Článek
V české politice zdomácněla jednoduchá obrana: dokud nepadne rozsudek, není důvod k odpovědnosti. Právně to obstojí. Politicky je to výmluva.
Sebevědomé státy takhle neuvažují. Ve Finsku, Dánsku nebo Švédsku politici odcházejí dřív, než se otevře soudní síň. Stačí pochybnost, střet zájmů nebo ztráta důvěry. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že chrání instituce.
Česko si zvyklo na opak.
Tenhle text není útok na voliče žádné politické strany. Nezpochybňuje jejich právo volby. Není to ani soudní spis.
Je to připomínka, že politika není jen o programech, ale o lidech. A že charakter lidí u moci není soukromá věc, ale veřejná záležitost.
U Andreje Babiše už dávno nejde o jednu kauzu. Jde o dlouhodobý model: prolínání byznysu a státu, dotační vazby a trvalý střet zájmů, který zaměstnává úřady i soudy.
V severských zemích by politik s takovou zátěží odešel sám.
V Česku se z toho stala kulturní válka.
Jenže stát nelze dlouhodobě řídit tak, že významná část společnosti pochybuje, komu vlastně premiér slouží.
Podobný problém se opakuje i jinde. Martin Šebestyán dnes rozhoduje o vymáhání dotací, u nichž dříve působil. Jakmile se proces zadrhne, nejde o technickou závadu, ale o konflikt role.
Petr Macinka zvolil otevřený nátlak na prezidenta a tvrdé personální podmínky při sestavování vlády. To není razance. To je narušování ústavních zvyklostí, na nichž stojí parlamentní systém.
U Karla Havlíčka a Aleny Schillerové zůstávají reputační otázky spojené s podnikáním, dotacemi a rodinnými vazbami. Ne jako jednotlivé excesy, ale jako dlouhodobá zátěž.
Každá věc zvlášť se dá vysvětlit.
Dohromady ale vytvářejí vzorec.
Podobný přístup k moci je patrný i u Tomia Okamury. Dlouhodobá práce s hranou ústavnosti, systematické zpochybňování institucí, normalizace tlaku na soudy a média.
I tady lze jednotlivé výroky obhajovat svobodou slova nebo rolí opozice. Ve výsledku se ale z politiky vytrácí respekt k pravidlům, která mají chránit všechny – i ty, kteří zrovna nejsou u moci.
A to je společný jmenovatel napříč scénou. Ne ideologie, ale vztah k moci. Ne program, ale ochota posouvat hranice.
Ne, „všichni nejsou stejní“. Nejsou.
Existují státy, kde se politická odpovědnost neodvíjí od rozsudku, ale od důvěry. Kde odstoupení není přiznáním viny, ale ochranou funkce. Kde je moc chápána jako dočasná služba, ne jako osobní nárok.
Otázka nezní, zda je to přísné.
Otázka zní, zda to ještě chceme.
A teď to podstatné: tenhle stav není neřešitelný.
Neexistuje žádný zákon, který by Česku bránil mít slušnější politiku. Neexistuje ani „česká povaha“, která by nás odsuzovala k toleranci střetů zájmů a nátlaku.
Existují jen návyky.
Slušná politika totiž nevzniká velkými gesty. Vzniká jednoduchými pravidly, která se dodržují důsledně:
– moc není nárok, ale dočasná služba
– pochybnost se bere vážně, ne osobně
– rezignace není slabost, ale ochrana instituce
– omluva není prohra, ale nástroj uklidnění
– důvěra má vyšší hodnotu než mandát
To nejsou ideály. To je politická hygiena.
Vzkaz voličům všech stran je stejný.
Nejde o to, koho volíte.
Jde o to, co jste ochotni považovat za normální.
Politici se přizpůsobují hranicím, které jim společnost nastaví. Ne těm, které by si sami přáli. Ve chvíli, kdy začne platit „tady už ne“, začne se měnit i jejich chování.
Protože politik bez důvěry nemá nic.
A demokracie není o tom, že si zvykneme na málo.
Je o tom, že si troufneme chtít víc – a také to vyžadovat.
