Článek
Vážila pouhých 31 kilogramů, vlasy bílé jako sníh a na nohou stále ještě měla těžké, rozpadající se lyžařské boty. Když do místnosti vstoupil mladý americký poručík Kurt Klein, Gerda ho oslovila citátem z německé literatury, aby mu dokázala, že je stále lidskou bytostí. Nemohla tušit, že tento muž v uniformě osvoboditele se stane jejím budoucím manželem a zachráncem její lidské důstojnosti.
Cesta, která ji do těchto míst dovedla, však vedla skrze nejtemnější útroby nacistické mašinerie. Gerda ale slíbila svému otci, že se nevzdá, a svůj slib splnila navzdory všem myslitelným hrůzám.
Idyla v Bielsku a příchod nacistického teroru
Gerda Weissmann se narodila 8. května 1924 v polském městě Bielsko (dnes Bielsko-Biała) nedaleko českých hranic. Její rodina patřila k respektované židovské střední třídě. Otec Julius Weissmann byl výrobním ředitelem v místní textilní továrně, matka Helene byla vzdělaná žena s hlubokým citem pro umění a literaturu. Starší bratr Arthur se stal pro Gerdu celoživotním vzorem a ochráncem.
Její dětství v Bielsku bylo naplněno kulturou, lyžováním v Beskydech, studiem jazyků a bezstarostností. Vše skončilo 3. září 1939. Pouhé dva dny po německém útoku na Polsko vtrhl Wehrmacht do Bielska.
Náměstí v Bielsku - rodišti Gerdy
První ztráty a slib na nádraží
Nacistická perzekuce na sebe nenechala dlouho čekat. Rodinu okamžitě zbavili majetku a musela se přestěhovat do suterénního bytu. První zásadní rána přišla už na podzim roku 1939 – Gerdin milovaný bratr Arthur byl deportován nacistickými úřady. Rodina o něm už nikdy nezískala žádnou zprávu.
V červnu 1942 bylo rozhodnuto o úplné likvidaci židovského obyvatelstva v Bielsku. Rodinu odvedli na železniční stanici k transportu. Zde došlo k dramatickému rozdělení. Gerdini rodiče, nemocný otec a matka, byli posláni přímo do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Těsně předtím, než Julius Weissmann nastoupil do vagonu, se podíval na svou osmnáctiletou dceru a řekl jí slova, která pro ni po zbytek znamenala zákon:
„Slib mi, že si sama nikdy nevezmeš život. Slib mi, že se nevzdáš.“
Dcera to otci slíbila a všimla si, že se jí dívá na nohy. Trval totiž na tom, aby si i v horkém červnovém dni obula pevné, kožené lyžařské boty. Netušil, že tento detail rozhodne o jejím přežití o tři roky později.
Tříleté putování tábory nucených prací
Gerda byla zařazena do systému pracovních táborů organizace Schmelt, které spadaly pod koncentrační tábor Gross-Rosen. Na rozdíl od vyhlazovacích táborů zde byla cílem „likvidace prací“. Během následujících tří let prošla několika pobočkami:
V Bolkenhainu (dnes Bolkówě) pracovala v přádelně lnu. Podmínky měla tvrdé, ale tábor vedla relativně lidská dozorkyně (Meisterin), která občas nad dívkami přimhouřila oko. Gerda se zde seznámila s Ilse Kleinzähler, dívkou, která se stala její nejbližší přítelkyní a oporou.
V Marzdorfu zažila jedno z nejkrutějších období. Práce na poli a v uhelných skladech probíhala pod neustálým bitím sadistických dozorců. Gerda zde málem umřela vyčerpáním.
Poslední pracovní stanice - Grünberg (dnes Zielona Góra). Obří textilní továrna, kde ženy manipulovaly s toxickými chemikáliemi při zpracování příze. Příděly jídla se smrskly na misku vodové polévky a kousek plesnivého chleba denně.
Aby si dívky udržely zdravou mysl, vytvořily si v táboře tajný vnitřní svět. Po večerech na palandách pořádaly „imaginární hostiny“, kde do detailu popisovaly recepty svých matek. Gerda také pro ostatní dívky recitovala německou a polskou poezii a v táboře Bolkenhain dokonce tajně napsala a s kamarádkami nacvičila krátkou divadelní hru.
