Osm statečných v Moskvě demonstrovalo proti invazi vojsk do ČSSR v roce 1968. Příběh Pavla Litvinova

V zemi, kde nesouhlas s režimem mohl člověka připravit o zaměstnání, svobodu i život, se osm sovětských občanů rozhodlo veřejně odsoudit vlastní vládu. Mezi nimi byl i Pavel Litvinov, vnuk někdejšího sovětského ministra zahraničí. Mohl využívat svého původu a žít v relativním pohodlí. Místo toho ho čekalo zatčení, vězení, pětileté vyhnanství na Sibiři a nakonec emigrace.

Pavel Michajlovič Litvinov se narodil 6. července 1940 v Moskvě. Jeho dědečkem byl Maxim Maximovič Litvinov, významný bolševický politik, který v letech 1930 až 1939 zastával funkci lidového komisaře zahraničních věcí Sovětského svazu. Později působil také jako sovětský velvyslanec ve Spojených státech.

Rodinné jméno tedy mladému Pavlovi otevíralo dveře, které zůstávaly pro většinu sovětských občanů zavřené. Vyrůstal v prostředí spojeném s nejvyššími patry komunistické společnosti. Přesto se postupně stal člověkem, který začal veřejně upozorňovat na její zločiny a bezpráví.

Důležitým mezníkem byla Stalinova smrt v roce 1953. V následujících letech se začaly z gulagů vracet tisíce vězňů. Mezi lidmi, kteří se s Litvinovovou rodinou znali, byli také někdejší vězni a lidé poznamenaní stalinskými represemi. Jejich svědectví mladému muži postupně odhalovala skutečnost, která se zásadně lišila od oficiálního obrazu sovětského státu.

Litvinov vystudoval Moskevskou státní univerzitu M. V. Lomonosova a specializoval se na fyziku. Pracoval jako pedagog a vědecký pracovník v Moskvě, mimo jiné na Institutu přesných chemických technologií.

Měl před sebou perspektivní kariéru. Jenže stále více ho zajímalo, co se děje s lidmi, kteří se odváží veřejně nesouhlasit s komunistickou mocí.

Když se pravda musela šířit tajně

V polovině šedesátých let se v Sovětském svazu začalo znovu výrazněji projevovat politické pronásledování spisovatelů, intelektuálů a dalších kritiků režimu.

Zlomovým případem se stal proces se spisovateli Andrejem Sinjavským a Julijem Danielem v roce 1966. Oba byli odsouzeni za publikování svých literárních děl v zahraničí. Proces vyvolal protesty části sovětské inteligence a ukázal, že krátké období relativního uvolnění po Stalinově smrti končí.

Litvinov se postupně zapojil do rodícího se disidentského hnutí. Spolupracoval s lidmi, kteří se snažili dokumentovat politické procesy a upozorňovat na porušování sovětských zákonů.

Důležitou roli v tomto prostředí hrála Larisa Bogorazová, lingvistka a jedna z výrazných osobností sovětského disentu. Společně s Litvinovem se podílela na přípravě dokumentů, které upozorňovaly na nezákonnosti při soudních procesech.

Jejich práce nebyla určena pouze sovětským čtenářům. Dokumenty se šířily také prostřednictvím samizdatu. Materiály se tak dostávaly do zahraničí, kde o nich mohly informovat rozhlasové stanice a novináři.

Litvinov se podílel na dokumentování procesu se skupinou disidentů, mezi nimiž byli Alexander Ginzburg a Jurij Galanskov. Nešlo jen o nesouhlas s jednotlivými rozsudky. Podstatou jeho činnosti byla snaha ukázat, jak sovětská justice zachází s lidmi, kteří využívají právo na svobodný názor.

V lednu 1968 vydali Litvinov a Bogorazová otevřenou výzvu nazvanou Světovému společenství. Upozorňovali v ní na politické procesy a žádali, aby se mezinárodní veřejnost zajímala o osudy sovětských vězňů.

Taková činnost měla své následky. Litvinov přišel o zaměstnání a jeho další život začala stále výrazněji ovlivňovat tajná policie KGB. V té době už nebyl pouze nespokojeným intelektuálem. Stal se jedním z lidí, kteří se snažili vytvořit dokumentární svědectví o skutečném fungování sovětského režimu.

Pražské jaro

Rok 1968 přinesl do Československa naději, jakou země dlouho nezažila. V čele Komunistické strany Československa stanul Alexander Dubček a postupně se začaly prosazovat reformy, které měly změnit podobu zdejšího socialismu.

Rušení cenzury, větší svoboda tisku, otevřenější veřejná diskuse a snaha o politické reformy přitahovaly pozornost také sovětských intelektuálů. Pro některé z nich představovalo Pražské jaro důkaz, že i v komunistickém systému by mohlo být možné žít bez neustálého strachu z represí.

