Článek
Že se v nájemních bytech nesmí kouřit (a to ani na balkóně), nemůžete tam mít psa, smlouvu vám dají třeba jen na tři měsíce, a když domácímu něco přeletí přes nos, můžete si zase brzy balit kufry a jít o dům dál, na to už jsme si tak nějak zvykli, ovšem majitel ubytovny v České Třebové, které vznešeně říká hotelový dům, šel ještě o notný kus dál. U něj se nesmí skoro nic. Po deseti minutách jeho kazatelského monologu jsem věděl, že u něj nebudu, ale dál jsem poslouchal jeho půlhodinovou přednášku o tom, co všechno nemá rád, co se mu nelíbí, koho nestrpí, kým pohrdá, a co rozhodně nesnese. Pak jsem s úlevou vypadnul. Řekl jsem mu, že jdu někam do města na kafe a že si to rozmyslím a do hodiny mu zavolám, jak jsem se rozhodl. Pak jsem mu jen poslal esemesku, že to neberu, protože bych se u něj necítil dobře. Ve skutečnosti bych se tam přímo bál. Pan domácí má kancl v ubytovně a úřaduje tam každý všední den od 10 do 16 hodin. Už jenom potkávat ho na chodbě, svíralo by se mi z něj břicho. A tím se plynule dostávám k tomu, jaké lidi on nesnáší, a koho si u sebe nepřeje.
Říká takovým lidem závadové osoby. Když už jsem naťukl tu moji úzkost z něj, tak on řadí mezi závadové osoby, které u sebe nechce, i psychicky nemocné a postižené. Svoje mindráky si prý mají léčit jinde a ne u něj. Čímž urazil i mě, protože já jsem hromádka duševních katastrof.
Soucit od podnikatele, který zbohatnul na provozování proherních automatů, čili na lidském neštěstí, jsem opravdu nečekal, ale takovou míru necitelnosti taky ne. Chvílemi jsem měl pocit, že dělám konkurz na ubytování v koncentračním táboře, kde budu sdílet palandu s vrchním dozorcem. Ten by si přál, aby měl svůj lágr plný princů Miroslavů, jenže ti se obvykle do ubytoven nehrnou.
Nikdo samozřejmě nestojí o to, aby v domě pobíhali rozklepaní feťáci s nožem v ruce, pročež si své nájemníky majitel pečlivě vybírá a je to pochopitelné. Na druhou stranu by ale mohl trochu respektovat soukromí a důstojnost svých klientů a zákazníků. Nikdo například nemůže za to, že je starý. Jenže pan majitel si ve svém zařízení nepřeje ani staré lidi, jak se mi bez uzardění svěřil. Prý jsou s nimi jenom potíže a starosti a on z nemovitosti nechce mít domov důchodců nebo eldéenku. Dále si tento podivný „hoteliér“ vyhrazuje právo vstoupit kdykoliv komukoliv do bytu i v nepřítomnosti nájemníka. Údajně za účelem technických věcí a opatření, jako například odečtu vody, plynu a tak podobně, ale z jeho výrazu jsem pochopil, že prostě rád chodí k lidem šmejdit a dělat přepadovky. Všichni dobře tušíme, že hlavně proto, aby měl vždy po ruce bič na nepohodlného nájemníka a aby kdykoliv mohl kohokoliv vyhodit třeba jenom kvůli špinavému nádobí. Důvod se vždycky najde, protože vyhovět všem jeho pravidlům a zákazům, za něž může přijít okamžitý vyhazov, je téměř nemožné, a on vás bedlivě střeží na každém kroku.
Vyhlásil také domovní prohibici, neboli suchý dům. Sice mi řekl, že když se to s alkoholem nepřehání a nikoho tím neobtěžujete, tak to toleruje, nicméně v pravidlech zákaz pití alkoholu má a kdykoliv to proti vám může použít a pak tradá ubytovno alias hotelový dome s garsoniérami. Já sice už skoro nepiju, ale abych se o Vánocích strachoval dát si jedno dvě piva, protože se za to mohu ocitnout na dlažbě, pokud se domácí špatně vyspí, to už je snad trochu moc.
Než jsem jeho seznam požadavků a zákazů začal poslouchat jedním uchem tam a druhým ven, zaznamenal jsem ještě proslov o zákazu větrání a následné hořekování o cenách energií. Prý, když vyvětrat, tak jenom na chvíli. Dokonce to měl v pravidlech limitované tuším třemi minutami. V létě větrání nevadí, dodal. Dobře, já teda určitě budu stát u okna se stopkami v ruce. Stačilo přece lidi přátelsky upozornit, aby neměli rozglábená okna celý den, ne? Ale to stejně nikdo nedělá, protože by zmrznul. A ještě si matně vybavuji, že vykládal cosi o zákazu sezení na okenních parapetech, to už jsem ho ale skoro nevnímal.
Barák má samozřejmě prošpikovaný kamerami od sklepa až na půdu, takže se tam cítíte jako pod dozorem Velkého bratra, a hlavně jsem měl neodbtyný pocit, že nějakou tu kameru by kdykoliv mohl strčit i k vám do bytu, když se mu zachce.
Vlastně jsem z toho člověka měl nedobrý pocit hned od začátku. Přivítal mě sice s úsměvem, ale hned mi demonstrativně na PC monitoru začal předvádět veškerá šmírovací zařízení v domě i okolo něj, abych jako hned ze startu věděl, s kým mám tu čest, a že není žádné ořezávátko, a k tomu mi vykládal, jak všechno sleduje a kontroluje na svém mobilu. „Vidíte, tady zrovna pan Bílek vynáší koš,“ oznamoval mi a mně se opět sevřelo břicho. Jako by mi do něj v tu chvíli někdo nasypal pytel kamení a dal ho do svěráku.
Shrnuto a podtrženo: jsem pořád bez stabilnějšího bydlení, protože u tohohle týpka bych byl v permanentní tenzi, možná bych i úplně zešílel.
Už mě to trmácení po bytech dost unavuje a psychicky drtí. Taky to stojí peníze, jak furt někam cestuji. Být v padesáti bezdomovec, to fakt není nic veselého. Dokonce jsem i uvažoval, že to na tomhle světě vzdám. Ale to už je zase jiný smutný příběh, o který určitě nestojíte.
Tak vám raději, ať bydlícím či nebydlícím, popřeju lepší Vánoce, než budu mít já.
Autorský text