Nacistický koncentrační tábor Gross-Rosen
Pochod smrti: 560 kilometrů bílým peklem
V lednu 1945 se k táboru Grünberg začala přibližovat Rudá armáda. Nacisté se rozhodli tisíce vězeňkyň evakuovat pěšky hlouběji do vnitrozemí Třetí říše a Protektorátu. Dne 29. ledna 1945 byl zahájili jeden z nejdelších a nejkrutějších pochodů smrti, kterého se účastnilo zhruba 4 000 žen.
Trasa vedla přes zamrzlé Slezsko, Sasko až do jihočeských Šumavských lesů. Podmínky byly apokalyptické:
Strategie přežití
Teploty klesaly hluboko pod -15 °C. Většina dívek měla na sobě jen lehké pracovní šaty, mnohé měly nohy omotané pouze hadry nebo šly ve dřevácích, které jim v mrazu přimrzaly ke kůži. Gerda ale měla své lyžařské boty. Ty ji chránily před omrzlinami a amputací končetin, což byl u ostatních rozsudek smrti.
Stráže SS dostaly jasný rozkaz: žádná vězeňkyně nesmí padnout do rukou spojenců živá. Kdo nemohl jít, byl okamžitě střelen do týla a zanechán v příkopu. Gerda a její přítelkyně Ilse uzavřely dohodu – pokud jedna začne padat, druhá ji silou potáhne. Pomáhaly si také psychicky. Gerda vzpomínala, jak si představovala, že za každým dalším kopcem už stojí její rodina.
Hlad a tyfus
Ženy nedostávaly téměř žádné jídlo. Živily se sněhem, kousky kůry ze stromů nebo zmrzlou řepou, kterou občas vyhrabaly z polí pod sněhem. V březnu propukla v pochodující koloně epidemie skvrnitého tyfu. Ženy umíraly po desítkách každý den.
V dubnu, pouhých několik týdnů před osvobozením, postihla Gerdu ta nejtěžší osobní ztráta. Její milovaná přítelkyně Ilse Kleinzähler zemřela naprostým vysílením Gerdě v náručí na kraji silnice. Z původních 4 000 žen, které v lednu z Grünbergu vyšly, jich na začátku května přežilo necelých 120.
Zázrak ve Volarech a osudové setkání
Začátkem máje dorazil zbytek zbídačených žen do jihočeských Volar. Stráže SS věděly, že Američané jsou blízko. Uzamkly přeživší dívky v provizorní tovární budově, kterou podminovaly s úmyslem vyhodit ji do povětří. Bomba sice kvůli technické závadě nevybuchla, ale stráže následně uprchly a nechaly ženy napospas osudu.
Památník pochodu smrti ve Volarech
Dne 7. května 1945 vjely do Volar předsunuté jednotky 5. pěší divize americké armády. Mladý poručík Kurt Klein, který působil u vojenské zpravodajské služby, dostal za úkol prověřit tovární budovu. Kurt měl sám pohnutý osud – byl to německý Žid, kterého rodiče v roce 1937 poslali do bezpečí v USA. Rodiče však z Německa včas neunikli a zahynuli v Osvětimi.
Kurt otevřel dveře továrny a uviděl scenerii jako z pekla. Na zemi ležely lidské kostry potažené kůží. Jedna z nich se k němu pomalu otočila. Byla to Gerda.
V rozhovorech později oba vzpomínali na tento moment jako na okamžik, kdy se zastavil čas:
Gerda: „Jsme Židé, víte?“
Kurt: (Po chvíli ticha, kdy sňal helmu) „Já jsem také.“
Gerda: „Bůh vám žehnej.“
Kurt se jí zeptal, zda mu může ukázat, kde leží ostatní dívky. Gerda ho doprovodila a Kurt udělal gesto, které jí vrátilo lidskou víru: ustoupil a podržel jí dveře, aby mohla projít první. Po třech letech bití, plivání a ponižování to byl pro zesláblou Gerdu šok. Později napsala, že toto jediné gesto gentlemana ji vrátilo zpět z propasti zvířecí existence do lidského světa.
