Článek
Dětství poznamenané španělskou chřipkou a samotou
John Anthony Burgess Wilson se narodil v roce 1917 v Manchesteru do katolicky orientované rodiny. Když mu byly pouhé dva roky, zasáhla jeho domov epidemie španělské chřipky a během několika dnů mu zemřela matka i starší sestra.
Otce, který pracoval jako účetní a po večerech hrál v hospodách na klavír, tragédie zlomila. Anthonyho vychovávala teta a později nevlastní matka, majitelka hostince a trafiky. Malý Anthony vyrůstal jako samotářské, odcizené dítě. Spolužáci ho šikanovali a on sám později vzpomínal, že byl zcela bez přátel a vnímán jako podivín.
Jeho původní životní sen neměl s literaturou nic společného, chtěl se stát slavným hudebním skladatelem. Ve čtrnácti letech slyšel v podomácku vyrobeném rádiu skladbu Faunovo odpoledne od Claudea Debussyho a tento moment popsal jako procitnutí. Přestože ho nikdo nevedl a na škole se hudba neučila, naučil se sám hrát na klavír a číst noty.
Na univerzitu v Manchesteru ho však na obor hudba nepřijali, vystudoval tedy anglickou literaturu a filologii. Hudbu ale nepřestal skládat celý život.
Vojenská kázeň a tragédie manželky
Během druhé světové války sloužil v britském armádním vzdělávacím sboru a působil mimo jiné na Gibraltaru. V armádě byl známý svou rebelantskou povahou, častým porušováním kázně a neustálými konflikty s nadřízenými.
V roce 1942 se oženil se svou první ženou Llewellou „Lynne“ Jones. Válka však v jejich manželství zanechala hluboké šrámy. V roce 1944 byla těhotná Lynne napadena a zmlácena čtyřmi americkými dezertéry. Po útoku potratila a událost u ní spustila těžké psychické problémy a alkoholismus. Tuto traumatickou zkušenost Burgess později zapracoval do brutální scény napadení v Mechanickém pomeranči.
Učitelská léta a exil v Malajsii
Po válce se Burgess živil jako učitel na gymnáziu v Anglii, ale provinční britský život ho ubíjel. V roce 1954 se proto rozhodl odjet s Lynne do jihovýchodní Asie, kde vstoupil do služeb britské koloniální správy v Malajsii a posléze v Bruneji.
V Asii doslova rozkvetl po jazykové i kulturní stránce. Během krátké doby se naučil plynule malajsky a mandarínsky. Aby neporušil pravidla koloniální správy, která úředníkům zakazovala publikovat pod vlastním jménem, přijal pseudonym Anthony Burgess a napsal zde svou tzv. Malajskou trilogii.
Cesta k fyzickému i psychickému kolapsu
Život v tropech byl sice inspirativní, ale také destruktivní. Burgess i jeho žena Lynne utápěli své frustrace, manželovu nevěru a pocity odcizení v obrovském množství alkoholu. Tropické nemoci, neustálé horko, těžké pití a vyčerpání z výuky i nočního psaní vedly k tomu, že se Burgessův zdravotní stav dramaticky zhoršil.
Psal se rok 1959 a vzduch v horkém a vlhkém odpoledni se dal doslova krájet. Dvaačtyřicetiletý učitel Burgess stál u tabule v brunejské „Sultan Omar Ali Saifuddin College“ a marně se snažil soustředit na výklad britských dějin. Ve spáncích mu bolestivě bušilo. Náhle se svět kolem zatočil a on se skácel k zemi před očima studentů. Když po dlouhých minutách přišel k sobě, ležel na podlaze a nad ním se skláněly vyděšené tváře mladíků.
Koloniální správa nehodlala nic riskovat. Fyzicky zchátralý a mentálně vyčerpaný učitel byl neprodleně penzionován a poslán prvním parníkem zpět do Londýna. Zde ho čekala řada vyšetření na neurologických klinikách.
