Článek
Malá partyzánka zvedla zbraň vysoko. Vytáhlý Američan kráčel se skloněnou hlavou. Takže to je ono! Být odvážnější je lepší než mít velké břicho. Hrdinové nemusí být muži!
Je 21. září 1965 a vietnamská válka zuří naplno. Americké letectvo provádí mohutné nálety na strategické dopravní tepny, mosty a vesnice v provinci Hà Tĩnh na severu země. Do husté džungle v okolí okresu Hương Khê dopadají bomby a místní domobrana je v plné pohotovosti.
Jádro místního odporu tvoří i mladí lidé, kteří se dobrovolně přihlásili, aby chránili své domovy, budovali zákopy a pomáhali při evakuaci. Mezi nimi je i sedmnáctiletá dívka jménem Nguyễn Thị Kim Lai. Patří k nejmladším členům jednotky, měří pouhých 148 centimetrů a váží zhruba 37 kilogramů. Byla nejmladší ze čtyř sourozenců v rodině z obce Phu Phong v okrese Huong Khe. V roce 1965, po dokončení 7. třídy, když americké síly zaútočily na Severní Vietnam, se připojila k místní domobraně, kde se účastnila bojových akcí a kopání tunelů.
„Každý nosil batoh a hůl, nikomu nevadila ta těžkost,“ vzpomínala. V té době byla provincie Ha Tinh neustále bombardována americkými letadly, jejichž řev se ozýval ve dne v noci. Mnoho důležitých silnic v oblasti bylo odříznuto a vesnice zničeny .
William Andrew Robinson byl příslušníkem letectva a členem posádky záchranného vrtulníku. Sloužil jako letecký mechanik. Během chaotické protiletecké palby se jeho stroj zřítil do džungle. Robinson měřil zhruba 2 metry a dvacet centimetrů a vážil hodně přes metrák. Po dopadu byl dezorientovaný, v šoku a zraněný. Netrvalo dlouho a k místu dorazily hlídky místních milicí. Mezi prvními se nacházela i mladá Kim Lai.
Vznik legendárního snímku
Když se drobná vietnamská partyzánka postavila vedle obřího amerického zajatce, vznikl výjev, který se zapsal do dějin reportážní fotografie. Kim Lai dostala za úkol eskortovat zajatce k výslechu na velitelství. Vzhledem k tomu, že byla nejmenší v jednotce, ti dva vedle sebe vypadali jak David s Goliášem, což asi nejvíc přispělo k popularitě snímku i celého příběhu okolo něj. Mužem, který tehdy stiskl spoušť, byl fotograf samouk Phan Thoan, známý pod pseudonymem Phan Tuất. Dříve pracoval jako úředník provinčního odboru kultury a byl členem Vietnamské asociace fotografických umělců.
Fotografie zachycující Kim Lai s puškou přes rameno a Robinsona kráčejícího se skloněnou hlavou se stala ikonou. V Sovětském svazu, socialistických státech i v západním tisku vyvolala obrovský ohlas a dokonce se objevila i na poštovních známkách.
Snímek žil vlastním životem a výrazně se zapsal do kulturního povědomí, inspiroval dokonce básníky a umělce. Slavný vietnamský verš o tom, jak vytáhlý chlapík z Ameriky kráčí se skloněnou hlavou, se dostal do vietnamských školních osnov.
Roky v zajetí a těžký úděl
Zatímco fotografie sbírala ocenění a pomalu začínala být válečným artefaktem, pro Williama Robinsona nastalo kruté období. Po svém zajetí strávil léta v zajateckých táborech. Jako jeden z nejdéle zadržovaných amerických vojenských zajatců ve Vietnamu si prošel fyzickým i psychickým utrpením.
Když se po letech traumatizovaný vrátil do Spojených států, jeho život měl k idylce předaleko. Celou věčnost nemohl najít lepší práci, žil skromně v bytech pro válečné veterány a živil se jako mechanik. Jeho první manželka podlehla rakovině a Robinson to těžce nesl.
Uběhlo dlouhých třicet let. Rány z války se pomalu zacelily a svět se radikálně změnil. Příběh o setkání po třech dekádách se začal psát na podzim roku 1995. K dojemnému shledání vedla iniciativa japonské televize NHK a vietnamského režiséra Lê Mạnh Thícha, který natáčel dokumentární snímek o osudech lidí z archivních válečných fotografií.
Vše se odehrálo jednoho zářijového rána v rodné vesnici paní Kim Lai, kde v té době žila. Když seděla se svým vnukem u sousedů, náhle přiběhl kdosi s tím, že na ni u domu čeká cizinec. Jakmile Kim Lai přišla ke své bráně, spatřila povědomého hromotluka. Přestože uplynuly desítky let, Williama Andrewa Robinsona poznala prakticky okamžitě. Po prvotním šoku vykřikla jeho jméno a oba se vřele objali.
Během celého jejich setkání, které provázela přátelská atmosféra a slzy dojetí, si oba zavzpomínali na dramatické okamžiky, a Robinson s úsměvem poznamenal, že jeho strážkyně od té doby téměř vůbec nezestárla. Kim Lai mu s nadsázkou odpověděla: „Však vy taky vypadáte pořád stejně mladě a zdravě.“
Bývalý americký letec vyjádřil vděčnost, že se k němu tehdy místní chovali lidsky. Paní Kim Lai mu předala tradiční vietnamský klobouk pro jeho manželku. Probírali svá rodinná zázemí, osudy svých blízkých i to, jak krutě dokáže dějinný vichr zatočit s životy obyčejných smrtelníků.
Výsledkem televizního natáčení byl dokumentární film „Setkání po 30 letech“, který vznikl v produkci vietnamského Studia pro dokumentární a vědecké filmy za podpory japonské televizní stanice NHK.
Dokument měl mimořádný úspěch u diváků i kritiky. Zachytil hluboký lidský rozměr poválečného usmíření a zarezonoval napříč vietnamskou i mezinárodní veřejností. V roce 1998 obdržel prestižní cenu Vietnamské filmové asociace.
Zdroje:
https://baonghean.vn/en/o-du-kich-nho-chuyen-doi-sau-buc-anh-10171407.html?hl=cs-CZ
https://thanhnien.vn/tac-gia-buc-anh-o-du-kich-nho-qua-doi-o-tuoi-97-1851019166.htm?hl=cs-CZ
https://vi.wikipedia.org/wiki/O_du_k%C3%ADch_nh%E1%BB%8F?hl=cs-CZ
https://valor.militarytimes.com/recipient/recipient-3613/?utm_source=chatgpt.com
https://youtube.com/shorts/ZIibFlTgdBM?si=eVhcnJYoSlS9MlaR
