Článek
V evangelické nemocnici Auguste-Viktoria v malém braniborském městečku Eberswalde se v roce 1929 chystala malá revoluce. Pětadvacetiletý sekundární lékař Werner Forßmann zde trávil dlouhé večery nad anatomickými atlasy a lékařskými časopisy. Byl posedlý myšlenkou, která většině jeho starších kolegů připadala jako nebezpečný blud: jak proniknout do srdce, aniž by bylo nutné otevřít hrudní koš.
V tehdejší medicíně bylo srdce nedotknutelnou svatyní. Jakýkoliv přímý mechanický zásah do srdečních komor byl považován za rozsudek smrti. Pokud pacient kolaboval nebo čelil akutnímu selhání oběhu, lékaři aplikovali léky do svalů či žil na periferii a doufali, že účinná látka dorazí do centra včas. Forßmann byl přesvědčen, že tento postup je zoufale pomalý a neúčinný. Vysnil si tenkou ohebnou trubičku, která by se dala vsunout do žíly na paži a dovést až do pravé srdeční síně. Takto by bylo možné vstřikovat zachraňující léčiva přímo do srdce.
Když se se svým nápadem svěřil přednostovi, doktoru Richardu Schneiderovi, narazil na neprostupnou zeď autority. Schneider uznal teoretickou eleganci myšlenky, ale okamžitě ji smetl ze stolu jako nepřípustný hazard s lidským životem. Oficiální zákaz byl jednoznačný: žádné experimenty na pacientech a rozhodně žádné experimenty na sobě samém. Pro mladého chirurga na počátku kariéry to mělo být konečné varování. Jenže pro Forßmanna to byl pouze impuls k tomu, aby přešel do ilegality.
Lstí k získání klíčů
Operační sál a skladiště sterilního materiálu byly v Eberswalde pod přísným dohledem. Klíče od skříní s chirurgickými nástroji a cévkami měla zdravotní sestra Gerda Ditzen. Forßmann věděl, že bez její pomoci se k potřebnému vybavení nedostane. Začal si ji proto systematicky předcházet. Trávil s ní dlouhé hodiny vykládáním, vysvětloval jí své teorie o záchraně lidských životů a postupně si získával její důvěru i obdiv.
Když cítil, že je správný čas, předložil jí svůj plán. Tvrdil, že pokus provede na ní, protože sám sobě nemůže operovat paži a zároveň obsluhovat přístroje. Gerda, fascinována možností stát se součástí průlomového lékařského objevu, souhlasila a tajně otevřela skříně. Připravila urologický katétr a chirurgický instrumenty.
Během polední pauzy, kdy byla většina personálu na obědě nebo odpočívala, se oba zavřeli na operačním sále. Gerda si lehla na operační stůl a nechala se přikurtovat koženými řemeny, přesně jak to vyžadoval protokol pro operační výkony. Forßmann jí kolem paže omotal sterilní obvaz, připravil dezinfekci a lokální anestetikum. V té chvíli se vše dramaticky změnilo.
Jakmile byla sestra připoutaná ke stolu, Forßmann otočil stolek s nástroji směrem k sobě a beze slova si sám aplikoval lokální anestezii do levé loketní jamky. Než stačila sestra cokoliv podstatného říct, vzal do ruky skalpel a prořízl si kůži i podkoží. Odpreparoval loketní žílu, sevřel ji do chirurgických kleští a provedl na ní drobný řez.
Sestra to sledovala s úžasem i hrůzou. Forßmann vzal sterilní urologický katétr, potřel ho glycerinem a začal jej zasouvat do otevřené žíly. Cítil pouze mírný tlak, jak cévka postupovala směrem k rameni. Žádná ostrá bolest se nekonala. Když katétr dosáhl délky přibližně třicet centimetrů, zastavil se. Forßmann věděl, že dosáhl kritického bodu pod klíční kostí, kde se cévní řečiště ohýbá. V tu chvíli uvolnil sestru z řemenů a Gerda převzala roli asistentky. Forßmann si na ránu přiložil sterilní krytí a s katétrem trčícím z paže se odebral k rentgenu.
Bylo klíčové získat nezvratný důkaz o tom, kam až trubička zajela, protože jinak by mu nikdo nevěřil. S napůl zavedeným katétrem se kradl (aby nevzbudil pozornost pacientů či kolegů na chodbách) po schodišti o patro níže. Sestra ho doprovázela a nespouštěla z něj oči pro případ, že by ztratil vědomí.
Každý krok po schodech znamenal riziko, že cévka protrhne žílu. Forßmann však necítil žádnou nevolnost ani poruchy srdečního rytmu. V rentgenové místnosti nebyl nikdo, kdo by přístroj obsluhoval, aby mohl lékaře osnímkovat zepředu, proto si musel poradit sám. Postavil se před rentgenový štít a sestra Ditzen mu za zády držela velké zrcadlo. Sledoval odraz v zrcadle a viděl obrys své vlastní hrudní páteře, žeber a stín srdce. Vzal vyčnívající konec katétru a začal jej posouvat hlouběji do těla.