Volarský lazaret: Rozhovory na prahu života a smrti
Klein byl jako příslušník americké vojenské zpravodajské služby (G-2) nesmírně vytížený. Měl na starosti výslechy německých zajatců a organizaci pomoci stovkám uprchlíků. Přesto si každý den našel čas, aby navštívil pokoj lazaretu - zřízeného ve volarské škole - v němž se zotavovala Gerda.
Zpočátku ji chodil navštěvovat z čistého soucitu a lidské povinnosti. Fascinovalo ho však, jak se v tomto zuboženém těle, které vypadalo jako kostra potažená průsvitnou kůží, skrývá tak bystrá a kultivovaná mysl. Jakmile Gerda trochu nabrala sílu, začali spolu více mluvit. Mluvili německy – pro Kurta to byl rodný jazyk, pro Gerdu jazyk, který sice nenáviděla kvůli okupantům, ale zároveň v něm jako dítě četla Goetheho a Schillera.
Brzy zjistili, že je spojuje mnohem víc než jen židovský původ. Kurt se Gerdě svěřil se svým vlastním traumatem. V roce 1937 ho rodiče poslali z nacistického Heidelbergu do USA, aby ho zachránili. Sami však v Německu uvízli. Kurt se během své služby v Evropě zoufale snažil zjistit, co se s nimi stalo. Teprve v té době se k němu začaly dostávat kruté zprávy o tom, že oba byli deportováni a zavražděni v Osvětimi.
Oba prožívali identickou bolest ze ztráty celého svého dosavadního světa. Kurt v Gerdě neviděl „oběť“, ale ženu s obrovskou vnitřní silou a důstojností. Gerda v Kurtovi zase viděla záchranné lano, které ji drželo při životě.
Jak později vzpomínala, Kurt jí do nemocnice nenosil jen čokoládu nebo pomeranče, které byly tehdy vzácností, ale nosil jí něco mnohem cennějšího: naději a pocit, že má smysl bojovat o další den. Když jí po týdnech začaly růst nové vlasy (ty původní jí kvůli tyfu a podvýživě vypadaly), Kurt jí přinesl malé zrcátko a řekl jí, že je krásná. V tu chvíli se soucit definitivně proměnil v hlubokou, čistou lásku.
Rok nejistoty
Cesta k oltáři však nebyla jednoduchá. Mezi létem 1945 a červnem 1946 museli oba milenci překonat obrovské byrokratické, geografické i emocionální překážky. Poválečná Evropa byla v chaosu a pro německého Žida v americké uniformě a polskou Židovku bez státní příslušnosti (tzv. Displaced Person) to nebylo snadné.
V druhé polovině roku 1945 musela být americká armáda z jihozápadních Čech stažena a oblast byla předána pod kontrolu sovětských a československých orgánů. Kurtova jednotka se musela přesunout do americké okupované zóny v Německu a následně byl Kurt demobilizován a poslán zpět do Spojených států.
Pro Gerdu to byla děsivá chvíle. Zůstala v Evropě úplně sama. Kurt ji však uklidnil a slíbil jí, že se pro ni vrátí. Následující měsíce žili pouze z korespondence. Kurt z Buffala a Gerda z uprchlických táborů v Německu si psali téměř denně. Tyto dopisy, které byly později částečně publikovány, ukazují, jak moc si byli oporou v době, kdy oba definitivně zjistili, že z jejich rodin nikdo nepřežil.
Byrokratické peklo a status uprchlíka
Kurt se v USA okamžitě pustil do vyřizování amerického víza pro Gerdu. V té době však platily přísné imigrační kvóty a americká administrativa nebyla k přeživším holokaustu zdaleka tak vstřícná, jak by se mohlo zdát. Jako rodačka z Polska měla Gerda velmi malou šanci dostat se do USA rychle.
Kurt musel sehnat finanční záruky (affidavity), dokázat, že se o Gerdu dokáže postarat, a projít administrativním kolečkem. Mezitím se Gerda přestěhovala do americké okupační zóny v Mnichově, kde pracovala pro humanitární organizaci Joint (American Jewish Joint Distribution Committee), která pomáhala ostatním přeživším. Práce jí pomáhala nemyslet na prožité hrůzy a samotu.
