Vyměnili ho na Mostě špiónů. Agenta Rudolfa Abela málem poslal na smrt jeho podřízený - alkoholik

Čtrnáctiletý Jimmy Bozart procházel bytovým domem na ulici Fulton Street. Jeho denní chléb spočíval v roznášce novin Brooklyn Eagle a ve vybírání drobných od rodin, které u večeře četly zprávy o konci korejské války.

U dveří na konci chodby převzal hrst mincí, odpočítal je a nevěnoval jim pozornost, dokud o pár ulic dál neplatil u stánku se sodovkou. Jedna mince mu vyklouzla, spadla na chodník a divně odskočila. Když se pro ni sehnul, ležela na zemi na dvě poloviny.

Jedna polovina představovala líc, druhá rub. Mince byla vevnitř vyfrézovaná s chirurgickou přesností tak, aby do sebe oba díly zapadaly pomocí nepatrného závitu. V dutině se nacházel miniaturní kotouč z fotografického filmu o průměru lidského nehtu. Jimmy, zvědavý jako každý kluk jeho věku, film vyndal a podržel ho proti světlu. Na průhledné fólii se neukázaly snímky rodin u moře, ale mikroskopické řádky psané rukou: desítky pětimístných skupin čísel.

Chlapec minci i s prapodivným obsahem přinesl otci jednoho ze svých kamarádů, který pracoval u newyorské policie. Během čtyřiceti osmi hodin už rozlomený niklák ležel v zapečetěné obálce na stole Federálního úřadu pro vyšetřování.

​Záhada dutého nikláku

​Když zpráva o nálezu dorazila do centrály FBI ve Washingtonu, vyvolala okamžitý poplach. Odborníci z technických laboratoří podrobili minci důkladnému rozboru. Výsledek byl fascinující i děsivý. Přední strana mince nesla datum ražby 1948, zatímco zadní strana pocházela z válečné série z let 1942 až 1945, kdy se kvůli nedostatku mědi ražební slitina míchala s příměsí stříbra a niklu. Někdo s přístupem ke špičkovému hodinářskému nářadí spojil dvě různé mince do jednoho dokonalého pouzdra.

​Kryptografické oddělení FBI se vrhlo na mikroskopický text s přesvědčením, že kód do několika týdnů prolomí. Text obsahoval přesně 207 číselných skupin. Jenže dny se proměnily v měsíce a měsíce v roky. Luštitelé naráželi do zdi. Šifra byla vytvořena metodou jednorázové tabulky, což je prakticky neprolomitelný kód, pokud vyšetřovatel nemá k dispozici unikátní klíč, který byl použit při šifrování a následně zničen.

​FBI věděla, že se jí po New Yorku prochází sovětský špión, který pouští do oběhu tajné zprávy. Nález mince byl nedopatřením. Neznalý agent KGB ji v brooklynské prodejně omylem použil při nákupu cigaret nebo novin. Vyšetřovatelé neměli žádnou tvář, žádné jméno ani stopu. Složka s názvem „Hollow Nickel Case“ (Případ dutého nikláku) zapadala prachem v archivu a zdálo se, že sovětská tajná služba odejde z této kauzy bez jediného šrámu.

​Pařížské pokušení

​Zatímco agenti FBI marně trávili noci nad číselnými řadami, v malém bytě s malířským ateliérem v brooklynské čtvrti Heights žil nenápadný, prošedivělý muž. Sousedé ho znali jako Emila Roberta Goldfuse, chudého, ale mimořádně kultivovaného malíře a fotografa na volné noze.

Goldfus byl příjemný chlapík, hrající na kytaru, který se rád bavil s místními umělci o technice akvarelu a filosofii. Málokdo však tušil, že jeho ateliér je napěchován krátkovlnnými přijímači, chemikáliemi pro neviditelný inkoust a dutými šrouby.

​Emil Goldfus byl ve skutečnosti Viljam Genrichovič Fišer, plukovník sovětské tajné služby KGB. To, že se sovětský rozvědčík jmenoval Viljam Fišer, má věcné vysvětlení: narodil se a vyrostl v Anglii a jeho rodina pocházela z prostředí emigrantů s německými i ruskými kořeny.

​V roce 1903 přišel na svět v Newcastle upon Tyne pod jménem William August Fisher. Jeho otec Genrich (Heinrich) Fischer byl ruský Němec a matka Ljubov byla rusko-baltského původu. Úřady v Anglii jméno rodiny přepsali do anglické podoby Fisher.

