroje:

https://cnn.iprima.cz/krvacel-narikal-a-prosil-o-pomoc-desiva-smrt-mladika-u-paty-berlinske-zdi-verejnosti-otrasla-519255

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/peter-fechter-bude-mit-svou-ulici.A120817_1817485_zahranicni_ert

https://en.wikipedia.org/wiki/Killing_of_Peter_Fechter

https://www.chronik-der-mauer.de/grenze/184064/der-gedenkort-fuer-peter-fechter?hl=cs-CZ

https://www.dhm.de/lemo/rueckblick/lemo-rueckblick-august-2012-peter-fechter-tod-an-der-mauer-1962?hl=cs-CZ