Článek
Paříž Východu
Bukurešť byla dlouho označována jako Paříž Východu nebo také Malá Paříž (Le Petit Paris). Toto označení vzniklo především na přelomu 19. a 20. století. Důvodů bylo několik. Rumunská elita tehdy silně obdivovala Francii. Francouzština byla jazykem vyšších vrstev, mnoho architektů studovalo v Paříži a v Bukurešti vznikaly široké bulváry, elegantní paláce a secesní či neoklasicistní budovy inspirované francouzskou architekturou. Město mělo kavárny, parky i společenský život, který připomínal tehdejší Paříž.
Symbolem této éry jsou například Rumunské athenaeum, reprezentativní třída Calea Victoriei nebo Vítězný oblouk, který byl inspirován pařížským Arc de Triomphe. Po druhé světové válce a zejména za vlády Nicolae Ceaușesca se však tvář města výrazně změnila. Kvůli výstavbě monumentálního Paláce parlamentu byly zbourány rozsáhlé historické čtvrti. Přesto se velká část staré architektury dochovala a při procházce centrem lze dodnes pochopit, proč si Bukurešť vysloužila svou přezdívku.
Severokorejská inspirace a zrod šílenství
V roce 1971 Nicolae Ceaușescu navštívil Čínu a Severní Koreu. Zdejší kult osobnosti a pompézní masové přehlídky v Pchjongjangu ho doslova uhranuly. Zatímco do té doby se Rumunsko projevovalo relativně autonomně vůči Moskvě a koketovalo se západním liberalismem, po této asijské cestě se Ceaușescu proměnil v despotu.
Příležitost k realizaci jeho architektonického snu přišla v březnu 1977. Bukurešť zasáhlo ničivé zemětřesení o síle 7,4 stupně Richterovy škály, které zabilo přes 1 500 lidí a srovnalo se zemí desítky budov. Pro Ceaușesca to znamenalo „čistý stůl“. Rozhodl se vybudovat zcela nové administrativní centrum města – Centrul Civic – kterému měl vévodit palác propojující všechny klíčové instituce státu, včetně jeho vlastního úřadu a soukromé rezidence.
Architektonický holocaust
Projekt dostal krycí název „Operace Uran“ podle historické čtvrti Uranus, která na místě dnešního paláce stála. Byla to jedna z nejkrásnějších a nejstarších částí Bukurešti, plná dlážděných uliček, secesních vilek a cenných sakrálních památek. Demoliční čety doprovázené armádou se chovaly jako na dobytém území. K zemi šlo 19 pravoslavných kostelů, 6 synagog a cenné historické nemocnice a kláštery. Několik kostelů (např. kostel Mihai Vodă) bylo zachráněno jen díky unikátnímu inženýrskému řešení, kdy byly celé budovy na kolejích přesunuty o stovky metrů dál a skryty za panelové bloky, aby diktátorovi nekazily výhled.
Bukurešť je monumentální
Lidská tragédie
Přes 40 000 lidí bylo násilně vystěhováno. Mnozí dostali jen 48 hodin na to, aby si sbalili nejnutnější věci. Byli nastěhováni do narychlo postavených šedých sídlišť na okraji města bez fungujícího topení a vody. Jsou známy případy starších obyvatel, kteří po nuceném opuštění svých domovů ze zoufalství spáchali sebevraždu.
Celkem padla za oběť plocha o rozloze zhruba jedné pětiny historického centra Bukurešti.
Armáda na staveništi
V roce 1983 vyhlásil režim anonymní architektonickou soutěž na realizaci projektu. K překvapení všech ji vyhrála tehdy pouze osmadvacetiletá architektka Anca Petrescu. Ceaușescu v ní našel ideální nástroj – byla mladá, ambiciózní a ochotná plnit jeho neustále se měnící rozmary.
Stavba byla zahájena 25. června 1984 položením základního kamene. V nepřetržitém třísměnném provozu zde pracovalo přes 20 000 dělníků a vojáků základní služby. K tomu je nutné připočíst tisíce politických vězňů.
Oficiální statistiky komunistického režimu žádná úmrtí nepřiznávaly, avšak kvůli špatné bezpečnosti práce a vyčerpání zemřely stovky lidí. Traduje se, že těla dělníků, kteří spadli do hlubokých betonových základů, byla jednoduše zalita betonem, aby se nezdržoval harmonogram.
