Článek
Strach, že jsme nevyužili svůj čas, potenciál nebo příležitosti, které nám byly dány, je v dnešním světě stále častější. Je to existenciální úzkost, která pramení z naší schopnosti reflektovat vlastní život a jeho konečnost. Moderní společnost tuto úzkost ještě umocňuje. Neustálé srovnávání se s jinými, tlak optimalizovat svůj život a obava z toho, že jsme si vybrali špatně, se staly běžnými. Není to jen strach z neúspěchu, chudoby nebo bolesti, je to strach, že nám život protéká mezi prsty, zatímco se snažíme najít své místo pod Sluncem. A stále se nám to nedaří.
Tento typ úzkosti člověka nutí klást si otázky o smyslu života, o hodnotách i tom, jak svou pozemskou štaci využít, naplnit a nepromarnit. Pokud cítíme, že v tom selháváme, dostavuje se pocit existenciální viny a lítosti, který někdy souvisí i s takzvaným ontologickým dluhem.
I život, který se zdá být zbytečný nebo neúspěšný, může mít hodnotu, pokud ho člověk přijme. Jenže jak přijmout fakt, že stojíte za starou belu? To mi zatím nikdo neporadil.
Novinář Jiří X. Doležal v dokumentu Nepřesaditelný říká, že život vlastně žádný smysl nemá a sami mu ho musíme dát, nejlépe nějakou prací. Filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre to vidí podobně, když tvrdí, že člověk nejprve existuje a teprve svými činy si vytváří smysl života.
Viktor Frankl přežil koncentrační tábor a ve své knize „A přesto říci životu ano“ ukazuje, že smysl života lze nalézt i v utrpení. Frankl tvrdí, že člověk nepotřebuje pohodlí ani úspěch k tomu, aby jeho život měl smysl, ale potřebuje PROČ, které ho vede: „Ten, kdo má PROČ žít, snese téměř jakékoli JAK.“
Jenže co když chybí právě ono klíčové PROČ? Podle Frankla není promarněný život ten, který nebyl naplněn úspěchem, ale ten, ve kterém člověk rezignoval na hledání smyslu. Na hledání jsem sice zatím úplně nerezignoval, jenže se mi zdá, že se utápím v nenacházení. A to už zatraceně dlouho.
Dobře, naplnit život prací. Ale co když jste ve všem naprosto průměrný a obyčejný? Tím, co by mě bavilo a možná i naplňovalo, se neuživím, jelikož na to nemám talent ani buňky. A realizovat se například v mezilidských vztazích? To by mohla být cesta k pěknému životu třeba i za cenu otročiny v nějaké fabrice, jenže v dnešní individualizované době, kdy si každý vystačí s displejem mobilního telefonu, se mi autentické mezilidské vztahy zdají být víceméně passé. Sociální sítě mi ve skutečnosti přijdou antisociální. A co teprve masivní nástup umělé inteligence? Ten podle mě také značně přispívá k sociální izolaci a deprivaci. Lidé už vzájemně nepotřebují tolik spolupracovat, a tak se odcizili. Mnohé dnes řídí stroje. Pro někoho je to frustrující a deprimující. A zdaleka ne jen pro nás starší. Tolik se toho přece dnes píše o existenciálním tápání a úzkostech mladé generace.
Ekonom, intelektuál a umělec Josef Prouza, kterého si nesmírně vážím a který nás bohužel před dvěma lety náhle navždy opustil, mi na otázku ohledně smyslu života odpověděl: „Smysl života hledá řada lidí celý život – a nenajdou a umírají s pocitem, že ho najít nezvládli. Mně stačí, že jsem žil až dosud tak, že se můžu bez obav ohlédnout, nezastydět se, a dokonce být na některé věci hrdý. Prožil jsem život velice pestrý, vzrušující, byť někdy hektický a vyčerpávající. I mě pár žen milovalo a já je. Čím jsem starší, tím větším smyslem života jsou pro mě mé čtyři děti a vnoučata. Nikdo z nich se neválí zfetovaný v příkopu, asi jsem nějakou zásadní chybu v jejich výchově neudělal. Sleduji, jak se jim daří, zpovzdálí jim fandím. Žiju z malých radostí, protože vím, že ty velké už nepřijdou. Spoustě lidí jsem změnil jejich pohled na svět a někdy značně i samotný život, například členům mého tanečního souboru. Dodnes se přátelíme, scházíme, mluví o vděčnosti, že jsem je nasměroval na uměleckou dráhu poctivých dříčů, kteří vědí, že jakýkoli úspěch je jen za pot a slzy, nikdy zadarmo. Myslím si, že to není málo, aspoň na můj ‚smysl života‘ to vrchovatě stačí.“
Josef měl určitě pravdu. Možná je klíčem ke štěstí žádné štěstí nehledat. Možná je štěstí už to, pokud člověk není nešťastný. Jenže pak jsou tu i vnější okolnosti. Něco, co vám třeba hází klacky pod nohy. Nemoci, nepřízeň osudu, vliv prostředí či výchovy, špatné geny… Těch proměnných je hodně. A vy se po sérii neúspěchů, selhání či odmítnutí postupně dostáváte do spirály klesajícího sebevědomí třeba až do té míry, že se nakonec bojíte vyjít i na ulici. Zvlášť v této dravé době, kdy sotva vytáhnete paty z domu, už vás málem srazí první cyklista nebo koloběžkář, který samozřejmě na chodníku nemá co dělat, a ještě vás seřve, že se mu pletete do cesty. Vaše sebehodnota se v tu chvíli ocitá hluboko pod bodem mrazu a přichází vztek, který však zadělává na další problémy a který jen prohlubuje pocit, že vás nikdo nemá rád, že jste k ničemu, opuštěný, bezradný, marný a ztracený. Čili vlastně jen čekající na smrt nebo v lepším případě na zázrak či nějakou abstraktní spásu. Čekání na Godota, čekání na deus ex machina. V tomhle jsem byl vždycky mistr, což je samozřejmě ten nejhorší způsob, jak se zbavit strachu z promarněného života. Nečinnost a sebelítost.