Na skiroskopické obrazovce se pomalu posouvala tenká černá linie. Procházela žílou pod klíční kostí, vnikala do horní duté žíly a postupovala dolů do hrudníku. Forßmann sledoval odraz v zrcadle s napětím, které by se dalo krájet. Katétr hladce překonal anatomické zakřivení a bez odporu vnikl do srdeční dutiny. Zastavil se na délce šedesáti pěti centimetrů. Černá linie na rentgenu končila přímo v pravé srdeční síni. Forßmann necítil žádnou bolest, žádnou nepravidelnost tepu, žádnou dušnost. Srdce pokračovalo v pravidelném rytmu, jako by v něm žádný cizí předmět nebyl. Mýtus o tom, že dotek cizího tělesa vyvolá okamžitou zástavu nebo smrtelnou fibrilaci, byl v tu chvíli vyvrácen.
Aby měl absolutní jistotu, nechal sestru Ditzen vložit do přístroje rentgenovou kazetu a provést snímek. Na černobílé fotografii bylo zřetelně vidět lidské poprsí s kostrou žeber a tenkou čárou, která vstupovala z paže a končila hluboko v pravé části srdeční siluety. Teprve po vytvoření snímku Forßmann katétr opatrně vytáhl, ránu na paži zašil a dezinfikoval. Pokus byl úspěšný.
Slavný rentgenový snímek Wernera Forßmanna, který změnil dějiny kardiologie
Trest za odvahu
Když lékař později předložil výsledky svého experimentu přednostovi Schneiderovi, jeho reakce byla smíšená. Schneider byl ohromen, že mladý lékař přežil bez jakékoliv újmy, ale zároveň se zlobil kvůli hrubému porušení kázně. Případ se rychle dostal na veřejnost a do odborných kruhů. V roce 1929 publikoval Forßmann odborný článek v prestižním časopise Klinische Wochenschrift, kde detailně popsal metodiku i průběh autoexperimentu.
Místo uznání přišla tvrdá rána ze strany německé lékařské obce. Nejuznávanější německý chirurg té doby, profesor Ferdinand Sauerbruch z berlínské kliniky Charité, si Forßmanna zavolal k osobnímu pohovoru. Sauerbruch, známý svou nekompromisní autoritou, byl vzteky bez sebe: „S takovými kousky můžete jít do cirkusu, ale rozhodně ne dělat medicínu na renomované německé klinice!“ zařval a mladému kolegovi zařídil okamžité propuštění.
Lékařská komunita označila jeho čin za nebezpečný hazard, který nemá s vědeckou metodou nic společného. Forßmann se ocitl na černé listině. Zklamán a bez možnosti pokračovat ve výzkumu srdce musel obor opustit a rekvalifikovat se na urologii.
Zapomenutý doktor
Následovalo temné období. Během druhé světové války sloužil Forßmann jako sanitní chirurg v německém Wehrmachtu. Prošel těžkými boji na východní frontě i v západní Evropě, byl zajat americkými jednotkami a skončil v zajateckém táboře. Po propuštění v roce 1945 byl bez finančních prostředků, bez akademického zázemí a bez jakékoliv naděje, že by se ještě někdy vrátil k vědeckému výzkumu.
Usadil se s manželkou, rovněž lékařkou, v malém městečku Bad Rippoldsau ve Schwarzwaldu. Zde pracoval jako obyčejný venkovský lékař a urolog. O jeho dvacet let starém činu v Eberswalde věděl málokdo a sám Forßmann byl přesvědčen, že jeho mládenecký experiment skončil v propadlišti medicínských dějin jako zapomenutá kuriozita.
Mezitím se však ve Spojených státech amerických udála věc, o které neměl ani tušení. Dva výzkumníci z Kolumbijské univerzity v New Yorku (André Frédéric Cournand a Dickinson W. Richards) narazili při hledání nových metod na jeho starý článek z roku 1929. Byli fascinováni tím, co dokázal. Převzali jeho myšlenku, zdokonalili její provedení a vytvořili z katetrizace standardní klinickou metodu, která začala zachraňovat tisíce lidí s cévními a srdečními chorobami.
Laureát Nobelovy ceny André Frédéric Cournand
Triumf po třiceti letech
V říjnu roku 1956 zazvonil v domku venkovského lékaře v Bad Rippoldsau telefon. Zpráva, která dorazila ze Stockholmu, zněla jako z hollywoodského filmu. Švédská královská akademie věd se rozhodla udělit Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za rok 1956 společně třem mužům: Andrému Cournandovi, Dickinsonu Richardsovi a Werneru Forßmannovi.
Lékařský svět musel veřejně přiznat, že neznámý mladík z Eberswalde, kterého před čtvrtstoletím vyhnali coby cirkusáka, položil základní kámen moderní kardiologie. Bez jeho šíleného autoexperimentu by dnes neexistovala angioplastika, zavádění stentů, invazivní měření tlaků v srdci ani moderní léčba infarktu myokardu.
Werner Forßmann se ze dne na den stal ze zapomenutého praktika světově uznávanou osobností. Při převzetí ceny ve Stockholmu s nadhledem vzpomínal na své mládí i na tvrdé odmítnutí ze strany tehdejších autorit. Jeho příběh je klasickým svědectvím o tom, že hranice posouvají ti, kteří mají odvahu riskovat.
Zdroje:
https://www.britannica.com/science/cardiac-catheterization
https://en.wikipedia.org/wiki/Werner_Forssmann
https://en.wikipedia.org/wiki/Werner_Forssmann
https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1956/forssmann/biographical/
https://youtu.be/sn9dA5PSCbk?si=F3UJ5JJS-E1R5F9e
