Článek
Tehdy před třemi roky jsem jednu noc spal dokonce v popelnici. Naštěstí mě ráno nevysypali do popelářského vozu a neslisovali jako lidský odpad. Jak jsem byl několik hodin zmáčknutý, abych se do popelnice vešel, zřejmě jsem si uskřípnul zádový nerv a pak jsem se asi 14 dní nemohl moc hýbat. V popelnici mi ale aspoň nebyla taková zima a nefoukalo na mě.
Poslední noc na ubytovně mám tedy za sebou a za chvilku razím na azylák. Naštěstí mě rodina ještě neodsoudila natolik, že by mě nechala zmrznout, a bratr mi poslal pár kaček na přespání v noclehárně. Už se mi z toho pěkně svírá žaludek. Doufám, že tam od někoho nekoupím kudlu do zad a že mě nikdo neokrade. Společnost v azylácích bývá všelijaká.
Poslední dobou se nám zde na Médiu objevilo téma závislostí. Nechci se moc hrabat v těch svých, ostatně mnohem lépe to za mě udělala kolegyně píšící pod nickem Toulavé Myšlenky.
Můj problém je, že tak nějak nevím, co se životem. Jak ho uchopit a čím ho naplnit. Když se do toho přidá duševní nemoc a navíc vám neprodlouží smlouvu v práci, na průšvih je zaděláno. Ale fňukání nikoho nezajímá, tenhle článek budiž o naději. Protože já, ač „slabší kus“, to ještě balit nehodlám. Nehodím do života vidle a ten azylák pro mě nesmí být konečná! Život je na houpačce a já doufám a věřím tomu, že se zase zhoupnu nahoru. Zhoupnout se na stromě nechci, i když by z toho někteří měli radost.
Naději na sebezáchovu mi dávají bývalí bezdomovci, kteří se z toho nepodělali a nakonec se vyškrábali mezi normální lidi. Třeba takový Václav Kozák, který vyhrál olympiádu ve veslování, žil několik let na ulici, a zvetil se. Nebo superúspěšný režisér David Vondráček. Ten má za sebou také několik bezesných nocí na toaletách hlavního nádraží. Či zpěvák Petr Muk, jenž se jeden čas potuloval po Praze a v kapse neměl ani jeden frank. Nakonec i já jsem se z toho už jednou vyhrabal. Podaří se mi to zas. Nechci to ale zakřiknout, ještě jsem nevytáhl paty z ubytovny.
Proč jsem do toho zase spadnul, v tom se babrat nechci, je mi úzko jen si na to vzpomenu. Měl jsem dobře našlápnuto na slušný život, ale závislost nade mnou opět zvítězila. Jako už tolikrát předtím. Kdy tu mrchu porazím definitivně? Rád bych řekl, že právě teď. Je nejvyšší čas. Už jsem starý a nechci skončit jako důchodce pod mostem. Mladí lidé mi vykají, podle toho poznáte, že jste starý. A taky podle toho, že vám lidi chválí boty z krokodýlí kůže, a vy jste přitom naboso.
Nemám moc rád tyhlety blogy o sobě a taky mi přijde, že čtenáři na ně ani nejsou zvědaví. Nebo je to moje chyba, že to neumím tak dobře podat jako kolegyně Toulavá Myšlenka.
Volám tímhle žalozpěvem o pomoc? Vůbec ne. To jsem zkoušel kdysi s knihou Deník bezdomovce a stejně mě to nezachránilo. Pomoc je JEN A POUZE v mojí hlavě a v mých rukou! Změnit nastavení mysli, o to jde. Radovat se i z toho mála, co člověk dostal do vínku. A třeba se snažit z mála udělat víc, i když jste limitovaný nemocí nebo divnou povahou, která příliš nesouzní s ostatními. Mě například o dost víc než většinu jiných štvou některé věci. Včera jsem byl cestou od psychiatra v lékárně a u výdeje na recepty fronta jak na banány. Přitom lékárnice ve volném prodeji stojí a čumí do blba. Další farmaceutka rovná léky do přihrádek. Proč to nemůže dělat, až fronta opadne? Proč nemůže lékárnice, která čumí do blba, brát i lidi s receptem? Nechápu. A takových věcí, co mě rozčilují a jiné nechávají v klidu, je asi milion.
