EET 2.0: Stát znovu objevil živnostníka. Bohužel jako podezřelého

EET se vrací. Tentokrát samozřejmě modernější, jednodušší, levnější a téměř bezbolestná. Přesně tak, jak se v Česku vracejí všechny staré politické projekty: dostanou nové číslo verze, mobilní aplikaci a tiskovou konferenci o digitalizaci.

Poslanecká sněmovna schválila EET 2.0 dne 15. července 2026. Návrh nyní míří do Senátu a vláda počítá se spuštěním systému od 1. ledna 2027. Podle Ministerstva financí má nová evidence omezit šedou ekonomiku, narovnat podnikatelské prostředí a přinést veřejným rozpočtům přibližně 14,4 miliardy korun ročně.

To zní výborně. Stát získá miliardy, poctiví podnikatelé férovou konkurenci a občan jistotu, že účtenka za ostříhání zachránila veřejné finance.

Jenže právě tady by měla začínat seriózní debata, nikoliv končit.

Je nutné říci otevřeně, že část podnikatelů své příjmy skutečně zatajuje. V gastronomii, řemeslech, osobních službách, taxislužbě, sezonním prodeji nebo ubytování existují obory, v nichž hotovost umožňuje část tržeb z účetnictví jednoduše vynechat.

Takové jednání poškozuje stát, zákazníky i ostatní podnikatele. Kdo neodvádí daně, může nabídnout nižší cenu než konkurent, který platí daně, odvody, zaměstnance a účetnictví. Poctivost se pak stává obchodní nevýhodou.

Elektronická evidence proto není nesmyslný nástroj už ze své podstaty. Dokáže vytvořit průběžnou datovou stopu, upozornit na výrazné nesrovnalosti a ztížit systematické krácení tržeb. V principu ji podporuje také Hospodářská komora, která ji označuje za krok správným směrem.

Komora však současně upozorňuje na nevyřešené situace kolem kombinovaných plateb, voucherů, spropitného, tržišť, jednorázových akcí, offline režimu nebo duplicit vznikajících při výpadku serveru.

Jinými slovy: zástupci podnikatelů neříkají, že daně není třeba evidovat. Říkají, že zákon musí fungovat také mimo powerpointovou prezentaci ministerstva.

Největší pochybnost nevzbuzuje samotná existence EET, ale částka, kterou má údajně přinést.

Ministerstvo financí pracuje s odhadem 14,4 miliardy korun ročně. Ve sněmovní debatě ale zaznělo, že tento výsledek stojí mimo jiné na předpokladu přibližně dvojnásobné efektivity nové EET oproti původnímu systému.

To není drobný technický detail. To je základ celé kalkulace.

Původní EET fungovala jen v části ekonomiky a její skutečný fiskální přínos zůstal předmětem odborných i politických sporů. Výběr daní totiž současně ovlivňuje inflace, hospodářský růst, změny sazeb DPH, kontrolní hlášení, činnost Finanční správy i přesun zákazníků od hotovosti ke kartám.

Oddělit přesný efekt jedné evidence od všech ostatních vlivů je obtížné. Přesto se dnes veřejnosti předkládá částka 14,4 miliardy téměř jako budoucí položka státního rozpočtu.

Možná se odhad naplní. Možná bude výnos poloviční. Poctivé by bylo zveřejnit celý model, jeho předpoklady a citlivost na různé scénáře. A především předem slíbit nezávislé vyhodnocení po prvním a třetím roce provozu.

Stát nemůže po podnikatelích požadovat přesná data o každé platbě a současně sám nabízet jen politicky atraktivní odhad bez jasně měřitelného závazku.

Vládní harmonogram je ukázkou českého digitálního optimismu.

Testovací prostředí pro vývojáře má být otevřeno od července 2026, funkce v daňové informační schránce od listopadu a bezplatná aplikace MOJE EET od 1. prosince. Běžný provoz má začít 1. ledna 2027, přičemž leden má být zkušebním měsícem.

Státní aplikace určená především nejmenším podnikatelům tedy má být dostupná jeden měsíc před ostrým spuštěním.

Jistě, co by se mohlo pokazit?

Český stát má za sebou dostatek digitalizačních projektů, aby věděl, že skutečný test nezačne v laboratoři ministerstva, ale ve chvíli, kdy systém začnou používat statisíce různých lidí, zařízení a pokladních programů.

Restaurace s moderním cloudovým systémem pravděpodobně aktualizuje software a jede dál. Řemeslník, který přijímá několik plateb týdně u zákazníků, bude řešit telefon, připojení, certifikát, správné odeslání, opravy chyb a případnou komunikaci s Finanční správou.

Pro jednoho jde o aktualizaci aplikace. Pro druhého o novou administrativní agendu.

Právě toto se v debatách o EET pravidelně ztrácí. Náklad pět tisíc korun je pro obchodní řetězec účetní drobnost. Pro malého živnostníka může představovat významnou část měsíčního zisku.

