Článek
Toto je úryvek z anotace na právě vydanou detektivní knihu spisovatelky Jany Slaninové. Janu jsem při té příležitosti požádal o rozhovor.
Na sítích své nové literární dílo propaguješ sloganem: „Kniha, která tu ještě nebyla.“ To je docela odvážné tvrzení. V čem je podle tebe kniha tak výjimečná?
Výjimečná? Sára se stala na sítích tak trošku fenoménem ještě před tím, než vůbec vznikla. Navíc je originální od A do Z. Nikoho nekopíruje. Sára, hlavní hrdinka, je neuchopitelná a neopakovatelná v mnoha směrech. Nad grafikou s různými hláškami, které jsou z 99 procent z mé hlavy, jsem strávila hodiny a královsky se u toho bavila. Takže ano, žádná taková kniha z českého prostředí a s českými reáliemi tu ještě nebyla. Za to se můžu postavit, jakkoli se to zdá být divné nebo troufalé. A jak by to okomentovala Sára? „Slaninová má výjimečně pravdu. Nikdo, jako jsem já, neexistuje.“
Jak se vůbec zrodila myšlenka na sarkastickou hlavní hrdinku?
No, vlastně ani nevím. Jednoho dne jsem měla náladu být kousavě sarkastická, ale tak, abych lidi bavila. Aby se zasmáli a naladili se na jiné věci, než jak je všechno na světě strašné. Ale to ještě Sára neměla úplně jasný koncept. Všechno se kolem ní dělo živelně a psát jak šílená jsem začala asi dva měsíce poté, co už se Sára vyklubala do konkrétnější podoby. Tím spouštěčem byl vlastně prožitek, kdy mi manžel málem umřel na zadušení. Zaskočil mu kousek jídla a během pár vteřin začal fialovět a kácet se na židli k zemi. Byl to šílený zážitek. Půl dne jsem se klepala jako sulc a najednou se v hlavě objevil příběh Sáry, který se mi posunul na hranici detektivky, ale nakonec je z toho jen novela s detektivní zápletkou nadupaná akcí a sarkastickými hláškami a to i ve chvíli, kdy jde Sáře o život. Nedá se definovat, jak je možné, že jsem celý příběh napsala za pětatřicet dní po večerech a o víkendech. Což je vlastně další tak trochu unikátní story samo o sobě. Manžel se mi pak smál, že jsem jako ten moula skladatel z filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Ten, když se leknul, tak okamžitě komponoval. Jenže takový start psaní vlastně nikdo nechce, takže si ho napříště ráda odpustím.
Sára by to ale možná okomentovala tak, že manžel by se měl dusit častěji, nebo ne?
Ne, tak to by určitě nikdy neřekla. Možná by konstatovala něco ve smyslu: „Zachránila sis ho, Slaninová, takže teď už nikdy nebudeš v klidu, když bude jíst, ale budeš šťastná, že tě občas může štvát, abys věděla, že ho máš.“
Jsi sarkastická i v životě? Jsi trochu Sára?
Já bych řekla, že všeho s mírou. Sarkasmus je mi vlastní, mám ho ráda, ale nesmí ubližovat. Takže v tom je Sára tak trochu moje dcera s víc prořízlou pusou, než si kdy dovolím já. Dá se říct, že Sára zpestřila hodně lidem život svými hláškami. Psala mi jedna ze sledujících, že jí bylo během hospitalizace v nemocnici strašně zle, ale Sára jí dokázala vždycky zpestřit den a pobavit ji. Odreagovala se. Smích určitě léčí. To mě přivádí na myšlenku, že prostřednictvím Sáry jsem tak trošku léčitelka, ale bez sklonů k šarlatánství.
Máš docela slušný žánrový rozptyl: od červené knihovny přes detektivku až po fantasy. V čem se cítíš nejlépe?
Asi ve všem, co zrovna píšu. Mně na žánru vlastně moc nesejde. Taky se to projevuje mimo jiné tím, že některé mé knihy čtou i muži, což je zvláštní. Možná jim něco v mém způsobu humoru konvenuje, nebo prostě nepíšu přeslazeně. Ale to ty bys mohl vědět, když jsi něco málo ode mě už četl. Ať už blogy nebo knihy. Takže se zeptám já - co tě na mém psaní baví?
No… Asi právě ten tvůj humor a občasný cynismus. To, že jsi realistka a že nelakuješ život na růžovo. Taky mě baví to tvoje drsňáctví. Připomenu názvy některých tvých knih: Kráva a kretén, Sarkastická svině či Sex, prachy a potíže. Kde se to drsňáctví v tobě bere?
Možná je to dáno tím, že jsem neměla typicky růžový holčičí život, dost věcí mě dostalo na kolena. Taky jsem vyrůstala mezi klukama, protože mě nebavilo vozit panenky v kočárku, šít jim šatičky… radši jsem lezla po kdejakém stromě, přejídala se nezralých jablek, chodila budovat bunkry, nebo se účastnila šarvátek klukovských band z jedné vesnice proti druhé. Taky jsem si v životě musela poradit s dost průšvihy, které jsem si buď sama způsobila, nebo je na mně napáchali druzí. Ovšem to je minulost. V přítomnosti jsem celistvější a méně zranitelná. Asi jako Sára. Mám drsnou povahu, ale neztratila jsem cit. A ty moje názvy? Vlastně mi nejdřív blikne v hlavě název a příběh se pak odvíjí už sám. Já za ním vlaju po klávesnici a najednou je dopsáno a moje hlava i duše jsou jaksi lehčí a spokojenější.
Letos ti bylo padesát. Jaký je to pocit? Jsi ten typ, který už trénuje skoky do rakve (stejně jako já), nebo jsi zastáncem hesla, že život začíná až po třetím bajpásu?
Žádný trénink! Padesát je nových třicet. Těsně před padesátkou jsem získala práci snů. Vzali mě nehledě na věk, protože jsem je oslnila svou zářivou osobností a dovednostmi (smích). Dá se říct, že se cítím lépe než ve třiceti. Jsem si sebou jistější. Začala jsem se přijímat taková, jaká jsem. Neztrácím sice příliš ze svého sebekritického já, ale určitý posun tam je. Jsem vděčná za každou pěknou chvíli. Jsem vděčná, že nemám malé děti a můžu žít v jistém slova smyslu úplně svobodný život.
Text a obrázek se svolením autorky
Zdroj:
https://www.databazeknih.cz/autori-obalek/jana-slaninova-112502