​Rodiče byli aktivní marxisté a podporovatelé bolševiků, kteří museli z Ruského impéria v roce 1901 uprchnout před carskou policií do Velké Británie. Do rodícího se Sovětského svazu se rodina vrátila až po revoluci, konkrétně v roce 1921, kdy bylo Williamovi 17 let. V ruských dokumentech jeho anglické jméno v azbuce zapsali jako Вильям Генрихович Фишер (Viljam Genrichovič Fišer).

​Díky dětství a mládí strávenému v Anglii mluvil plynule anglicky s přirozeným přízvukem oblasti Newcastle, tzv. Geordie akcentem. Tato jazyková výbava z něj později udělala ideálního kandidáta na špióna.

V USA působil nelegálně již od roku 1948 a z centrály v New Yorku řídil rozsáhlou špionážní síť sbírající klíčové informace o americkém jaderném programu, strategickém letectvu a vývoji raketových technologií. Fišer byl geniální operativec – disciplinovaný, chladnokrevný a oddaný své práci.

Ze své funkce řídil řadu agentů a zároveň prováděl nábor nových. Mezi jeho podřízené patřili Lona a Morris Cohenovi, Julius a Ethel Rosenbergovi, David Greenglas a Klaus Fuchs, kteří se později stali známými jako Atomoví špióni.

​Velkou slabinou Fišera se však stal jeho podřízený. V roce 1952 mu totiž Moskva poslala na pomoc asistenta, kterým byl Reino Häyhänen, důstojník KGB vystupující pod krycím jménem VIK.

Häyhänen se narodil v roce 1920 v obci Kaskisaari nedaleko Petrohradu (tedejšího Leningradu) jako Ingrijec – příslušník finskojazyčné menšiny, která po staletí žila v oblasti Ingrie v okolí dnešního Petrohradu.

​Byl tedy rodilým občanem Sovětského svazu, ale díky svému původu mluvil plynule finsky i rusky. Po ukončení učitelského ústavu v roce 1939 pracoval krátce jako učitel na základní škole.

Zlom v jeho životě přišel na podzim roku 1939, kdy vypukla Zimní válka mezi Sovětským svazem a Finskem. Sovětská tajná služba NKVD (předchůdkyně KGB) aktivně vyhledávala občany finské národnosti pro zpravodajské a překladatelské účely. Devatenáctiletý Häyhänen byl rekrutován do řad NKVD v září 1939.

​Häyhänen byl pravým opakem vybraného a disciplinovaného Fišera. Měl sklony k alkoholismu, utrácel za ženy a večírky a při plnění úkolů prokazoval hrubou nedbalost. Byl to právě on, kdo v roce 1953 neopatrně utratil dutou minci určenou pro předání tajné zprávy. Fišer svým podřízeným opovrhoval, ale Moskva jeho odvolání odkládala.

​Přeběhlík z kabaretu

​V průběhu roku 1956 dosáhla měřítka Häyhänenovy neschopnosti neúnosné meze. Zpronevěřoval tisíce dolarů, nechodil na schůzky a neustále opilý vyvolával skandály ve svém domově v Peekskillu. Moskva nakonec ustoupila Fišerovým stížnostem a poslala Häyhänenovi depeši s rozkazem k okamžitému návratu do Sovětského svazu, údajně kvůli povýšení a odpočinku.

​Häyhänen však nebyl hloupý. Věděl, že v Moskvě ho namísto povýšení čeká soud, gulag nebo popravčí četa za zpronevěru a selhání v operativní práci. Nastoupil na loď do Evropy, ale jeho cílem nebylo Rusko. V květnu 1957 vystoupil v Paříži. Několik dní bloudil po městě, pil v baru a rozmýšlel se. Dne 4. května 1957 se připotácel k budově amerického velvyslanectví na Place de la Concorde.

​Když ho úředník vyslechl, považoval ho zprvu za opilého blázna. Häyhänen však na stůl položil finský pas, vytáhl z kapsy dutou minci a prohlásil: „Jsem důstojník KGB. Pět let působím v USA a chci požádat o azyl.“ Následně z paměti vydal klíč k dešifrování zprávy z roku 1953 a vyšetřovatelé FBI pochopili, že před nimi stojí největší úlovek od začátku studené války. Häyhänen vyzradil všechno: úkryty, metody, kódová jména i adresu brooklynského ateliéru svého šéfa.

​Zatčení v hotelu Latham

​Na základě Häyhänenovy výpovědi spustila FBI rozsáhlou sledovací operaci. Agenti identifikovali ateliér v Brooklynu i malíře Emila Goldfuse. Fišer, který v té době tušil zradu, narychlo opustil svůj byt a ubytoval se pod jiným jménem v hotelu Latham na Manhattanu. Doufal, že se mu podaří zahladit stopy a připravit útěk ze země.

