Článek
My, kteří máme paměť a zažili jsme lepší časy, víme, že přístup lékařů (i sester) k pacientům má sestupnou tendenci. Přepracování, ekonomické důvody, byrokracie… Ať už je za tím cokoliv, je mi to jedno. Pro špatnou léčbu neexistuje žádná omluva. Ehm… tedy neměla by. Aspoň ne v civilizované zemi. Někdy si ale pokládám otázku, jestli ještě vůbec zůstáváme civilizovanou zemí, když se důstojnost a lidskost ze zdravotnictví vytrácí.
Občas je mi nevolno z toho, jak se dnes s nemocnými zachází. Když dnes a denně vidíte případy, které končí špatně, respektive když o nich dnes a denně slyšíte nebo čtete, a srovnáváte to s tím, co jste vy nebo vaši blízcí, kamarádi a známí zažívali dřív, nutně musíte dojít k názoru, že je něco blbě, ať už o tom odpovědní lidé říkají cokoliv. Ti vždycky budou bránit svoje korýtka lakováním reality na růžovo. Tak se na tu jejich růžovou realitu pojďme trochu podívat.
Náhlý skon 40letého rozhlasového moderátora
Lékaři dnes s pacienty téměř nemluví, čímž se připravují o významný zdroj informací ohledně jejich zdravotního stavu. Možná se dalo předejít i nedávné předčasné smrti populárního rádiového moderátora Jiřího Vondry, který náhle zemřel na skrytou srdeční vadu ve 40 letech. Kdyby s ním lékař více mluvil, možná by zjistil i něco jiného, než prozradily krevní testy a EKG (panu Vondrovi bylo krátce předtím hodně špatně a údajně měl i zkolabovat), a pojal by podezření, že u 40letého muže cosi nehraje. A na to konto by vedle orientačního EKG nechal provést i další vyšetření, která by odhalila nezjištěnou srdeční vadu. Nebo by aspoň pacienta nechal v nemocnici na pozorování, což se ale dneska skoro vůbec nedělá, protože ekonomika především.
Mého otce kdysi odbyli dost podobně. S bolestmi na hrudi ho poslali domů poté, co mu píchli analgetikum. Otec se přitom celý život léčil s kardiovaskulárními onemocněními, což by zjistili, kdyby se ho na to zeptali. Za dva dny byl v krajské nemocnici znovu. A tentokrát už netvrdili, že jeho „bolesti jsou od zad“. Konečně mu milostivě udělali ultrazvuk srdce a přišli na to, že prodělal masivní infarkt zadní stěny. Tátu pak už nezachránila ani operace a do několika dní zemřel. Ironií osudu bylo, že celý život pracoval ve stejné nemocnici jako gynekolog. Ani bývalému kolegovi nevěnovali péči, jakou měli.
„To si musíte promazávat, paní!“
Moji starou mámu nedávno odvezli do špitálu s prasklou cévou. Na ruce se jí udělala bolestivá boule, a když už to nešlo vydržet, sanitka ji odvezla na urgent. Tam klasicky čekala několik hodin a přednost samozřejmě dostali mnohem mladší, mobilnější a mnohem méně bolestiví pacienti. Když už máma bolestí řvala i na tom urgentu, vyšel za ní z ordinace na chodbu lékař a hned měl jasno, že maminka by si měla tu bouli promazávat mastičkou. Tak to jo. To by jí líp poradil i Kuba Dařbuján s těstem.
Máma se nenechala jako ovce a řekla, že bez CT z nemocnice neodjede. Tak jí ho udělali, zjistili, že prasklá céva krvácí dovnitř, a ona neprodleně frčela na operační sál. Kdyby se nebránila, už by mohla promazávat leda tak vzpomínky na onom světě.
Jeden by nevěřil, že je u nás něco takového vůbec možné
Už jsem zde o tomto smutném případu jednou psal, ale musím ho znovu připomenout, protože se v podstatě jednalo o popravu člověka, za kterou jako obvykle nikdo nebude potrestán. Jeden by nevěřil, že je u nás něco takového vůbec možné.