Veřejně se otevírat je velmi ošemetné, spíše se toho bojím. Jenže jelikož je pro mě psaní zároveň terapií, šel jsem do toho. Psaní mě drží nad vodou. Do konce ledna mě i částečně živilo, když jsem pracoval v redakci jednoho internetového média. Příjmy z tohoto blogu jsou velice nejisté, to je spíše přivýdělek. Stejně píšu z jiných důvodů. Psával jsem blog i zadarmo.
Mezi bezdomovci jsem poznal řadu chytrých a schopných lidí. Nebo i takového, který z příspěvku na živobytí dobíjel kredit svému synovi, co jej kvůli exmanželce X let nemohl vídat. Místo toho, aby dobře zaopatřený dospělý synek pomohl tátovi v nouzi, bylo to přesně naopak. Ono je to totiž docela záhul, když po rozvodu přijdete o všechno. A dost těchto lidí se pak stydí vůbec říct si někomu o pomoc, nebo svůj držkopád dokonce tají i před těmi nejbližšími. Až se jednoho dne dostanou za bod zlomu, ze kterého již není návratu.
I když máme celou řadu nástrojů, jak bezdomovcům pomoci, i takový měsíc na ulici v zimě (kvůli přeplněnému azyláku) je vás schopen morálně zdevastovat natolik, že už si pak v životě ani neškrtnete. Respektive leda tak zapalovačem, abyste si zapálil cigaretu ubalenou z vydrolených vajglů.
Oblíbená mantra lidí pohrdajících bezdomovci zní, že kdo chce, práci si vždycky najde. Tímto je pro černobíle uvažující jedince problém vyřešen. Otázkou ovšem zůstává, jestli bude vůbec někdo ochoten zaměstnat bezdomovce. Protože bezdomovectví se vám velmi brzy tak propíše do tváře a sebevědomí, že i kdyby vám na charitě dali ty nejlepší šaty a vykoupali vás v šamponu od Diora, na pracovním pohovoru se beztak budete klepat jako ratlík. Také dost záleží na tom, jestli na ten pohovor přijdete ve třiceti nebo třeba v šedesáti, že? Jakousi „záhadou“ nám totiž překotně přibylo bezdomovců, kteří se jimi stali až v seniorském věku, když předtím celý život domov měli. To zrovna nesvědčí o tom, že vegetovat na ulici je jejich celoživotní koníček a volba. Na stará kolena skončit na dlažbě z vlastního rozhodnutí nechce nikdo.
Další věcí je, že bylo zjištěno, že pokud se práce nepojí zároveň se střechou nad hlavou, tak ti lidé si ji prostě nemají šanci udržet. Že to jako zkrátka moc dobře nefunguje chodit někam na dvanáctku do kolbenky zpod mostu, kde vám co chvíli šlohnou mobil, který potřebujete jako budík. Existují zaměstnavatelé, kteří ani nepřijmou člověka, pokud například nemá funkční bankovní účet, neboť mzdu v hotovosti prostě nevyplácejí. Mně kvůli absenci účtu neprodloužili smlouvu. Lidé na ulici mívají bankovní konta zpravidla obstavena exekucemi.
Nástroje proti bezdomovectví jsou jedna věc, ale praxe je věc druhá. Já nevěřím tomu, že existuje příliš mnoho bezdomovců, kteří to mají jako životní styl, co jim vyhovuje. Spousta z nich si nepřeje nic jiného, než žít zase normálně. Jenže tohle je běh na dlouhou trať, který bez pomoci nemusí zvládnout ani bývalý olympionik.
Když si poprvé ustelete na ulici a dojde vám, že jste to definitivně projel, je to taková darda bezmoci, kterou si většina chytráků se snadnými recepty na všechno ani nedovede představit. Dostat se z toho samozřejmě lze, ale musí vám někdo pomoct, nesmíte mít podlomené zdraví a musíte mít taky zatracené štěstí. A samozřejmě potřebujete taky koňskou dávku vůle.
Tak se mějte a třeba zase někdy příště. Zatím to jde a venku je docela teplo. Budu vás o své cestě informovat, jestli budete chtít.
Autorský text