​Dne 21. června 1957 v brzkých ranních hodinách vstoupili agenti FBI spolu s imigračními úředníky do pokoje číslo 839 v hotelu Latham. Fišer ležel na posteli jen ve spodním prádle. Během několika sekund ho spoutali. Přestože byl zaskočen, zachoval chladnokrevnost. Agenti prohledali pokoj a našli vysílačky, šifrovací tabulky, duté manžety a tisíce dolarů v hotovosti.

​Při zatýkání se Fišer odmítl podrobit výslechům a neprozradil svoje pravé jméno ani státní příslušnost. Když byl vyzván, aby podepsal formulář o zabavení majetku, podepsal se jako Rudolf Ivanovič Abel. Bylo to jméno jeho blízkého přítele a kolegy z KGB, který zemřel v roce 1955. Fišer věděl, že americká média budou o zatčení velkého špióna informovat pod tímto jménem. Byl to jeho šifrovaný vzkaz do centrály v Moskvě: „Jsem zatčen, neřekl jsem nic a přijal jsem identitu mrtvého Abela.“

​Muž bez tváře před soudem

​Soudní proces s mužem, kterého veřejnost znala výhradně jako Rudolfa Abela, začal v říjnu 1957 u federálního soudu v Brooklynu. Abelovi hrozil trest smrti za špionáž proti Spojeným státům. Federální soudce zaručil obžalovanému právo na obhajobu a jako obhájce ex offo jmenoval Jamese B. Donovana, bývalého právníka OSS (předchůdkyně CIA) a zkušeného pojišťovacího advokáta.

​Donovan vzal svůj úkol mimořádně vážně, což mu v atmosféře protikomunistické hysterie přineslo nenávist veřejnosti i výhrůžky smrtí. Donovan však věřil v ústavní principy. Zpochybnil legalitu razie v hotelu Latham bez řádného příkazu k zatčení a předložil věcnou obhajobu.

​Abel byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Klíčem k jeho záchraně před elektrickým křeslem se však stal Donovanův závěrečný projev. Donovan přesvědčil soudce, aby Abelovi neukládal trest smrti, ale dlouholeté vězení. Právník argumentoval vizionářskou myšlenkou: „Je docela dobře možné, že v dohledné době bude sovětskou vládou zajat americký agent podobné hodnosti. V takovém případě bude výměna vězňů v nejvyšším národním zájmu Spojených států.“ Trest tedy zněl: 30 let vězení.

​Předání na Mostě špiónů

​Donovanova předpověď se naplnila dříve, než kdo čekal. Dne 1. května 1960 bylo nad Sovětským svazem sestřeleno americké špionážní letadlo U-2 a jeho pilot Francis Gary Powers byl zajat KGB. V Moskvě Powerse odsoudili za špionáž k deseti letům vězení. Současně sovětský režim zatkl amerického studenta Frederica Pryora v Berlíně.

​Zákulisní vyjednávání trvala měsíce. Zprostředkovatelem se stal opět advokát James Donovan. Vydal se do rozděleného Berlína, kde bez oficiálního diplomatického krytí dojednával podmínky výměny s reprezentanty sovětského velvyslanectví a východoněmeckých úřadů.

​Sychravého rána 10. února 1962 se na Glienickém mostě, spojujícím americký sektor Západního Berlína s východoněmeckou Postupimí, psaly dějiny. Na ocelové konstrukci stály dvě skupiny mužů. Na jedné straně Abel v doprovodu amerických agentů, na druhé Powers. Po ověření totožnosti prošli oba muži kolem sebe bez jediného slova. Výměna dokončena. Glienický most se od toho dne stal symbolem výměn špiónů Studené války.

​Epilog

​Po návratu do Sovětského svazu byl Viljam Fišer přijat jako hrdina, i když oficiálního státního uznání v plném rozsahu se nedožil. KGB se obávala jeho dlouhého pobytu na Západě a nikdy mu již nesvěřila operativní práci. Věnoval se přednáškám pro mladé kadety a malování. Až do své smrti v roce 1971 trval na tom, že jméno Rudolf Abel, které přijala světová média, bylo pouze krycí.

​Reino Häyhänen, zrádce, jehož neopatrnost s pěticentem celý příběh odstartovala, dožil v programu na ochranu svědků v USA a v neustálém strachu z pomsty KGB. Zemřel při autonehodě za nejasných okolností v roce 1961, ještě předtím, než byl jeho bývalý šéf vyměněn na berlínském mostě.

​Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Rudolf-Abel

https://en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Abel

https://www.fbi.gov/history/artifacts/rudolph-abel-hollow-nickel-case

https://www.bbc.com/news/uk-england-tyne-34870934

https://berwickcivicsociety.org.uk/the-kremlins-geordie-master-spy-rudolf-abel-1903-71-2/