Článek
Vánoční zázrak roku 1914: Fotbal v zemi nikoho
Nejslavnější spontánní příměří se odehrálo během prvních Vánoc první světové války v prosinci 1914. Na západní frontě ve Flandrech proti sobě v blátivých zákopech stáli britští a němečtí vojáci.
Na Štědrý večer se britským sektorem začala šířit neobvyklá melodie. Němci ve svých zákopech zapálili svíčky, ozdobili malé vánoční stromky a začali zpívat koledu Stille Nacht (Tichá noc). Britové se brzy přidali v angličtině.
„Najednou se z německého zákopu lámanou angličtinou ozval hlas: ‚Tomorrow you no shoot, we no shoot.‘ (Zítra vy nestřílet, my nestřílet),“ vzpomínal později jeden z britských veteránů.
Na Boží hod následovaly dokonce stisky rukou: Vojáci opatrně vylezli do „země nikoho“ – prostoru mezi zákopy, kde ještě den předtím hrozila okamžitá smrt. 25.12. v „zemi nikoho“ korzovali tisíce vojáků v nepřátelských uniformách. Podávali si ruce, vyměňovali si cigarety, alkohol, konzervy a ukazovali si fotky svých rodin. Společně také pohřbívali své padlé kamarády.
A právě tehdy došlo na slavný fotbalový mač. Podle dopisů vojáků a historických záznamů stačilo málo – někdo přinesl pravý kožený míč (podle jiných zdrojů se kopalo do prázdné konzervy nebo hadrového míče) a začalo se hrát.
„Někdo přinesl fotbalový míč a netrvalo dlouho, než se rozhořel opravdový zápas. Branky jsme udělali z našich čepic. Na zmrzlém polním blátě hrálo snad padesát lidí na každé straně. Nebyl tam žádný rozhodčí, žádná pravidla, byla to čistá radost z pohybu.“ (Z deníku britského vojáka).
Hráli proti sobě převážně skotští a angličtí vojáci proti německým jednotkám (často zmiňovaný je 133. královský saský pluk). Většina historických pramenů a dopisů se shoduje na tom, že Němci vyhráli 3:2, když míč nešťastně narazil do kusu drátu a skončil v bráně Britů. Výsledek byl ale vedlejší – důležitý byl pocit, že na chvíli nejsou nepřátelé, ale prostí lidé
Generálové na obou stranách byli vztekem bez sebe. V dalších letech už pod hrozbou trestu smrti podobná sblížení přísně zakázali, přesto se na lokální úrovni drobná příměří (např. pro posbírání raněných) opakovala po celou válku.
Vánoce 1944: Tři Němci a tři Američané u jednoho stolu
Během druhé světové války byla situace mnohem brutálnější a ideologicky vyostřenější. Přesto se v prosinci 1944, uprostřed krvavé bitvy v Ardenách, odehrál hluboký lidský příběh, v jehož centru stála statečná žena jménem Elisabeth Vincken.
Elisabeth žila se svým dvanáctiletým synem Fritzem v malé lesní chatě poblíž německo-belgických hranic. Na Štědrý večer zaklepali na její dveře tři ztracení, promrzlí a ozbrojení američtí vojáci. Jeden z nich byl vážně zraněný. Elisabeth, přestože riskovala život za ukrývání nepřítele, je pustila dovnitř a začala jim připravovat večeři z posledních zásob.
V tom se ozvalo další klepání. Za dveřmi stáli čtyři němečtí vojáci. Elisabeth věděla, že pokud se v její chatě strhne přestřelka, nepřežije nikdo. Postavila se mezi obě strany a německému veliteli řekla:
„Dnes je Štědrý večer a nikdo tady nebude střílet. Jsou tu tři muži, kteří umírají hlady a zimou stejně jako vy. Jeden je zraněný. Chci, abyste své zbraně nechali venku, jinak vás nepustím dál.“
Německý desátník se na chvíli zamyslel, pak poslechl a zbraně odložil. Američané udělali totéž. To, co následovalo, hraničí se zázrakem. Jeden z německých vojáků, který studoval medicínu, prohlédl zraněného Američana a ošetřil mu rány.
Muži, kteří by se venku na sněhu bez váhání zabili, seděli u jednoho stolu, dělili se o jídlo a kvůli jazykové bariéře mluvili francouzsky. Druhý den ráno němečtí vojáci ukázali Američanům na mapě správnou cestu k jejich liniím, vyrobili pro zraněného nosítka, všichni si potřásli rukama a rozešli se.
Tento příběh po válce proslavil Fritz Vincken, Elisabethin syn, kterému se v roce 1996 podařilo v USA vypátrat jednoho z oněch amerických vojáků, Ralpha Blankse. Setkali se a po padesáti letech znovu zavzpomínali na ženu, jejíž odvaha jim zachránila život.
Tichá dohoda o čaji a vodě
Kromě velkých vánočních příběhů existovaly tisíce drobných, nepsaných dohod. Vojáci na obou stranách fronty byli často unavení a znechucení. Vznikal tak fenomén zvaný „Žij a nechej žít“.
Na mnoha úsecích fronty první světové války existovaly nepsané rituály. Ostřelovači například záměrně nestříleli v ranních hodinách, kdy si protější strana vařila čaj nebo kávu. Věděli, že když začnou střílet oni, nepřítel jim to oplatí a nikdo se nenají.
V severní Africe během druhé světové války se stávalo, že britské a německé hlídky využívaly stejné zdroje vody v poušti. Pokud se potkaly u studny, platilo nepsané pravidlo: naber si vodu a odejdi, střílet se bude až v zákopech.
Odkaz lidskosti v srdci temnoty
Tyto příběhy jsou oslavou lidského ducha. Ukazují, že nenávist je často uměle vytvořená politiky a propagandou, zatímco řadoví vojáci – často ještě chlapci – toužili po tomtéž: po domově, bezpečí a klidu. Drobná příměří nám dodnes připomínají, že i v tom nejhlubším morálním bahně si člověk může uchovat svou důstojnost a lidskost.
Zdroje:
https://www.iwm.org.uk/history/first-world-war/christmas-truce?hl=en-US
https://www.britannica.com/event/The-Christmas-Truce
https://nationalfootballmuseum.com/stories/12-games-1914/?hl=en-US
https://www.dvidshub.net/news/436015/o-silent-night?hl=en-US
https://wrightmuseum.org/surprise-visitors-for-christmas-eve/?hl=en-US
https://legionmagazine.com/christmas-at-war-a-cabin-in-the-hurtgen-forest/?hl=en-US
