Článek
Česká politická scéna v lednu 2026 definitivně vstoupila do fáze, kterou politologové nazývají „permanentní kampaní s příchutí populismu“. Článek o manifestaci odborářů, na které vládní politici hřímají proti „mainstreamu“, však odhaluje mnohem hlubší a nebezpečnější paradox, než je jen běžné lovení voličských hlasů. Jsme svědky situace, kdy lidé držící otěže státní moci stylizují sami sebe do role utlačovaných disidentů. Tento narativ není nový – a jeho historické kořeny jsou více než mrazivé.
Strategie „My vs. Oni“: Lekce z historie
Když ministři současné vlády, jako například ministr Šebestyán či premiér Babiš, mluví o „mainstreamu“ jako o nepříteli, který jde proti lidu, vědomě či podvědomě oprašují rétoriku z 30. let 20. století. Tehdy se v Německu zrodil termín Lügenpresse (lživý tisk). Cílem tehdy, stejně jako dnes, nebylo vyvrátit konkrétní fakta, ale zničit samotný koncept objektivity.
Pokud dokážete své voliče přesvědčit, že jakákoliv kritická informace v tradičních médiích je apriori produktem „nepřátelského mainstreamu“, vytvořili jste dokonalý štít proti odpovědnosti. Ministr Šebestyán tak nemusí vysvětlovat, proč jako bývalý logistik Agrofertu nyní z pozice ministra brzdí vymáhání miliardových dotací. Stačí mu ukázat prstem na novináře a říct: „Vidíte? Mainstream jde po mně, protože bojuji za vás.“ Je to brilantní, ale pro demokracii zhoubné.
Finský etický práh v českém blátě
V našem kontextu roku 2026 často mluvíme o tzv. „finském etickém prahu“. V severských zemích je standardem, že pouhé podezření ze střetu zájmů nebo neetického chování vede k okamžité rezignaci. U nás? U nás se střet zájmů stal vládní doktrínou.
Babišův systémový střet a Šebestyánovo angažmá v resortu, který má kontrolovat jeho bývalého chlebodárce, jsou případy, které jsou „nad prahem“. Přesto tito lidé stojí na pódiích a mluví o spravedlnosti. Je to vrchol cynismu: politici, kteří ohýbají státní správu ve prospěch soukromých holdingů, se schovávají za odborářské prapory a tvrdí, že bojují proti elitám. Přitom oni sami jsou tou nejskrytější a nejvlivnější elitou, která v této zemi existuje.
Kdo je vlastně ten „Mainstream“?
V rétorice vládních radikálů je mainstreamem každý, kdo klade nepříjemné otázky. Jsou to média veřejné služby, jsou to nezávislí analytici, a paradoxně i ta část státní správy, která se ještě snaží dodržovat pravidla.
Tento útok na média má tři hlavní fáze:
- Relativizace pravdy: „Každý má svou pravdu, fakta neexistují, jen interpretace.“
- Kriminalizace kritiky: „Píšou o mně špatně, protože jsou placeni mými nepřáteli.“
- Vytvoření alternativní reality: „Sledujte jen naše kanály, jen tam se dozvíte pravdu.“
Viděli jsme to u Donalda Trumpa, vidíme to u Viktora Orbána a nyní to v plné nahotě sledujeme na českých náměstích. Když vládní politik křičí na demonstraci proti „systému“, je to stejné, jako kdyby ředitel banky vykrádal vlastní trezor a u toho volal „Chyťte zloděje!“.
Nebezpečí kumulativního střetu
Kromě „těžkých vah“ typu Babiš a Šebestyán zde máme zástupy politiků, kteří se pohybují „na hraně“. Alena Schillerová s rodinnými vazbami na brněnské kauzy, nebo Petr Macinka se svým nátlakovým stylem vůči ústavním institucím. Ti všichni profitují z oslabování médií. Pokud se podaří „mainstream“ dostatečně zdiskreditovat, zmizí veřejná kontrola.
A o to tu běží především. Nejde o blaho dělníků, o které se odbory nominálně starají. Jde o to, aby v hlučném rykotu manifestací zanikly zprávy o tom, jak se porcují rozpočty, jak se zastavují exekuce proti spřáteleným firmám a jak se akademická integrita (jako v případě ministra Metnara) stává jen prázdným pojmem.
Premortem naší demokracie
Pokud budeme tento trend ignorovat, predikce pro zbytek roku 2026 nejsou růžové. S pravděpodobností blížící se jistotě můžeme očekávat další eskalaci útoků na nezávislé kontrolní orgány. Pokud padne „mainstream“ jako relevantní zdroj informací pro většinu populace, etický práh se posune tak nízko, že pod ním projde i kamion naložený nelegálními dotacemi.
Závěr
Manifestace odborů s vládní účastí nebyla demonstrací síly lidu, ale demonstrací bezostyšnosti. Je to pokus legitimizovat neetické chování skrze hlučný populismus. Jako občané bychom měli být velmi obezřetní, když ti, kteří mají moc, ukazují prstem na ty, kteří je kontrolují.
Historie nás učí, že útok na „lživý mainstream“ je vždy jen první kapitolou v knize o konci svobody. Pokud dovolíme, aby se etika v politice stala jen prázdným pojmem, který lze překřičet na náměstí, nebudeme se moci divit, až se jednoho rána probudíme v zemi, kde pravda není to, co se stalo, ale to, co bylo schváleno vládním PR oddělením.