Ceaușescu navštěvoval stavbu každou sobotu. Architekti pro něj museli vytvářet obří makety z polystyrenu, protože diktátor neuměl číst z výkresů. Pokud se mu na hotové stěně nelíbil nějaký detail nebo odstín mramoru, nechal ji okamžitě strhnout a postavit znovu.
Nicolae Ceaușescu mezi lidem
Palác zrozený z hladu
Zatímco se v paláci instalovaly tuny křišťálu, běžní Rumuni žili v absolutní chudobě. V 80. letech Ceaușescu drasticky omezil dovoz a nařídil vyvážet veškeré rumunské zemědělské produkty a suroviny, aby splatil zahraniční dluh státu. V zemi byl zaveden přídělový systém na chleba, cukr a olej. V zimě se v bytech smělo topit jen na 12 °C, v televizi běželo jen dvouhodinové propagandistické vysílání denně a elektřina byla pravidelně vypínána.
V ostrém kontrastu s tím diktátor nařídil, že všechny materiály použité v paláci musí být stoprocentně rumunského původu. Země byla kvůli tomu doslova vypleněna.
Podzemní labyrint a strach z jaderné války
Palác je stejně fascinující pod zemí jako nad ní. Nadzemní část dosahuje výšky 84 metrů, ale základy sahají do hloubky minimálně 92 metrů pod úroveň terénu. Ceaușescu, sužovaný paranoiou z atentátů a jaderného konfliktu, nechal pod budovou vybudovat masivní protiatomový kryt. Jeho stěny tvoří 1,5 metru silný beton, který měl odolat přímému zásahu tehdejších balistických raket.
Z tohoto krytu vede síť tajných únikových tunelů. Ty jsou dostatečně široké, aby jimi mohla projíždět auta, a propojují palác s dalšími strategickými vládními budovami a metrem. Podzemí dodnes není plně zmapováno a pro veřejnost zůstává z velké části uzavřeno.
Krvavé finále a hořká ironie osudu
V prosinci 1989 pohár trpělivosti rumunského lidu přetekl. Vypukla krvavá revoluce. Nicolae Ceaușescu se pokusil promluvit k davu z balkonu budovy Ústředního výboru KSR, byl však vypískán. Prezident s manželkou Elenou uprchl vrtulníkem, byl však dopaden, v rychlém vojenském procesu odsouzen a 25. prosince 1989 popraven.
Největší ironií osudu je, že Ceaușescu svůj milovaný Dům lidu nikdy nedokončil a nikdy v něm oficiálně nevládl. V době jeho smrti byla budova hotová zhruba ze 70 procent. Balkon, ze kterého chtěl řečnit k národu, poprvé k masám využil až v roce 1992 americký zpěvák Michael Jackson, který během svého koncertního turné zakřičel do davu: „Miluju vás, Budapešti!“ (čímž nechtěně zaměnil hlavní město Rumunska za maďarskou metropoli).
Co s ním?
Po revoluci se rozhořela tvrdá debata, co s nedokončeným monstrem dělat. Vášně byly obrovské – lidé chtěli budovu zbourat jako symbol komunistického teroru. Dynamitový odstřel tak masivní stavby by však stál miliardy lei a poškodil by statiku poloviny města. Uvažovalo se také o prodeji americkým korporacím nebo o přestavbě na největší kasino světa.
Nakonec zvítězil pragmatismus. Rumunsko budovu dostavělo. Dnes v ní sídlí rumunský parlament, Ústavní soud, Muzeum současného umění, konferenční centrum, reprezentační sály pro státní návštěvy a část prostor je přístupná turistům.
Ekonomicky je palác černou dírou. Roční náklady na údržbu, vytápění a osvětlení přesahují 6 milionů dolarů, což odpovídá spotřebě menšího rumunského města.
Většina z více než 1 000 místností zůstává prázdná a nevyužitá.
Zdroje:
https://ro.wikipedia.org/wiki/Palatul_Parlamentului
https://www.theguardian.com/world/2019/dec/22/romania-palace-of-the-parliament-communism-30-years-after-fall-nicolae-ceausescu-christmas-day?fbclid=IwAR2e_Is0M-f63AVbl3jQDgyQ8kj6uEo-S0NxkLITHtAJor5RjOpwhCsiVqE
https://www.cestovinky.cz/clanek/strujce-druhe-nejvetsi-budovy-sveta-popravili-tesne-pred-jejim-otevrenim
https://visitbucharest.today/palace-of-parliament/
https://www.dark-tourism.com/index.php/669-palace-of-parliament-bucharest