Litvinov a jeho přátelé sledovali československé události s velkými sympatiemi. Současně ale narůstaly obavy, že sovětské vedení reformní vývoj nepřipustí. Jedním z lidí, kteří na nebezpečí upozorňovali, byl Anatolij Marčenko. Tento disident napsal otevřený dopis na podporu československých reforem a v srpnu 1968 byl zatčen. Litvinov se s ním měl 21. srpna zúčastnit soudního jednání. Právě tam se dozvěděl o vojenském zásahu. V noci z 20. na 21. srpna překročily hranice Československa jednotky Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy. Do země proudily tanky, obrněná vozidla a tisíce vojáků. Reformní proces byl násilně zastaven.

Litvinova zpráva zastihla v bytě Larisy Bogorazové. Následující den se společně vydali k soudu s Marčenkem. Setkání s dalšími známými a zprávy o okupaci je utvrdily v přesvědčení, že nemohou zůstat pouze pasivními pozorovateli.

Rozhodnutí protestovat nevzniklo až v okamžiku, kdy se objevily první tanky. V moskevských disidentských kruzích se o možnosti veřejného vystoupení proti případné invazi hovořilo už před srpnem. Teď se však obavy proměnily ve skutečnost.

Osm statečných na Rudém náměstí

Neděle 25. srpna 1968. Krátce před polednem se na moskevském Rudém náměstí sešla skupina osmi lidí. Byli to odvážní jednotlivci, kteří se rozhodli veřejně vyjádřit nesouhlas s jednáním vlastní země.

Vedle Pavla Litvinova se akce zúčastnili básnířka a novinářka Natalja Gorbaněvská, lingvistka Larisa Bogorazová, básník Vadim Delone, Vladimir Dremľuga, Viktor Fajnberg, Konstantin Babickij a Taťjana Bajeva. Poslední jmenovaná bývá v některých stručných přehledech opomíjena. Nešlo o náhodné shromáždění. Demonstranti měli připravené transparenty v ruštině i češtině. Na jednom stálo: „Za vaši a naši svobodu!“ Tento nápis drželi Pavel Litvinov a Vadim Delone. Další transparenty nesly hesla „Pryč s okupanty!“, „Ruce pryč od Československa!“ a „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“.

Demonstranti se posadili na dlažbu a rozvinuli své nápisy. Nechtěli vyvolat násilí ani se pokoušet o střet s policií. Chtěli, aby jejich nesouhlas někdo viděl a aby se zpráva o protestu dostala za hranice Sovětského svazu. Věděli, že je čeká zatčení. Přesto do toho šli.

Reakce bezpečnostních složek byla okamžitá. Příslušníci KGB a policisté se na skupinu vrhli, ničili transparenty a protestující bili. Litvinov dostal ránu přes hlavu. Viktora Fajnberga kopali do obličeje tak brutálně, že mu vyrazili několik zubů. Natalja Gorbaněvská měla s sebou malé dítě v kočárku. I ona byla zatčena.

Celá akce trvala jen několik minut. Podle svědectví samotného Litvinova se postupně začali kolem demonstrantů shromažďovat kolemjdoucí. Někteří nechápali, co se děje, a protestující jim vysvětlovali, že jsou sovětští občané, kteří vystupují proti okupaci Československa. Poté byli odvlečeni do přistavených automobilů a odvezeni na policejní stanici. Bylo po demonstraci. Její skutečný příběh však teprve začínal.

Demonstrace se odehrála na jednom z nejsledovanějších veřejných míst v zemi a mířila přímo proti zahraniční politice Sovětského svazu. Navíc se týkala Československa, jehož okupace byla pro Kreml mimořádně citlivou záležitostí.

Případ proto osobně sledoval také šéf KGB Jurij Andropov. Dochované dokumenty ukazují, že bezpečnostní orgány informovaly vedení komunistické strany o protestu a požadovaly tvrdé potrestání účastníků. Litvinov a další zatčení skončili ve vyšetřovací vazbě. Vyšetřování se soustředilo na organizaci demonstrace a porušení tehdejších sovětských zákonů o veřejném pořádku.

V říjnu 1968 se uskutečnil soudní proces. Nešlo o nezávislé soudní řízení v dnešním slova smyslu. Obžalovaní neměli reálnou možnost dosáhnout spravedlivého posouzení svého jednání a politický význam případu byl zřejmý.

Rozsudky se lišily podle jednotlivých účastníků. Vadim Delone a Vladimir Dremľuga dostali tresty odnětí svobody v pracovních táborech. Larisa Bogorazová, Konstantin Babickij a Pavel Litvinov byli odsouzeni k vyhnanství. Viktora Fajnberga kvůli následkům brutálního bití nepostavili před soud běžným způsobem a později skončil v psychiatrickém zařízení.

