Článek
Dlouho byl na vrcholu popularity, ale pak se cosi změnilo. Ne náhle, spíše postupně. Viewegh se začínal opakovat a jeho tvorbě možná neprospívala nadprodukce. Vydával jednu, někdy i dvě knihy ročně. Pozdější zdravotní kolaps mu zasadil asi tu největší životní i literární ránu.
Román Báječná léta pod psa z roku 1992 trefil atmosféru porevoluční doby a vystřelil ho mezi literární celebrity. Dokonce i zmíněný kritik Chuchma, který na spisovateli od Výchovy dívek v Čechách nenechával nit suchou a obvykle strhal, co se dalo, v jedné zdrcující recenzi připustil, že „Michal Viewegh má talent, ale…“.
Vieweghův talent se prokázal mnohokrát, jinak by ho nepřekládali do tolika jazyků. Minimálně Báječná léta a Vybíjená mají hloubku a za Biomanželku by ho asi pochválil i Milan Kundera, který si potrpěl na autory odhalující nové rozměry existence a nové společenské fenomény. Já od Viewegha miluju také povídky Nos, Psychologie jeřábníka a literární parodii Chinaski a Bukowski.
Mistr zachycování všedních okamžiků dokáže poutavě vylíčit i to, jak si Oskar čistí zuby. Bývá dost vtipný a takových autorů není mnoho. Hlášky jako „nezaměstnanost osvobozuje“ nebo „Pažoute?!“, tu budou stále. Je zábavný a to se neodpouští, prý povrchní pisálek. Jako by vtip a lehkost byly cosi méněcenného, přitom se v nich odráží realita života často hlouběji než ve vážnosti a přemýšlivosti. „Třicet let nenašli štěstí a teď ho chtějí od nábytku,“ volně parafrázuji smutnovtipnou repliku z románu Vybíjená, kdy manželé hledají dům, ve kterém by byli konečně šťastní. Stačí jedna věta a je v ní všechno. Existenciální úzkost, moudrost, lehkost i humor. Není potřeba filozofického mudrování na 20 stranách a la Michajl Fjodorovič.
Podle mě Viewegh byl a stále ještě je kvalitní autor středního proudu. Žádný Umberto Eco nebo Dostojevský, ale poctivý řemeslník s občasným uměleckým rozletem a bohatou češtinou.
Poslední dobou před kolapsem, ale jako by trochu zhrubl, zcyničtěl a zpychl. Dříve plachý muž, který si v restauraci objednával jídlo třikrát tišeji než ti, kteří toho dokázali třikrát méně, začal psát knihy jako Mafie v Praze nebo Mráz přichází z Hradu, kde tepe politiky i kmotry podsvětí a v jedné z nich se ani nezaštiťuje uměleckou licencí, ale uvádí konkrétní pravá jména všech těch Mazánků, Kolibříků a spol. To udělal sice už v Báječných létech s Klausem, jenže tehdy tak ještě činil poměrně laskavým stylem i tónem.
Na knihách spolupracoval s věhlasným lovcem kmotrů, novinářem Jaroslavem Kmentou. Jenže v případě Michala Viewegha, který si kdysi potichu a plaše objednával i jídlo v restauraci, to spíše než o odvaze a touze po spravedlnosti svědčí o nebývalé hypertrofii ega. „Byl jsem nevděčnej parchant,“ prohlásil v jednom z rozhovorů.
Rozhodně největší ránu spisovatelově tvorbě i oblibě však zasadil ten velký průšvih, když mu v prosinci 2012 praskla aorta. Čtenost mu sice klesala už předtím, například Lekce tvůrčího psaní byla na jeho poměry propadák, ale nebýt této těžké zdravotní újmy, pan Viewegh by zase nějakou tu kvalitu typu Vybíjené nebo Báječných let vyplodil, o tom jsem přesvědčen.
Přiznám se, že dnes už jeho tvorbu také nesleduji. Kvůli své tragikomické osobní situaci už pouze čekám na smrt mezi ubytovnami, léčebnami, azylovými domy a sociálními zařízeními a píšu blogy, abych se nezbláznil.