Existenciální úzkost v současnosti zesiluje i fenomén zvaný FOMO (z anglického Fear Of Missing Out). Tedy strach z toho, že něco propásneme, že nám něco důležitého uteče. Na sociálních sítích vidíme úspěchy druhých a propadáme dojmu, že žijí plnější život než my. Na netu hltáme zprávy o ničem měnící se snad každou minutu, jen abychom byli v obraze a IN. Dostali jsme se do pasti digitálního heroinu.
Jestliže na měsíc vypnete mobil a úspěšně přežijete náraz do zdi absťáku, po jeho opětovném zapnutí zjistíte, že vám nic důležitého neuteklo a že bez telefonu vlastně bylo líp. Tak nějak lehčeji. Nic nepromeškáte, opravdu podstatné věci se dozvíte z rádia, z televize, nebo od lidí. Nemusíte kvůli tomu sledovat displej mobilu i na přechodu pro chodce. Žilo se přece i v době předmobilní a předinternetové. A je otázka, jestli ne plnohodnotněji, smysluplněji a kvalitněji. Protože mimo jiné bez tolika depresí, úzkostí, fóbií, poruch a myšlenek na sebevraždu.
Téma promarněného života je tu odnepaměti. Například Franz Kafka celý život bojoval s pocitem nedostatečnosti a v jeho denících najdeme pochybnosti o smyslu bytí i o tom, zda jeho tvorba má vůbec význam. Přítele Maxe Broda požádal, aby Kafkovy rukopisy po jeho smrti zničil, což se, jak víme, nestalo.
Filozof Søren Kierkegaard mluví o zoufalství jako o nemoci ducha, kdy člověk nežije v souladu se svým pravým já. Submisivnější a senzitivnější jedinci se mohou cítit utlačováni a někteří dokonce mohou žít v permanentním napětí, strachu a stresu, což je pro lidskou psychiku devastující. O to dotěrnější a strašidelnější pak mohou být myšlenky na promarněný život.
Strach však může zapůsobit i jako silná motivace. Mnoho lidí díky němu začne více přemýšlet o tom, co je pro ně skutečně důležité, a začne přehodnocovat priority směrem k lepšímu. Pokud ovšem tento strach člověka ovládne až paralyzuje, obvykle to vede k silné úzkosti, pasivitě, pocitu bezvýznamnosti, bezvýchodnosti, bezmoci a mnohdy i k depresím nebo až k sebevražedným tendencím.
Promarněný život není objektivní kategorie, ale mnohem více jde o subjektivní záležitost, kterou máme možnost ovlivnit tím, jak žijeme, a co děláme. Je třeba si uvědomit, že naplněný a radostný život není něco, co lze jen tak najít, ale co se musí vytvořit, vybudovat, vydřít. Když okolnosti dopřejí, máme snahu a nejsme paralyzováni strachem a úzkostí, často se spokojenost a naplnění dostaví. Zato přehnaný strach z promarněnosti zpravidla činí život skutečně marným.
Zdroje:
https://www.novinykraje.cz/jihocesky/2023/03/22/ekonom-intelektual-a-umelec-josef-prouza-nejen-o-dnesnim-divnem-svete/
Nepřesaditelný, dokument Igora Chauna z roku 2017
https://www.harleytherapy.co.uk/counselling/my-life-is-a-waste.htm
https://medium.com/illumination/the-fear-of-wasting-your-life-is-quietly-causing-people-to-waste-it-01b522b23364
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5597483/
https://www.healthline.com/health/mental-health/time-anxiety
https://en.wikipedia.org/wiki/Fear_of_missing_out
https://beyondhealingcounseling.com/the-psychology-of-letting-go/