Natalja Gorbaněvská byla po demonstraci nejprve propuštěna. Vzhledem k tomu, že krátce předtím porodila, se ji režim zpočátku rozhodl nestíhat stejným způsobem jako ostatní. Později ji však znovu zatkli a také ona se stala obětí represivního psychiatrického systému.

Pavel Litvinov dostal pět let vyhnanství. Nešlo o pětiletý trest v pracovním táboře. Po několika měsících věznění ho poslali do odlehlé oblasti Sibiře, kde měl zbytek trestu strávit pod dohledem úřadů. Sovětská moc nepotřebovala člověka vždy zavřít do gulagu, aby mu zničila život. Stačilo ho vytrhnout z prostředí, ve kterém žil, zbavit možnosti svobodně pracovat a poslat ho tisíce kilometrů od rodiny a přátel.

Z intelektuála důlní elektrikář

Po několikaměsíčním věznění tedy Litvinova eskortovali na východ přes Sverdlovsk, Novosibirsk, Irkutsk a Čitu. Jeho cílem se stala vesnice Verchnije Usugli v tehdejší čitinské oblasti, dnes na území Zabajkalského kraje. Bylo to místo vzdálené od Moskvy tisíce kilometrů, s drsným podnebím a omezenými možnostmi. Muž, který ještě nedávno pracoval jako fyzik a pedagog, zde musel vykonávat manuální práci.

Zaměstnání našel v místních dolech, kde pracoval jako elektrikář. Nikdy nepřestal být člověkem, který se zajímal o veřejné dění a lidská práva. Udržoval kontakty s disidentským prostředím a navzdory omezením se snažil zachovat vazby na své přátele.

V roce 1973 se po skončení trestu vrátil do Moskvy. Mohlo by se zdát, že tím jeho utrpení skončilo. Jenže KGB na něj nezapomněla.

Nový život za oceánem

Po návratu ze sibiřského vyhnanství se ocitl v téměř bezvýchodné situaci. Úřady mu znemožňovaly normálně pracovat, byl pod neustálým dohledem a KGB se ho snažila přimět, aby se vzdal své občanské angažovanosti. On však pokračoval v obhajobě pronásledovaných sovětských intelektuálů. Veřejně se zastal například fyzika Andreje Sacharova a spisovatele Alexandra Solženicyna, proti nimž tehdy sovětský tisk vedl ostrou kampaň.

Situace vyvrcholila v prosinci 1973, kdy si ho znovu předvolali příslušníci KGB. Jeden z důstojníků mu otevřeně pohrozil, že pokud nepřestane se svými aktivitami, čeká ho další trest. Tentokrát měl skončit v pracovním táboře, kde by podmínky byly mnohem horší než při předchozím vyhnanství. Litvinov pochopil, že další zatčení by mohlo znamenat dlouhá léta za mřížemi. Obával se také o svou rodinu. Jeho manželka Maja už měla zkušenost s pronásledováním už byla vážně nemocná.

Rozhodl se proto Sovětský svaz opustit a požádal o vystěhování do Izraele. Sovětské úřady mu nakonec skutečně vydaly výjezdní povolení, které mu umožňovalo odjet právě tam. Neznamenalo to však, že by musel v Izraeli zůstat.

V březnu 1974 odcestoval se svou manželkou Majou a dvěma dětmi do Vídně. Jeho příjezd tehdy zaznamenala také agentura Jewish Telegraphic Agency. Na vídeňském letišti panovala mimořádná bezpečnostní opatření a policisté kontrolovali všechny východy. Litvinov byl totiž známou postavou sovětského disentu a jeho případ přitahoval pozornost zahraničních novinářů.

Z Vídně rodina pokračovala do Říma, kde se Litvinov setkal s přáteli. Následně zamířil do Spojených států, kam dorazil 9. dubna 1974. Rozhodnutí usadit se právě v Americe vysvětlil při tiskové konferenci tím, že Spojené státy jsou zemí přistěhovalců a právě tam může nejlépe zůstat sám sebou – Rusem. Přestože měl židovské předky a o vystěhování původně žádal s odkazem na Izrael, cítil se především člověkem ruské kultury.

Amerika mu nabídla nejen bezpečí před sovětskou tajnou policií, ale také možnost vrátit se k odborné profesi. V roce 1976 začal vyučovat fyziku a matematiku na soukromé škole Hackley School v Tarrytownu ve státě New York. Působil tam až do odchodu do důchodu v roce 2006. Ani emigrací však jeho boj za lidská práva neskončil. Nadále upozorňoval na osudy politických vězňů a podporoval odpůrce sovětského, později ruského autoritářského režimu.

