Článek
Tentokrát má tenhle talent podobu nočních SMS přes prezidentova poradce: „může získat klid, když…“ a pokud ne, „spálím mosty“. Je to svým způsobem osvěžující. Ne proto, že by to bylo přijatelné – ale proto, že se nátlak konečně ukázal v čisté, neředěné podobě.
Prezident Petr Pavel zveřejnil obsah zpráv, které mu měl ministr zahraničí Petr Macinka poslat přes poradce Petra Koláře. Konstrukce je jednoduchá a až banálně čitelná: politický klid výměnou za jmenování Filipa Turka na Ministerstvo životního prostředí. Pokud prezident nevyhoví, přijde eskalace – „spálení mostů“, extrémní kohabitace a tvrdý konflikt, podložený odkazy na politickou oporu u premiéra a SPD.
Prezident to označil za pokus o vydírání a oznámil, že věc předává k prověření bezpečnostním složkám a právníkům. Policie potvrdila, že podnět řeší. Ministr naopak tvrdí, že šlo o běžné politické vyjednávání – a spor dál rámuje i přes témata zahraniční politiky a reprezentace na summitu NATO.
A tady začíná být věc zajímavá.
Pokud to chceme posoudit přísně, musíme si dát pozor na jednu věc: trestní právo není nástroj na trestání hulvátství. Je záměrně hrubé a používá se až tam, kde je společensky nebezpečné jednání za hranou.
Ano, ve zveřejněných zprávách je jasná donucovací logika: „udělej X, bude klid; neuděláš X, přijdou následky“. To je učebnicový nátlak. Jenže trestní právo obvykle vyžaduje víc než politickou eskalaci. Typicky chce vidět hrozbu násilím nebo hrozbu jiné opravdu těžké újmy – zásah do práv, ekonomickou likvidaci, zneužití moci v konkrétní podobě.
Z toho, co je dnes veřejné, zatím vyplývá spíš hrozba tvrdého politického konfliktu. A to, jakkoli je to odporné, bývá právně málo. I proto dnes zaznívají názory trestních právníků, že skutková podstata vydírání nejspíš naplněna nebude.
To ale neznamená, že je celá věc marginální.
Naopak.
Prověřování je správné – i kdyby nakonec skončilo odložením.
Zaprvé proto, že chrání instituci, ne ego. Tlak mířil přímo na výkon prezidentské pravomoci. Pokud se to přejde mlčením, vznikne precedent: „podpis za klid“ jako legitimní politická technologie.
Zadruhé proto, že odděluje emoce od faktů. Prezident říká „pokus o vydírání“, ministr říká „vyjednávání“. Prověření dává šanci, aby se spor neposuzoval podle síly slov, ale podle obsahu a kontextu.
Zatřetí proto, že je to prevence. V prostředí, kde se věci řeší zákulisně, se nátlak šíří nejsnáze právě tehdy, když není pojmenován. Formální postup je brzda proti dalším „operativním“ SMS.
A začtvrté proto, že jde o reputaci státu. Jakmile se do hry plete NATO a zahraniční politika, musí být vidět, že Česko má pojistky a procedury – ne improvizaci.
Skutečný problém této kauzy totiž není paragraf.
Je to ústavní hygiena.
I kdyby to nebylo trestné, je to politicky špatně a institucionálně nebezpečně návykové. Jazyk „klid dostaneš, když podepíšeš“ dělá z ústavních aktů směnárnu. A směnárna má jednu vlastnost: kdo jednou zjistí, že lze pohnout kurzem nátlakem, příště to zkusí znovu. Jen sofistikovaněji.
Chladná ironie celé epizody je v tom, že vyjednávání se obvykle pozná podle argumentů. Kdežto „spálím mosty“ je argument jen v tom smyslu, v jakém je argumentem siréna: nezvyšuje pravdivost, jen hlasitost.
Tady má klíčovou roli premiér.
Nemusí suplovat policii. Musí ale nastavit pravidla hry.
Měl by jasně říct, že styl „klid za podpis“ je nepřijatelný – bez relativizací typu „to je politika“. Měl by zavést jednoduché procesní pravidlo: komunikace vláda–prezident ve sporných ústavních věcech jen oficiálními kanály, s jasnou agendou a odpovědností. A měl by vyvodit politickou odpovědnost za způsob jednání, i kdyby trestní právo zůstalo stranou.
Protože hranice legality a hranice přijatelnosti nejsou totéž.
A teď pozitivní pointa.
Tenhle příběh může skončit jako další hlučný skandál, po kterém zůstane jen pachuť. Anebo jako moment, kdy si česká politika připomene, že instituce nejsou kulisy a že síla státu se neměří ostrostí SMS, ale schopností nastavit hranice.
Pokud prověřování dopadne tak, že trestný čin potvrzen nebude, pořád to může být užitečné: vznikne jasná čára mezi tvrdou politikou a nepřijatelným nátlakem. Pokud se objeví další okolnosti, stát ukáže, že umí chránit vlastní instituce i proti lidem u moci.
V obou případech je šance na malý, ale reálný posun: méně „klidu za podpis“, více pravidel. Méně improvizace, více procedury.
To není idealismus.
To je základní údržba demokracie.
A dvě krátké věty ke zveřejnění SMS
Zveřejnění soukromé komunikace je krajní krok, ale tady šlo o tlak na výkon ústavní pravomoci – tedy o věc veřejného zájmu. Prezident tím nevytváří bulvární efekt, ale dokumentuje situaci, kterou by jinak každý interpretoval jen podle dojmů.
