Článek
Stalo se to už před několika lety. Měli jsme ke svátečnímu obědu kachnu se zelím a knedlíkem, naše tradiční jídlo na Štěpána. Kačenka byla šťavnatá a masíčko se jenom rozpadalo. A to až tak, že mi jeden vlásek masa jaksi uvíznul v krku. Chvíli jsem s tím bojoval a nedařilo se mi to spolknout, pořád se mi nitka masa nějak šprajcovala v hrdle. Jelikož jsem těžký panikář a hysterik, okamžitě jsem si představil, že se mi kousek masa místo do hltanu dostal do dýchací trubice, jinými slovy, že jsem ho vdechnul a dusím se. Náhle jsem nemohl dýchat a už jsem se viděl na hrobníkově lopatě.
Bydleli jsme tenkrát v Olomouci na Polské ulici a pohotovost na poliklinice u tržnice byla od našeho domu asi jen 3 minuty chůze přes park. Každá vteřina teď rozhodovala o mém bytí a nebytí, takže jsem zvolil cestu na pohotovost, protože sanitka taky může přijet až bůhvíkdy.
Nějak jsem se tam lapajíce po dechu dopotácel a po cestě jsem několikrát málem zkolaboval. Omdléval jsem, sípal jsem a viděl jsem už všechny svaté, i toho Štěpána.
Téměř v mdlobách jsem tam nějakým zázrakem dorazil a v čekárně byla fůra lidí. Jak jsem obvykle těžce neprůbojný, tak jsem je všechny předběhl a důrazně jsem zaklepal na dveře ordinace, šlo mi přece o život! Prostě jsem se choval, jak kdybych tam naběhl s kudlou v zádech.
Sestra naštěstí vyšla hned a já jí s předsmrtným výrazem v obličeji oznámil, že jsem vdechl kousek masa a dusím se. Načež doktor nebo lékařka (to už si nepamatuji) neprovedli Heimlichův chvat ani nic jiného, ale zavolali rychlou. Čili jsem zbytečně ztratil těch několik minut cesty na tu pohotovost. Kdybych si býval byl rychlou zavolal sám, možná už bych se právě nacházel před branami Fakultní nemocnice.
Záchranáři přijeli opravdu rychle, protože dostali echo od kolegů z polikliniky, a dusící se člověk opravdu není žádná prča. Doprovodili mě do sanitky a tam mi jeden z nich nasadil na prst oxymetr, který měří množství kyslíku v krvi. Po vteřině mi s lehkým úšklebkem řekl: „Vy ale dýcháte úplně normálně. Máte saturaci 94.“ V sekundě, kdy to vyslovil, jsem najednou přestal omdlévat, kolabovat, sípat a loučit se se životem a byl jsem zase jako rybička. Prostě vánoční zázrak. V krku mi náhle nic nevadilo, nicméně záchranáři trvali na tom, že pojedu do nemocnice. Tam jsem konečně dostal coproto, které jsem si zasloužil.
Lékaře museli přivolat do služby z domova a on nejspíše přijel rovnou od svatoštěpánského oběda. Podle toho se pan doktor také tvářil, to ovšem ještě netušil, že jeho rozpoložení brzy vytuním do stavu nepříčetnosti. Vyslechl si mou příhodu s údajným vdechnutím kačeny a hned mu bylo jasné, že má co do činění s magorem. Nicméně mě pro forma poslal na rentgen, na kterém, jak mi sdělil, stejně nic neuvidí, protože maso na rentgenu vidět nejde, a dále mi hodlal provést bronchoskopii. Když jsem si představil, že by mi měl hadičkou rejdit v plicích, málem to se mnou švihlo. Rychle jsem se ale vzpamatoval a začal jsem doktorovi blekotavě vysvětlovat, že už se mi dýchá dobře a že to byl asi omyl a že jsem si celou tu záležitost s vdechnutím masa nejspíš vsugeroval. Omlouval jsem se mu a dušoval jsem se, že jsem asi kapánek nervák, hypochondr a hysterik. Lékař byl ovšem neoblomný. Pročež jsem mu musel natvrdo oznámit, že na tu bronchoskopii prostě nepůjdu (to bych z toho totiž dřív umřel na infarkt nebo na mrtvici).
A v tom se začaly dít věci. V doktorovi bouchly saze a myslel jsem, že mi nafackuje. Hulákal na mě jak pardál, co si to vlastně dovoluju, tahat ho na svátky z domu a pak si ještě vymýšlet, které vyšetření podstoupím a které ne. Všechno už si samozřejmě nevybavuji, ale pamatuji si přesně, že mě i poslal do míst, kam slunce nesvítí.
Nebyl jsem drzý, arogantní, choval jsem se slušně a neustále jsem se mu omlouval. Byl jsem si dobře vědom svého pochybení i své cáklosti. Ani nevím, jak jsem se pak z fakultky vrátil, nejspíš jsem jel tramvají. Pochybuji totiž, že by mi doktor zařídil sanitku domů po tom všem. Celou cestu jsem se styděl až na půdu dubajského mrakodrapu.
Doma jsem to pak povykládal mámě a ona tomu lékaři vzápětí zavolala a omluvila se mu za mě ještě jednou. Pan doktor v telefonu připustil, že on to v emocích asi taky trochu přehnal, a dokonce řekl, že si myslel, že máma mu chce vynadat za to, jak mě seřval. Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Dodnes se touhle štěpánskou historkou dobře bavíme, i když se teď bohužel s maminkou vídáme dost zřídka. A věřím, že i pan doktor si občas s úsměvem vzpomene na jednoho hysterika, se kterým se musel na Štěpána rozčilovat.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Heimlich%C5%AFv_man%C3%A9vr
https://www.wikiskripta.eu/w/Bronchoskopie