Pokračoval v aktivitách na podporu lidských práv, věnoval se osudům politických vězňů a spolupracoval s exilovým prostředím. Patřil také k lidem kolem periodika Kronika současných událostí, které dokumentovalo porušování lidských práv v Sovětském svazu.

V roce 1990 mu Praha udělila čestné občanství. Bylo to symbolické ocenění člověka, který se v době, kdy československá společnost zůstala proti sovětské vojenské převaze prakticky bezmocná, odvážil vystoupit na její podporu přímo v Moskvě.

Sovětský tisk o jeho srpnovém protestu mlčel. Pro vedení země bylo nepřijatelné připustit, že existují občané, kteří veřejně odmítají oficiální politiku státu. Informace se proto šířila především prostřednictvím samizdatu a osobních kontaktů. Významnou roli sehrála Natalja Gorbaněvská, která události podrobně popsala ve svých svědectvích. Díky tomu se zpráva o moskevském protestu postupně dostávala také na Západ.

Právě tam začal příběh osmi statečných demonstrantů získávat mezinárodní pozornost. Historik Mark Kramer z Harvardovy univerzity v analýze pro Wilson Center připomíná, že o protestu se v Sovětském svazu začalo otevřeněji mluvit až koncem osmdesátých let, v době Gorbačovových reforem. V prosinci 1989 pak Sovětský svaz spolu s dalšími státy Varšavské smlouvy označil intervenci z roku 1968 za neoprávněnou a chybnou.

Pět minut svobody, které nezapadly

Pavel Litvinov nepřizpůsobil své svědomí požadavkům státu. Demonstranti v roce 1968 neměli žádnou jistotu, že se jejich protest dostane za hranice Sovětského svazu. Nemohli vědět, zda se o nich někdy dozvědí lidé v Praze, Brně nebo Bratislavě. Nemohli ani tušit, jak dlouho bude komunistický režim ještě trvat.

Přesto přišli. Vadim Delone později u soudu hovořil o několika minutách svobody, které na Rudém náměstí prožili. Podle historika Marka Kramera považoval těchto pět minut za cenu, která stála za následné bití a věznění.

Pavel Litvinov přitom zdaleka nebyl člověkem, který neměl co ztratit. Měl vzdělání, perspektivní profesi a rodinné zázemí spojené s nejvyššími patry sovětské společnosti. Přesto se rozhodl riskovat svou budoucnost kvůli něčemu, co považoval za správné. Zatímco sovětské tanky projížděly československými městy, v Moskvě existovali lidé, kteří se za jednání vlastní země styděli a byli ochotni to dát veřejně najevo.

Pavel Litvinov žije již více než půl století ve Spojených státech. V červenci 2025 oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Veřejně podporuje Ukrajinu, upozorňuje na pronásledování odpůrců Putinova režimu a připomíná, že i v dnešním Rusku existují lidé ochotní riskovat svobodu za své přesvědčení. Kriticky se vyjadřuje také k politice Donalda Trumpa a hnutí MAGA, přesto neztrácí víru v americkou demokracii.

Do jeho života v květnu 2026 zasáhla bolestná rodinná tragédie. Jeho sestra Nina Litvinovová, uznávaná vědkyně a celoživotní obhájkyně politických vězňů, zemřela 12. května v Moskvě ve věku osmdesáti let vlastní rukou. V dopise na rozloučenou psala o zoufalství z ruské války proti Ukrajině a bezmoci vůči represím, kterým čelí odpůrci režimu. Pavel s ní až do konce zůstával v kontaktu a po její smrti ji označil za svého andělského sourozence.

Z osmi účastníků tehdejší demonstrace na Rudém náměstí dnes žije už pouze Pavel Litvinov. Viktor Fajnberg zemřel v roce 2023 a Taťána Bajevová v únoru 2025.

Zdroje:

https://www.ustrcr.cz/uvod/vzdelavaci-projekt-pamet-a-dejiny-totalitnich-rezimu/protesty-proti-okupaci-ceskoslovenska-v-roce-1968/pavel-litvinov/?utm_

https://www.upn.gov.sk/sk/pavel-litvinov-1940/?utm_

https://www.jta.org/archive/litvinov-left-ussr-because-he-faced-being-sent-to-siberia-for-second-time?utm_

https://ruski.radio.cz/57-let-nazad-na-krasnuyu-ploshchad-vyshli-vosem-otvazhnyh-protestuya-protiv-8860832?utm_

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/historik-disident-litvinov-vystupuje-i-proti-autoritarum-v-americe-ale-zustava_2507070645_dci

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Litvinov