Miloš pracoval jako živnostník ve stavebnictví a měl týden před svatbou, když se jednoho rána probudil a nemohl pohnout hlavou, ta ho navíc strašně bolela. Potíže neustávaly, naopak se vše rychle zhoršovalo, načež mu jeho nastávající manželka zavolala záchranku, jiný transport do nemocnice v tu chvíli nebyl možný. Po zbytečně zdlouhavém výzvědném telefonátu nakonec přijela posádka zdravotníků s lékařem. Milošovi změřili tlak, provedli mu test na covid (s negativním výsledkem) a píchli mu injekci od bolesti. Tím první kolo „léčby“ skončilo. Převoz do nemocnice se nekonal, vše se odehrálo v sanitce před domem, kam Miloš ještě došel po svých.
Velmi brzy se mu však značně přitížilo. Dostal takovou horečku, až praskl teploměr, měl halucinace a kromě hlavy ho bolelo navíc i břicho. Na druhý pokus ho záchranka do nemocnice přepravila. Konkrétně na ambulanci neurologie. Tam Milošovi v oblasti krční páteře píchli injekce na uvolnění svalstva a opět ho poslali domů, přestože měl horečku, stěžoval si na bolesti a jeho žena zdůrazňovala halucinace. Zdá se to skoro až nemožné, jenže Česko se bohužel stává zemí neomezených medicínských pochybení, která nikdy nebudou potrestána.
Brzy se Milošovi ke všem utrpením přidaly i průjmy, a když mu zoufalá partnerka převlékala znečištěné kalhoty od pyžama, s hrůzou zjistila, že má promodralé nohy. Takzvaná „rychlá“ přijela potřetí a konečně se začalo něco dít. Mladý lékař vyhrnul pacientovi kabátek od pyžama, aby mu natočil EKG, a na Milošově trupu objevil modré skvrny. Nato prohlásil, že zřejmě v noci došlo k selhání srdce. Tentokrát už pacient po svých do sanitky nedošel.
Cesta k pořádnému vyšetření byla konečně volná, jenže už bylo pozdě. Miloš se ocitl na interní JIP, kde mu udělali krevní testy a zjistili, že prodělává akutní sepsi. Okamžitě mu nasadili antibiotika, ale druhý den pacientovi začaly selhávat ledviny. Byl přeložen na ARO a uveden do umělého spánku. Horečky neklesaly ani za použití termofólie. Za dva dny Milošovi začalo masivně selhávat srdce. Dvakrát ho resuscitovali a potřetí zemřel.
Dvaapadesátiletý muž měl místo svatby pohřeb. Možná se někde v práci škrábl o špinavý hřebík - i takhle se dá zemřít, když se někde šetří na nepravých místech.
Závěrem
Vůbec nechápu tu novodobou posedlost ambulantní medicínou, kdy lékař po nedostatečném vyšetření pošle pacienta domů i v případě, kdy by mohlo jít o život, což by poznal i student prvního ročníku lékařství. Stalo se to mámě, tátovi, stalo se to Milošovi a klidně se to může stát i vám. Nedejte se, buďte asertivní a braňte se!
Žádné: „tak to měl pacient říct sám, co mu je, když se ho na to lékař nezeptal“, není omluvou. Pacient třeba ani neví, co má přesně říct, kolikrát si ani v bolestech a v rozrušení na všechno nevzpomene a celkově mu to v daném stavu nemusí zrovna dvakrát myslet. A hlavně se bohužel BOJÍ mluvit, aby mlčenlivého a všeznalého pana doktora náhodou příliš nezdržoval a neobtěžoval. Nemocných hodně, lékařů a peněz málo. Tak proč (se) zdržovat řečněním. Čas jsou peníze.
Autorský text
https://www.extra.cz/jiri-vondra-se-kratce-pred-smrti-necitil-dobre-po-kolapsu-navstivil-lekare-ten-ho-poslal-domu-9272b
