Článek
Psychologie tenhle stav popisuje jako úzkost vyvolanou samotnou představou vlastní smrti nebo umírání. Jde o sžíravý duševní i tělesný prožitek, který hrubě naruší fungování člověka.
Někdy to má spouštěč: smrt blízkého, nemoc, první silný panický záchvat. Někdy ale žádný jasný moment není. Myšlenka se prostě objeví a nezmizí, stane se z ní posedlost. V té chvíli už jste v podstatě mrtví.
Kognitivně-behaviorální modely to popisují jako automatické katastrofické myšlení, mozek se naučí spojovat běžné podněty s existenciální hrozbou. A protože smrt není hypotetická, ale jistá, nelze ji logicky vyvrátit.
Nejde jen o strach ze smrti. Studie i klinické přehledy rozlišují několik vrstev:
- strach z neexistence (nic nebude)
- strach z procesu umírání (bolest, ztráta kontroly)
- strach ze ztráty blízkých
- strach z neznáma
Na rozdíl od jiných fobií se nelze smrti vyhnout. Nelze ji „obejít“, nelze ji racionalizovat do ztracena. A tím se z ní stává ideální palivo pro úzkost.
Zásadní moment nastává ve chvíli, kdy to změní vztah k budoucnosti. Nejde už jen o strach z konce. Jde o ztrátu smyslu před ním. Člověk si začne klást otázky, které nejsou nové, ale najednou nejsou abstraktní:
- proč něco budovat, když to skončí?
- proč se snažit, když všechno zmizí?
- proč něco prožívat, když to nevydrží?
Úzkost se mění v existenciální beznaděj. A právě tady se thanatofobie potkává s depresí. S věkem se všechno jenom zhoršuje. Už jako dítě jsem se v noci budil hrůzou, že jednou nebudu. Před padesátkou se mi tyhle ataky vrátily v ještě horší formě i ve dne. Jsou tak intenzivní, že se mi kolikrát na chvíli zastaví dech a „dusím se“, nebo mi tělo do srdce pošle výboj jak od defibrilátoru. Mám nervové tiky a záškuby při myšlence, že se jednou navždy stanu vzduchoprázdnem. Nepřichází to jednou za měsíc ani za týden, ale klidně i 30krát za den. Mrtvý jsem vlastně už teď.
Někdo začne v 70 studovat vysokou školu, aby zahnal černé myšlenky a někdo jiný (jako já) si ve 30 řekne, že už to stejně na těch pár let nemá cenu. Jsem v podstatě nihilista. Tím, že se extrémně bojím konce, deformuji přítomnost až do té míry, že ten konec urychluji a přivolávám. Konkrétní způsoby deformace si dosaďte sami, každý si dokáže zmršit život na tisíc možností.
Sigmund Freud údajně předpokládal, že člověk nedokáže věřit ve vlastní smrt a že strach z ní je jen „převlečený“ strach z něčeho jiného, často ze ztráty kontroly nebo z trestu. Větší blbost ho fakt napadnout nemohla. Jak vidno, i z úst osobností zvučných odborných jmen mohou zaznívat solidní bláboly. Určitě nejsem jediný, kdo by se téhle Freudově idee vysmál.
Obdivuji všechny po padesátce, kdo dokážou nemyslet na smrt alespoň jednou za den. Slýcháme to dnes a denně od babiček a dědečků, ale i od mnohem mladších lidi - takové to: „jestli se toho dožiju.“ Frekvence a intenzita podobných výroků a myšlenek se s tikajícími biologickými hodinami zvyšuje a někdy se posedlost smrtí stane noční i denní můrou. Sice ještě stále dýcháte, chodíte po tomto světě a vyměšujete, ale už je to jenom přežívání, marnost a strach.
Myslím, že spousta lidí se pokouší vytěsňovat smrt třeba tím, že se na něco silně upne, najde si nějakou „antismrt motivaci“. Někdo se stane závislý na práci a kariéře (každý jeho úspěch jako by pak potvrzoval oprávněnost jeho existence a život samotný), jiný propadne touze po moci a slávě, která budí iluzi věčnosti, další ujede na konzumním šílenství a mamonu, na sportu, sexu, ezoterice nebo duchovnu. Selhání naopak řada lidí může vnímat jako nepřízeň osudu a tím pádem větší blízkost smrti. V tom případě hrozí větší riziko, že člověk propadne mnohem škodlivějším věcem. Typicky třeba muži po rozvodu, kdy se z jejich existence vytratí obsah, smysl a řád a najednou si o to hrozivěji uvědomí zbytečnost, prázdnotu a samoúčelnost pozemského spektáklu. Narodit se, 50 let si na tomto světě odedřít a proměnit se v hrst popela? K čemu to sakra je?
Freud se v tomto nemohl seknout víc. Dnešní přístupy zcela logicky konstatují, že vědomí smrti je přítomné a aktivní a že ovlivňuje chování, hodnoty i identitu. To ví, nebo určitě alespoň cítí i žák pomocné školy, čili nechápu, jak to mohl ctihodný pan psychovědec převrátit naruby. Možná chtěl být zajímavý, aby sám tolik nemyslel na smrt, anebo je dodnes zoufale přeceňovaný. Na něco bohatě postačí selský rozum, netřeba vše psychologizovat; ke všemu ještě tak hloupě a mylně. Pravda je taková, že velká část lidské kultury je vlastně reakcí na vědomí vlastní konečnosti. Jinými slovy: lidé si vytvářejí smysl, aby unesli fakt, že jednou zemřou.
U thanatofobie se tento mechanismus naruší. Smysl se nevytvoří, nebo se rozpadne. Klinická praxe ukazuje ještě jedno: Čím víc se člověk snaží tyto myšlenky potlačit, tím víc se vracejí; kór když máte ke všemu navrch i OCD - jako já. Radši bych zadarmo pracoval v OKD než mít můj typ OCD, to mi věřte.
Úzkost ze smrti klesá tam, kde člověk prožívá smysl, vztahy a ukotvení. Naopak roste tam, kde převažuje izolace, nejistota a prázdnota.
Thanatofobie není jen strach ze smrti, je to životní styl. Je to narušený vztah mezi vědomím konečnosti a schopností žít. A v tom je její největší průšvih. Protože sebere člověku přítomnost i veškerou budoucnost. Jediné, co člověku nesebere, je smrt, ta totiž člověka sebere sama.
Zdroje:
en.wikipedia.org/wiki/Death_anxiety
dev.nlk.cz/mdv/search/bmc/?q=cognitive+behavioral+therapy my.clevelandclinic.org/health/diseases/22830-thanatophobia-fear-of-death
medicalnewstoday.com/articles/321939
simplypsychology.org/thanatophobia.html
