Článek
Samota je na pendrek
Pro člověka, který nedokáže existovat bez lidí, znamená samota pohromu. A já jsem sám, až to fyzický bolí. Nevím, co si s celým dnem počít, nevím, pro koho a proč vlastně žít. Nemám s kým sdílet radosti a starosti a tak nějak mi připadá, že nic nemá smysl. A to všechno prakticky kvůli jednomu hloupému brouku v hlavě, kterého mi do makovice nasadil spolužák, když mi bylo 17 let. Ten brouk v průběhu let narostl až do takových rozměrů, že dnes už je pro mě passé mít partnerku a vlastně i přátele. Těšit se z blízkosti druhého člověka, ze společně strávených chvil, něco plánovat, o něco usilovat, společně se zasmát, popovídat si a klidně se třeba i poškorpit, což k životu patří.
Žiju prázdnotu bez emocí a sdílení. Místo, abych vychovával děti, trčím na ubytovně a píšu lítostivé články. Trochu mi to ale pomáhá, tohle je totiž v podstatě můj jediný (byť virtuální) kontakt se světem. Opravdového životního partnera vám ale blogování nebo sociální sítě nenahradí. To ani nemluvím o dotecích a intimnostech, o ty už mi ale v mém věku tolik nejde. Ne, že bych nestál o pohlazení, ale není to už pro mě tak důležité. Hlavní je nebýt sám a mít se o koho opřít. Když jsem sám, mám bůhvíproč pocit, jako by kolem mě intenzivně kroužila smrt. Nevím, proč to takhle mám, ale vlastně to tak cítím už od dětství. Je to zřejmě nějaká porucha, jenže lék na strach ze smrti bohužel neexistuje.
A teď k té mojí fóbii, která ze mě učinila nedobrovolného samotáře, což zejména o Vánocích člověk snáší ještě hůř: Když vidíte, jak jsou sice všichni ve shonu a ve stresu, ale přitom natěšení a šťastní, že večer zasednou s rodinou ke stolu, pak si rozdají dárky a podívají se na novou pohádku, u které budou zobat cukroví. Tohle jsem chtěl prožívat s nějakou hodnou paní, fóbie ale rozhodla jinak. Je už tak silná, že už žádného vztahu s průvodkyní života nejsem schopen. Maminka již se mnou být nemůže a bratr má svoji rodinu. Takže jsem zůstal zcela opuštěný. Jedinou mou společnicí je má věrná družka - fóbie z halitózy. Teď vám o ní napíšu, i když je mi to solidně trapné. Vánoční depka však dělá svoje a potřebuji se vypovídat.
Proč jsem se psychicky porouchal
Jak jsem se stal vadným? Přihodilo se to takhle: Můj spolužák z gymplu kdysi na mou adresu pronesl osudovou větu, která mi obrátila život naruby: „Fuj, tobě dneska ale smrdí z pusy!“ prohodil Petr s neskrývaným odporem a já se propadal hanbou, celá třída to totiž slyšela. O přestávce jsem běžel za mámou do práce (naštěstí to bylo kousek od školy) pro peníze na žvýkačky. Po cestě zpátky jsem si koupil ty nejpálivější orbitky a s brekem jsem si je narval do pusy skoro všechny. Vzpomněl jsem si, že asi dva roky zpátky mi máma řekla totéž: Že je mi cítit z pusy. V té chvíli jsem společensky a emočně umřel.
Zápach z úst (halitózu) sami u sebe téměř nikdy necítíte, nikdy to neodhadnete, nikdy tomu nejde stoprocentně předejít. Můžete mít zuby tisíckrát spravené, 80krát vyčištěné, ale i tak můžete být cítit jak kanál. Můžete mít stokrát udělaná všechna vyšetření krku i trávícího traktu s výsledkem OK, jenže i tak z vás může vycházet něco nedobrého. Ostatně, tenkrát na gymplu jsem měl také čerstvě vyčištěné zuby (v puse jsem dokonce ještě cítil pastu), a přesto mě Petr zadupal do země štítivým konstatováním. Vzpomínám si ale, že mě lehce pálily krční mandle. Ty zřejmě byly příčinou mého zkaženého dechu. Později jsem si tonsily raději nechal vyříznout. Fóbii z halitózy jsem ale z hlavy už nikdy vyříznout nedokázal.
