Článek
Digitalizace státní správy a samosprávy je v roce 2026 sice prioritou číslo jedna, ale realita v terénu připomíná spíše rekonstrukci historické památky za plného provozu než start raketoplánu.
Když se podíváte na prezentace Digitální a informační agentury (DIA), uvidíte vizi propojeného státu, kde občan vyřídí vše z gauče. A je pravda, že Portál občana nebo bankovní identita jsou obrovským skokem vpřed. Pokud však nahlédneme pod „kapotu“ – do zázemí radnic, magistrátů a ministerstev – zjistíme, že motor, který tento digitální luxus pohání, se často zadírá.
Hardware: Serverovna, nebo sklad košťat?
Propast mezi „mít“ a „chtít“ je nejvíce vidět na technice. Zatímco velké úřady a kraje migrují do certifikovaných cloudů a budují robustní datová centra, na menších obcích je situace diametrálně odlišná. Správa IT tam často leží na bedrech nadšence, který to dělá „po práci“, a serverovna nezřídka sdílí prostor s archivem šanonů z devadesátých let.
Tento technologický dluh je časovaná bomba. Nejde jen o to, že staré servery jsou pomalé. Jde o to, že jsou zranitelné. V kontextu nové směrnice NIS2, která drasticky zpřísňuje požadavky na kybernetickou bezpečnost, se mnoho samospráv ocitá v pasti. Nemají peníze na moderní hardware a nemají lidi, kteří by ho spravovali.
Lidský faktor: Kdo to bude řídit?
Tím se dostáváme k největší brzdě rozvoje – lidem. Státní správa v boji o IT talenty krvácí. Tabulkové platy nemohou konkurovat nabídkám soukromých korporací, které juniorům nabízejí nástupní mzdy, na něž vedoucí IT odboru na magistrátu dosáhne po dvaceti letech praxe.
Výsledkem je paradox: Nakupujeme drahé technologie, které ale často nemá kdo efektivně vytěžit. Úřady jsou tak nuceny spoléhat se na externí dodavatele, což nás přivádí k otázce softwarové architektury.
Integrace jako svatý grál (a role klíčových hráčů)
Největší bolestí dneška není nedostatek softwaru, ale jeho nadbytek a vzájemná nekompatibilita. Úředník často musí přepisovat údaje z jednoho systému do druhého, protože „si spolu nepovídají“.
Právě zde se láme chleba. Budoucnost státního IT neleží v tisících malých aplikací, ale v robustních integračních platformách, které dokáží spojit agendové systémy, ekonomiku a spisovou službu do jednoho funkčního celku.
Na českém trhu se vykrystalizovala skupina dodavatelů, kteří tvoří jakousi „páteř“ státního IT. Firmy jako Gordic se svou platformou GINIS, společnost Vera zaměřující se na radniční systémy, nebo nadnárodní giganti jako Asseco Solutions či Microsoft, dnes nenabízejí jen „program na účetnictví“. Jejich role se posunula.
Stávají se z nich garanti bezpečnosti a integrity dat. Například systémy od Gordicu či Very dnes musí fungovat jako bezpečné přístavy, které splňují nejpřísnější legislativní normy (včetně zmíněné NIS2) a zároveň umožňují otevřenost vůči moderním aplikacím třetích stran. Trendem už není uzavřený monolit, ale otevřený ekosystém. Úřad potřebuje stabilní jádro (ERP systém), na které lze bezpečně „nacvaknout“ moderní chatboty, analytické nástroje nebo mobilní aplikace pro občany.
Co nás čeká?
Rozvoj IT ve státní správě není o nákupu nových tabletů. Je to o změně myšlení a procesů. Technologie jsou připraveny – cloud je dostupný, AI klepe na dveře a integrační platformy existují.
Klíčem k úspěchu v následujících letech bude schopnost úřadů opustit model „děláme to takhle 30 let“ a odvaha investovat nejen do „železa“, ale především do bezpečnosti a propojení dat. Pokud se to nepodaří, budeme mít sice krásný digitální Portál občana, ale za ním bude sedět stále stejně zavalený úředník, jen s tím rozdílem, že na tu hromadu papírů bude svítit novým monitorem.