Argument, že podnikatel dostane bezplatnou aplikaci, zní uklidňujícím způsobem. Jenže cena aplikace není totéž jako náklad celého systému.

Podnikatel potřebuje vhodné zařízení, připojení, čas na registraci, nastavení provozovny, pochopení pravidel a řešení nestandardních situací. Pokud má zaměstnance, musí je proškolit. Pokud používá pokladní systém, bude potřebovat jeho aktualizaci. Pokud dojde k chybě, musí zjistit, zda vznikla u něj, u dodavatele softwaru, nebo na straně státu.

Největším nákladem drobného podnikatele přitom často není faktura za software. Je jím čas, nejistota a riziko sankce.

Stát tradičně oceňuje administrativní hodinu podnikatele na nulu. Podnikatel ji ovšem nemůže fakturovat zákazníkovi, strávit výrobou ani věnovat rodině.

EET tak může být pro rozpočet efektivní a současně nepřiměřeně zatěžující pro určitou skupinu lidí. Tyto dvě věci se nevylučují.

EET 2.0 má zahrnout nejen hotovost, ale také platby kartou nebo QR kódem uskutečněné při osobním kontaktu. Ministerstvo argumentuje úplností dat a možností přesnější analytiky. Návrh se má vztahovat na takzvané kontaktní platby obecně.

U hotovosti je účel evidence zřejmý: bez zaevidování může transakce zmizet prakticky beze stopy.

Platba kartou už ale stopu vytváří. Zná ji banka, provozovatel terminálu a obvykle také pokladní systém. EET zde nevytváří důkaz o dosud neviditelné platbě. Především soustřeďuje údaje v jednom státním systému.

To může být užitečné pro kontrolu. Současně je ale legitimní ptát se, proč stát potřebuje v reálném čase evidovat transakce, které jsou už dohledatelné v jiných systémech.

Odpověď nemůže znít pouze „protože je to technicky možné“.

S růstem datových možností státu musí růst také pravidla pro ochranu, dobu uchování a účel použití dat. Modernost systému se neměří jen rychlostí, s jakou stát údaje získá, ale také schopností odolat pokušení používat je k dalším účelům.

EET může fungovat jako nástroj cíleného výběru rizikových subjektů. To je lepší než plošné, nahodilé kontroly. Algoritmus může porovnávat podobné provozy, hledat dlouhodobé odchylky a směrovat kontrolory tam, kde je pravděpodobnost úniku nejvyšší.

Problém nastane, pokud se statistická odchylka začne považovat za důkaz viny.

Dvě restaurace ve stejném městě nemusí mít stejnou klientelu. Dva řemeslníci se stejným předmětem podnikání nemusí pracovat ve stejném rozsahu. Nízká tržba může znamenat podvod, ale také nemoc, sezonní výpadek, péči o příbuzného nebo prostě špatný podnikatelský rok.

Datová analytika je užitečný filtr. Nesmí se stát digitální presumpcí viny.

Rozumný sankční systém musí jasně odlišovat technickou chybu, nedbalost a úmyslné zatajení příjmů. První pochybení nemá končit likvidační pokutou. Uzavření provozovny má být krajním opatřením proti opakovanému podvodu, nikoliv trestem za chybně odeslanou položku.

EET 2.0 může mít smysl. Může přispět k férovější konkurenci a omezit část daňových úniků. Je ale třeba odmítnout dvě pohodlné ideologické zkratky.

První tvrdí, že každý odpůrce EET chce tolerovat daňové podvody.

Druhá tvrdí, že každá evidence je automaticky šikanou podnikatelů.

Ani jedno není pravda.

Rozhodující budou konkrétní pravidla, kvalita softwaru, jednoduchost offline režimu, práce kontrolorů a přiměřenost sankcí. Bez toho se z rozumného kontrolního nástroje snadno stane další systém, v němž stát slavnostně honí miliardy a nakonec nejsnáze dopadne kadeřnici, která třikrát špatně klepla do telefonu.

Před spuštěním by proto mělo být splněno několik podmínek: nejméně půlroční období bez sankcí za neúmyslné chyby, skutečně funkční aplikace otestovaná v běžném provozu, výjimka pro zanedbatelný počet kontaktních transakcí, jasný offline režim a veřejné vyhodnocení skutečných přínosů i nákladů.

Poctivý podnikatel nemá mít právo zatajit tržbu.

Stát ale nemá mít právo zavést rozsáhlý kontrolní systém jen na základě optimistického čísla, které sám vyrobil, a poté veškeré náklady i rizika přesunout na lidi, jejichž hlavním proviněním je, že podnikají v malém.

EET 2.0 tedy není otázkou, zda máme vybírat daně. Samozřejmě že máme.

Otázka zní jinak: dokáže český stát vybrat daně tak, aby přitom automaticky nepovažoval každého živnostníka za potenciálního podvodníka?

Odpověď zatím neznáme. Od 1. ledna 2027 ji ale mají na vlastní účet testovat podnikatelé.