Článek
Fotografie, která vezme za srdce
Chlapec na fotografii působí šťastně a usmívá se, jako by pro něj koncentrák byla nějaká dobrodružná hra na způsob oscarového filmu Život je krásný. Jeho rozzářená očka a radostně otevřená ústa působí dojmem, jako by mu právě někdo řekl, že dnes je Štědrý den a večer přijde Ježíšek s dárky. Fotografie se dochovala díky Jánosi Kovácsovi, který ji uchovával a později ji poskytl ke zveřejnění.
István Reiner se narodil v roce 1940 v maďarském městě Miskolc. Vyrůstal v židovské rodině. Jeho matka Livia Vermesová, později Reinerová, se před válkou věnovala baletu a v Miskolci provozovala taneční školu. Nejdříve byla provdaná za Gézu Kovácse, s nímž měla syna Jánose. Manželství se rozpadlo a kolem roku 1937 se provdala za Bélu Reinera, obchodníka s nábytkem. Z druhého manželství se narodil István. Rodina žila v Miskolci šťastně, v pěkném cihlovém domě se zahradou. Takový život se ovšem během roku 1944 stal minulostí.
Maďarsko v pasti
Dne 19. března 1944 obsadila Maďarsko německá vojska. Do té doby byla země sice spojencem nacistického Německa a její židovské obyvatelstvo už dlouho čelilo diskriminaci, okupace však znamenala dramatické zhoršení pronásledování.
Německé vedení chtělo rychle zlikvidovat židovské komunity, které dosud nebyly deportovány. Do Budapešti přijel Adolf Eichmann se svým týmem a organizoval deportační operaci ve spolupráci s maďarskými úřady, které začaly zavádět další protižidovská opatření.
Židé museli odevzdávat majetek, byli vytlačováni z veřejného života a od dubna museli nosit žlutou Davidovu hvězdu. Následovalo soustřeďování do ghett a provizorních internačních míst. Obyvatelé Miskolce byli postupně vyhnáni ze svých domovů. Mnozí skončili v cihelně, která se stala shromaždištěm před deportacemi.
Mezi 15. květnem a 9. červencem 1944 bylo deportováno z Maďarska přibližně 437 tisíc Židů. Přibližně 420 tisíc z nich směřovalo do Osvětimi. Většina deportovaných byla po příjezdu zavražděna v plynových komorách.

Miskolc
Cesta, ze které se István nevrátil
Lidé byli namačkáni do nákladních vagonů, často bez dostatečného množství vody, jídla a hygienického zázemí. Cesta probíhala v nelidských podmínkách. Po příjezdu do Osvětimi čekala deportované selekce. Na nástupišti rozhodovali příslušníci SS, kdo bude poslán na nucené práce a kdo bude okamžitě zavražděn.
Děti, starší lidé a nemocní patřili k těm, kteří měli jen velmi malou šanci projít výběrem. Čtyřletý István nemohl být pro nacistický táborový systém považován za pracovní sílu. Chlapec se dostal do péče své babičky Adély Friedmannové a ta ho doprovázela až do plynové komory.
Vzpomínky přeživších
Istvánova matka Livia přežila. Její osud však nebyl jednoduchý. Po osvobození už se do předválečného života v Maďarsku nevrátila.
Nevlastní bratr Istvána János obelstil nacisty, aby přežil. V květnu 1944 ho spolu s dalšími židovskými muži a chlapci odvedli do cihelny, kde byli soustřeďováni lidé určení k deportaci a nucené práci. Bylo mu teprve jedenáct let. János se vydával za patnáctiletého, protože věděl, že jeho skutečný věk by mu mohl přinést smrt. Dostal se do systému nucených pracovních oddílů. Nakonec se mu podařilo uprchnout do Budapešti, kde zbytek války strávil u příbuzných.
Po válce se Livia a János znovu setkali v Německu, v táboře pro vysídlené osoby ve Feldafingu. V roce 1947 odjeli do Spojených států. Livia už nikdy znovu nežila v Maďarsku. Zemřela v roce 2000 v Rakousku. János se mezitím vypracoval na úspěšného odborníka a dlouhá léta pracoval pro automobilku General Motors. Vystudoval New York University a později získal další akademický titul na Wayne State University. Přestože se mu podařilo vybudovat nový život, na rodinu, kterou ztratil, nezapomněl.
Jeden a půl milionu dětských obětí
Příběh Istvána Reinera je jedním z milionů podobných osudů. Podle United States Holocaust Memorial Museum bylo během holocaustu zavražděno nebo jinak zahynulo až 1,5 milionu židovských dětí.
Děti patřily k nejzranitelnějším obětem nacistické genocidy. V mnoha případech byly po příjezdu do vyhlazovacích táborů okamžitě posílány do plynových komor.
Některé děti přežily díky lidem, kteří je ukrývali, opatřovali jim falešné doklady nebo riskovali vlastní životy, aby je dostali do bezpečí. Mnohé se však nikdy nedočkaly konce války.
V případě Istvána zůstalo po válce svědectví jeho bratra, rodinné záznamy a fotografie. Díky nim dnes známe alespoň část jeho krátkého života.
Zdroje:
https://kehilalinks.jewishgen.org/miskolc/kovacs.html?utm_
https://kehilalinks.jewishgen.org/miskolc/reiner.html?utm_
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-holocaust-in-hungary?utm_
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/timeline-event/holocaust/1942-1945/deportation-of-hungarian-jews?utm_
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/children-during-the-holocaust?utm_