Osobně jsem pana Viewegha zažil na autorském čtení k Románu pro ženy v kavárně U Ceasara na olomouckém Horním náměstí někdy okolo roku 2000. Nepůsobil nafoukaně, spíš přívětivě, ale už tehdy bylo znát, že jej sláva trochu dohání. Jedné dívce v publiku na otázku, jak si představuje literaturu v roce 3000, odpověděl: „Nevím.“ A po chvilce uštěpačně dodal. „A je mi to jedno“. To mě na něm trochu zarazilo. Chápu, že na blbou otázku blbá odpověď, ale jako profík to mohl říct nějak kulantněji.
Jeho nakladatel, který tam byl s ním (tehdy se ještě jmenoval Pluháček, dnes je z něj dávno Reiner) a který ono autorské čtení moderoval, sebevědomím přetékal od začátku až do konce. Později vydal mnohasetstránkový román o českém básníkovi, který psal 10 let a obdržel za něj cenu i uznání kritiky, jenže četl ho vůbec někdo kromě poroty a editora?
A právě tento Martin Reiner jednoho nepříliš krásného dne přijel za svým údajným přítelem (tehdy to snad ještě byla i pravda) a oznámil mu, že prodeje jeho knih šly dramaticky dolů. Prý mu také řekl, že by měl jít někam do práce. To asi jako aby načerpal nové podněty a zážitky, které by pak zúročil ve své tvorbě. Což Michala Viewegha pochopitelně urazilo i ranilo. Pánové se těžce nepohodli a rozešli se v nedobrém.
Spisovatel si vzápětí našel jiného nakladatele, nyní vydává pod značkou Ikar. Jak jdou prodeje, nevím, ale soudě podle toho, že dřív na člověka Viewegh vyskakoval i z konzervy a dnes po něm není pomalu ani vidu ani slechu a hodnocení jeho knih na databázi vyznívají mizerně, zřejmě to nebude žádná sláva. On sám připouštěl, že v jeho životě po životě nebyl dlouho schopen napsat souvislý text, měl velké problémy s pamětí a orientací, špatně viděl a tyto trvalé následky má v menší míře dodnes. Jeho tvorba tím zákonitě musela utrpět.
Anebo? Jednoduše se vypsal. Dost posledních románů Johna Irvinga podle komentářů také nestojí za nic. Každý spisovatel, umělec i člověk se jednoho dne ocitne za zenitem. Hemingway se kvůli tomu zastřelil.
V roce 2015 se Vieweghovi rozpadlo manželství s biomanželkou Veronikou, s tou má dvě dcery. Veřejnost, která byla zvyklá na sebevědomého a ironického glosátora, najednou sledovala unaveného muže bojujícího se zdravotními následky i depresí. Umřel mu otec, zradil ho nakladatel, který prohlásil, že se uživí i z dotisků. To bylo nejspíš vrcholné období Vieweghovy vleklé krize.
Zatímco dříve byly jeho knihy automatickými bestsellery, novější tituly vyvolávají spíše rozpaky. Část publika možná změnila čtenářský vkus, jiní mohou mít pocit, že Viewegh ustrnul v tématech i svazující autobiografičnosti. To se stává i v lepších spisovatelských rodinách i autorům, kterým nikdy nepraskla aorta.
Však světská sláva - polní tráva. Pravděpodobně už po ní Michal Viewegh ani tolik netouží a je spokojený se svou ukrajinskou ženou Olenou, kterou nejprve dočasně „adoptoval“ a posléze se do ní zamiloval.
Tuto romanci popisuje v knize Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva.
Zdroje:
https://www.iliteratura.cz/clanek/25461-viewegh-michal?utm_source=chatgpt.com
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/muz-a-zena-michal-viewegh-ikar-literatura_1804042255_ako?utm_source=chatgpt.com
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/bajecna-leta-michala-viewegha-268975?utm_source=chatgpt.com
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-spisovatel-michal-viewegh-byl-jsem-nevdecnej-parchant-338667?utm_source=chatgpt.com
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/regiony-zpravy-praha-viewegh-nazvem-pameti-odkazuje-ke-sve-uspesne-knize-a-zdravotnim-problemum-195723?utm_source=chatgpt.com
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/viewegh-vydava-novou-knihu-a-po-20-letech-meni-nakladatele_474386.html?utm_source=chatgpt.com
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Viewegh