Rok života a ani o den více
Podzim roku 1959 nepřinesl Burgessovi úlevu, ale pád do tmy. Po týdnech strávených v nemocničních pokojích si ho k sobě zavolal vedoucí lékař a sdělil mu diagnózu: v Burgessově mozku se nacházel pokročilý, neoperovatelný nádor. Lékaři nad učitelem vynesli ortel a oznámili mu, že mu nezbývá více než dvanáct měsíců života, přičemž jeho stav se bude s postupující nemocí velice rychle zhoršovat.
„Sdělit někomu zčistajasna, že má před sebou pouhý rok, je jako dát mu do ruky časovanou bombu bez možnosti ji deaktivovat. Ta zpráva vás omráčí. Otázka v mém případě nezněla, jak důstojně zemřít, ale co proboha po mně vlastně zůstane těm, které jsem tu zanechal zcela bez pomoci,“ prohlásil později Anthony Burgess.
Ordinaci opouštěl v naprostém šoku a vrátil se do svého skromného pronajatého bytu za manželkou Lynne s vědomím, že ručičky neviditelných hodin neúprosně ukrajují poslední dny jeho pozemské existence. Namísto toho, aby podlehl depresi a čekání na neodvratný konec, vzplála v jeho mysli vzdorovitost, která zcela přepsala jeho život.
Závod s časem o přežití vdovy
Pravá tragédie Burgessovy situace nespočívala jen v jeho vlastní blížící se smrti, ale především v osudu jeho ženy Lynne. Byla to chronicky nemocná alkoholička, psychicky nestabilní a naprosto neschopná samostatného života či obživy. Rodina neměla žádné úspory, žádné nemovitosti ani životní pojištění, které by Lynne po mužově odchodu finančně zajistily. Burgess věděl, že pokud zemře bez prostředků, jeho žena skončí na ulici nebo v chudobinci. Jediným kapitálem, který vlastnil, byla jeho vlastní kreativita, slovní zásoba a starý mechanický psací stroj Imperial.
Neměl jsem absolutně nic. Žádné životní pojištění, žádné úspory v bance ani nemovitosti, které by se dalo prodat. Měl jsem jen psací stroj a hlavu, o které mi doktoři tvrdili, že se do roka rozpadne na prach. Rozhodl jsem se, že z té hlavy do té doby vytřískám absolutní maximum.
V tu chvíli se zrodil plán zrozený z paniky. Burgess se rozhodl, že během jediného roku, který mu zbýval, vychrlí několik románů, získá od nakladatelů zálohy a vytvoří základ posmrtně vyplácených autorských honorářů, jež Lynne zajistí slušné živobytí na několik let dopředu.
Rok literárního šílenství
Následujících dvanáct měsíců proměnil v horečnatý maraton, který nemá v literární historii obdoby. Burgess se uzavřel ve svém pokoji a psal s maniakálním nasazením od brzkého rána do pozdní noci. Pracoval bez přestávky osm až čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, obklopen stohy popsaného papíru, šálky silné černé kávy a neustálým kouřem z levných cigaret. Jeho tělo bylo vyčerpané, ale mysl fungovala na maximální obrátky v neustálém strachu, že ho náhlý kolaps zastaví dříve, než dokončí rozepsanou kapitolu.
Psaní se pro mě stalo jedinou fyzickou i psychickou potřebou, mechanickým reflexem přežití. Ignoroval jsem nesnesitelné bolesti hlavy i celkovou únavu, protože každá hodina, kterou jsem nestrávil u stroje, byla hodinou ukradenou z budoucnosti mé ženy.
Během tohoto jediného roku dokázal dokončit pět románů. Mezi nimi byla i díla jako Doktor je nemocný či Uvnitř pana Enderbyho, do nichž přímo promítl své čerstvé, děsivé zážitky z nemocničních pokojů, lékařských prohlídek a pocitů odcizení.