Od té doby, ani kdybyste mi milionkrát za den řekli, že z mé pusy nic nepříjemného nevychází, mě to stejně nepřesvědčí a stejně za den spořádám vagóny větrových bonbonů, tuny žvýkaček a vykloktám hektolitry Listerinu. Navzdory všem „protizápachovým“ opatřením žiju v permanentním strachu. Když mám na někoho promluvit, sevře se mi břicho a reflexivně ucouvnu. Vzdálenost od lidí bližší než metr pro mě představuje vražednou úzkost. To mě vyčerpává a paralyzuje. Chlácholení druhých, že ze mě nic špatného necítí, mou fóbii nijak nezmírňuje. Protože vím, že teď mi třeba z pusy nesmrdí, ale za minutu už z neznámých důvodů může. Je to posedlost, o které se mi i zdá. Čtyřicetikilovou anorektičku taky racionálními argumenty nepřesvědčíte, že není tlustá. Stejně tak neuklidníte mě, že nic nepříjemného nevydechuji a že tím neznechucuji ostatní.
Jaký asi může být takový život? Žádný
Partnerka pro mě byla vždy spíše trauma. Nedokázal jsem žít s ní, ale neuměl jsem existovat ani bez ní. Promluvit na kolegy v práci pro mě znamenalo nadlidský výkon. Kdysi jsem miloval sport, hlavně basketbal, ale od oné fatální Petrovy věty jsem ho nikdy nehrál bez žvýkačky v puse. Divím se, že jsem ji při běhání a skákání po hřišti nikdy nevdechl.
S ženami to pokaždé stálo za málo a nikdy to dlouho nevydrželo. Pochopitelně si stěžovaly, že s nimi málo mluvím a že je málo objímám. Jak jsem taky mohl, když je pro mě fyzický kontakt s druhou osobou tak těžký.
Ostatním přijdu oprávněně divný, jak se od nich neustále odvracím a odtahuji. Připadá jim, že něco tajím, a mají pravdu. Mám si ale nalepit na čelo cedulku s nápisem "Promiňte, mám ukrutný strach, že mi smrdí z pusy"? Na psychiatrii jsem pečený vařený. Psychofarmaka baštím po hrstech. Šel bych klidně i na elektrošoky, kdyby mi to pomohlo, jenže ty prý pro mě nejsou. Upsal bych duši ďáblu.
Ani omylem nepotřebuju být šťastný, dávno jsem pohřbil veškeré životní sny, ambice a plány. Mým největším snem je nemít úzkosti takového kalibru, že přecházejí až do panických atak, nervových tiků a prekolapsových stavů.
Bolest, frustrace, někdy i zloba a vztek, proč zrovna já. Strach ze života promarněného, nenaplněného, zbytečného. Když nemáte proč žít, nezáleží vám ani na tom, že se veřejně zahanbíte a zostudíte takovýmto otevřeným přiznáním, kterému se mnozí z vás vysmějí a označí ho za pseudoproblém.
Happy end určitě možný je, ale pro mě až v příštím životě. Těžko se té poruchy někdy zbavím, sužuje mě už 35 let. Která žena by takového cvoka chtěla? Navíc, když nic nemám a nic neznamenám. A vlastně už ani přítelkyni nechci já. Už to nejde, už na to nemám. Když jsem byl o 20 let mladší, ještě jsem to za pomoci žvýkaček a Listerinu horkotěžko zvládl, teď už ale na vztah nenacházím sílu.
Klepete si ze mě na čelo? To je v pořádku, já se vám vůbec nedivím. Na vašem místě bych určitě udělal to samé. Nebojte se, s bolestínstvím si teď dám na nějaký čas pohov, vždyť ty Vánoce už budu mít skoro z krku. A příště vám napíšu třeba o tom, jak jsem brigádničil v izraelském mošavu. Už ani muk o mých „kvaziproblémech“.
Autorský text