Zásnuby na dálku a cesta do Francie
Na jaře 1946 bylo konečně vše připraveno. Kurtovi se podařilo zajistit pro Gerdu povolení k vycestování do Francie, která byla v té době pro imigrační úřady snazším tranzitním místem než zničené Německo. Kurt si vzal volno v práci, koupil lodní lístek a odplul zpět do Evropy.
Sešli se v Paříži. Ve městě, které se teprve vzpamatovávalo z let okupace, ale pro ně symbolizovalo svobodu a nový začátek. Gerda vzpomínala, že když se poprvé po měsících odloučení objali na pařížském nádraží, veškerý strach z budoucnosti z ní opadl.
Svatba v Paříži: Vítězství nad Hitlerem
Dne 18. června 1946 se v Paříži konala skromná svatba. Gerda neměla žádné honosné šaty a na svatbě chyběli jakýkoli příbuzní – nikdo z nich už nežil. Přesto to byla jedna z nejradostnějších událostí v životech obou.
Svatba pro ně nebyla jen osobním stvrzením lásky, ale také hlubokým symbolem triumfu nad nacismem. Muž, kterého chtěl Hitler zničit v Německu, a dívka, kterou chtěl nechat zemřít v šumavských lesích, zde stáli spolu, svobodní a připravení dát život nové generaci.
Teprve po svatbě, jako manželé Kleinovi, nastoupili na loď směr New York. Gerda měla s sebou jen jedno malé zavazadlo a v něm ty staré, potrhané lyžařské boty, které jí daroval otec. Vedle ní však stál muž, který jí slíbil, že už nikdy nebude muset kráčet sama. V USA se usadili v Buffalu ve státě New York. Měli spolu tři děti (sedm vnoučat) a prožili v harmonickém manželství více než padesát let, dokud Kurt v roce 2002 nečekaně nezemřel během přednáškového turné v Německu.
Literární a osvětová činnost
Gerda Weissmann Klein zasvětila zbytek svého dlouhého života tomu, aby se na hrůzy holokaustu a zejména na oběti pochodů smrti nezapomnělo.
V roce 1957 vydala svou autobiografii Všechno kromě života (All But My Life), která se okamžitě stala jedním z nejčtenějších děl o holokaustu na světě. Kniha detailně popisuje psychologii přežití a dodnes je povinnou četbou na mnoha amerických školách.
V roce 1995 byl na základě její knihy natočen krátkometrážní dokumentární film One Survivor Remembers (Jedna přeživší vzpomíná) v produkci HBO a USHMM. Film získal Oscara a cenu Emmy. Když Gerda přebírala zlatou sošku na pódiu, celá hala jí tleskala vestoje. Ve své řeči tehdy řekla: „Mluvím k vám jako žena, která vyhrála v loterii života. Viděla jsem lidi, kteří toužili po jediné věci – dožít se dalšího rána. Nekraťte si život stěžováním si na malichernosti.“
Ještě spolu s manželem založili The Gerda and Kurt Klein Foundation, která dodnes vytváří vzdělávací programy pro studenty, bojuje proti rasismu, antisemitismu a chudobě.
Odkaz, který neumírá
V roce 2011 se Gerdě Weissmann Klein dostalo nejvyššího možného civilního ocenění ve Spojených státech. Tehdejší prezident Barack Obama jí v Bílém domě osobně pověsil na krk Prezidentskou medaili svobody.
Gerda Weissmann Klein zemřela poklidně 3. dubna 2022 ve Phoenixu v Arizoně v požehnaném věku 97 let. Byla jednou z posledních přímých svědkyň tragédie volarského pochodu smrti. Její příběh však dál žije v jejích knihách, nadaci a v srdcích tisíců lidí, které svými přednáškami po celém světě inspirovala. Pevné kožené lyžařské boty, které jí otec v červnu 1942 přikázal obout, jsou dnes uloženy jako vzácný artefakt v Památníku holokaustu ve Washingtonu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gerda_Weissmann_Klein
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/id-card/gerda-weissmann?hl=en-US
https://www.ushmm.org/confront-antisemitism/one-survivor-remembers?hl=en-US
https://youtu.be/5zn-fPM4KS0?si=--PTQrSJLvlJnCmv
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/introduction-to-the-holocaust
https://www.washingtonpost.com/history/2022/04/23/gerda-weissmann-klein-love-holocaust/