Burgess se svým milovaným psacím strojem
Zrození Mechanického pomeranče
Zběsilá tvůrčí činnost a neustálý pobyt na hranici života a smrti přivedly Burgesse k hlubokému přemýšlení o povaze lidského zla, svobodné vůle a státního systému. Právě v tomto krušném období z let 1959 až 1960 se v jeho hlavě zrodil nápad na kultovní dystopický román Mechanický pomeranč. Příběh mladého delikventa Alexe a jeho gangu nebyl jen reakcí na rostoucí násilí v britských ulicích, ale především alegorií na to, jak se společnost a lékařské instituce pokoušejí zbavit člověka jeho lidskosti a možnosti volby.
Choval jsem v sobě temnotu pramenící z vědomí vlastní brzké smrti a bezmoci. Tato osobní frustrace se smísila s tím, co jsem viděl kolem sebe – s chladným, technokratickým světem, který se snaží sebrat člověku svobodnou vůli pod záminkou jeho vlastní spásy.
Kniha vyšla v roce 1962 a stala se celosvětovým fenoménem. Později ji ještě více proslavila stejnojmenná filmová adaptace režiséra Stanleyho Kubricka. Z neznámého a nemocného učitele se tak díky inspiraci pramenící z tlaku očekávané smrti stal jeden z nejzásadnějších spisovatelů 20. století.
Rok 1960 pomalu končil a Burgess stále žil. Termín vypršel a smrt, na kterou se tak svědomitě připravoval, nepřicházela. Nesnesitelné bolesti hlavy začaly postupně slábnout, záchvaty se neopakovaly a spisovatel si s překvapením uvědomil, že se cítí plný síly a mentální svěžesti. Když nakonec znovu navštívil lékaře a podstoupil nová vyšetření, specialisté rozpačitě konstatovali, že v jeho mozku po žádném ze smrtelných nádorů není ani památky.
Experti se dnes přiklánějí k názoru, že lékaři v roce 1959 zaměnili příznaky těžkého fyzického i nervového vyčerpání, poškození jater z alkoholu a dozvuků tropické infekce za symptomy mozkového tumoru. Burgess každopádně získal šanci žít dál.
Ať už šlo o chybu doktorů s rentgenovými snímky, nebo o Burgessovu vlastní dramatizaci nejasné diagnózy, psychologický efekt na jeho osobnost byl naprosto reálný. Strach ze smrti byl tím jediným motorem, který ho dokázal vytrhnout z pohodlnosti a učinit z něj spisovatele na plný úvazek.
Plodný život
Po překonání domnělé nemoci se Burgess k učitelské dráze už nikdy nevrátil. Pokračoval v psaní vražedným tempem po zbytek svého dlouhého života. Vydal více než třicet románů, napsal nespočetné množství odborných esejů, divadelních her, hudebních symfonií a lingvistických studií.
Proměnil se v jednoho z nejvzdělanějších a nejuniverzálnějších intelektuálů své doby. Ovládal tucet cizích jazyků, skládal složitou vážnou hudbu a neustále experimentoval s literární formou. Žil s pocitem, že každý den po roce 1960 je darovaným časem, který nesmí promarnit.
Finální účtování
Skutečná smrt si pro Anthonyho Burgesse přišla až o celých čtyřiatřicet let později, než mu předpovídali londýnští specialisté. V listopadu 1993 ve věku 76 let podlehl těžké rakovině plic v nemocnici v Londýně. Do posledních dnů svého života, i přes těžké bolesti a slabost, nepřestal sedět u svého milovaného psacího stroje.
Když opustil tento svět, zanechal za sebou rozsáhlé literární dědictví. Ironií osudu je, že bez chybné lékařské diagnózy a paniky z roku 1959 by svět možná nikdy nepoznal jednoho z největších literárních géniů 20. století.
Zdroje:
https://www.anthonyburgess.org/burgess-a-brief-life/?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Anthony_Burgess?hl=cs-CZ
https://ericrobertmorse.com/choosing-goodness-the-scare-that-changed-anthony-burgess-life/?hl=cs-CZ
https://www.sparknotes.com/author/anthony-burgess/?hl=cs-CZ
https://www.ebsco.com/research-starters/history/anthony-burgess?hl=cs-CZ
