Volili jste levnější energie a důchod v pětašedesáti. Dostáváte rozklad institucí

Možná jste volili koalici ANO, SPD a Motoristů v dobré víře. Levnější energie, důchod v pětašedesáti, dostupné bydlení, konec „bruselského diktátu“. Znělo to jako návrat k normálu. Po osmi měsících vládnutí je dobré si říct, co se vlastně děje. Protože to, co se děje, není jen neplnění slibů. Je to něco, co se v politologii jmenuje normalizace — a probíhá pomalu, tiše, po malých krocích, aby si na to lidé zvykli.

Začněme tím, co vás přivedlo k volební urně. Zastropování důchodového věku na 65 letech byla hlavní zbraň ANO proti Fialově reformě. V programovém prohlášení slib stojí. Jenže z legislativního plánu se vytratil už v březnu, v červnu ho vláda odložila na „další novelu“ a od roku 2028, a v srpnu z harmonogramu vypadl úplně. Premiér se odvolává na Brusel, který prý nesouhlasí. Evropská komise ale přímé veto nemá — jen upozorňuje, že návrat k pětašedesátce by důchodový systém stál stovky miliard. Slib je drahý, a tak se odsouvá, dokud se na něj nezapomene.

Ironie číslo jedna: slib, který se dá prodat třikrát, je pro politika výhodnější než slib, který se musí splnit. Strop pětašedesáti let se znovu objeví před volbami, stejně jako se objevil před těmi minulými. A vy si mezitím můžete v klidu plánovat důchod — v sedmašedesáti, pokud se do té doby nezmění pravidla zase o něco víc.

Rozpočet? Vláda slibuje návrat k vyrovnaným rozpočtům a zároveň schválila schodek 310 miliard, pro příští rok avizuje deficit „významně pod 400 miliard“ a protlačila přes veto prezidenta novelu, která rozvolňuje fiskální pravidla. Šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl mluví o tom, že si stát navyknul financovat dluhem i základní potřeby. Energie? Zrušení poplatku za obnovitelné zdroje srazilo ceny, jenže náklady se přesunuly do rozpočtu, který je dotuje sedmnácti miliardami ročně — a ministerstvo financí počítá, že ceny elektřiny a plynu příští rok zase porostou.

Ironie číslo dvě: „levnější energie“ znamená, že za ně platíte daněmi místo složenkou. Rozdíl je v tom, že složenku vidíte, daně ne. Až příští rok ceny zase porostou, vláda vám vysvětlí, že za to může Blízký východ, koruna a vůbec všechno kromě toho, že se náklady jen přesunuly z jedné kapsy do druhé.

To všechno by se dalo shrnout jako klasické předvolební přehánění. Jenže tady to nekončí.

Tady začíná ta část, kterou naivní volič nevidí, protože se netýká jeho peněženky. A přitom je důležitější než cena nafty.

Sněmovna v červnu schválila zákon o státních zaměstnancích, který od listopadu nahrazuje zákon o státní službě. Ten vznikl proto, aby úředníci nebyli vydáni na milost a nemilost politikům. Nová norma zaměstnávání se přibližuje zákoníku práce a usnadňuje výměnu úředníků. Experti mluví o návratu o třicet let zpět. Za první čtyři měsíce vláda nechala propustit 480 úředníků a zrušila útvary strategické komunikace, které měly občany připravovat na mimořádné události. Politici tím získávají kontrolu nad tím, kdo ve státní správě sedí. A to je přesně ten typ změny, na kterou si lidé zvyknou, aniž by si všimli, že se něco zlomilo.

Ironie číslo tři: státní služba byla zavedena proto, aby úředníci sloužili státu, ne vládě. Teď se vracíme do doby, kdy úředník, který se politikům nelíbí, může přijít o místo. Ale nebojte — je to „jen“ úprava zaměstnávání, zeštíhlení státu, úspora. Kdo by chtěl, aby stát fungoval nezávisle na tom, kdo zrovna sedí v ministerském křesle?

Pak jsou tu veřejnoprávní média. Vláda chce zrušit koncesionářské poplatky a financovat Českou televizi a Český rozhlas ze státního rozpočtu, s rozpočtem nižším o zhruba 1,4 miliardy. Návrh posiluje roli mediálních rad na úkor redakční autonomie. Proti tomu se postavily tisíce lidí — demonstrace na Letné v březnu, petice se sto tisíci podpisy, stávková pohotovost zaměstnanců. Ředitelé ČT a ČRo vyzvali premiéra, aby projednávání zastavil. Vláda pokračuje.

Ironie čtvrtá a nejhořčí: média, která mají hlídat moc, se mají dostat pod kontrolu té moci. A dělá se to pod heslem úspor a „modernizace“. Kdo by chtěl, aby veřejnoprávní televize byla nezávislá, když ji lze financovat z rozpočtu, který schvaluje vláda? Vždyť to je přece logické — kdo platí, ten poroučí.

A pak je tu střet zájmů, který se neřeší, ale obchází. Evropská komise v květnu pozastavila proplácení části dotací firmám ze skupiny Agrofert, dokud se nevyjasní otázka střetu zájmů premiéra. České orgány přesto v některých případech pokračovaly ve vyplácení z národních peněz. Státní zemědělský intervenční fond nevymáhá dotace, které by měl Agrofert vrátit — asi sedm miliard korun. Premiér přitom stojí v čele vlády, která o dotacích rozhoduje.

Ironie pátá: premiér, který sliboval, že se zbaví Agrofertu, aby se vyhnul střetu zájmů, dnes rozhoduje o dotacích pro firmy, které mu patří. A když na to Evropská komise upozorní, je to prý „bruselský diktát“. Samozřejmě.

Normalizace nefunguje tak, že by někdo přes noc zrušil demokracii. Funguje tak, že se věci mění po malých krocích, každý zvlášť vypadá jako technická úprava, a teprve když se ohlédnete, vidíte, jak daleko jste se dostali. Zrušení služebního zákona? „Jen“ úprava zaměstnávání. Změna financování médií? „Jen“ úspora. Rozvolnění fiskálních pravidel? „Jen“ aby se daly zaplatit sliby. Propouštění úředníků? „Jen“ zeštíhlení státu.

Každý krok má rozumné zdůvodnění. Dohromady tvoří obrázek, který se rozumně zdůvodnit nedá.

A tady je to, co by si měl naivní volič uvědomit. Vy jste nevolili rozklad institucí. Vy jste volili levnější energie a důchod v pětašedesáti. A místo toho dostáváte stát, kde se úředníci bojí politiků, média se dostávají pod kontrolu vlády a premiér rozhoduje o dotacích pro vlastní firmu. Sliby se odkládají, protože jsou drahé. Instituce se ale rozkládají, protože to je levné — a hlavně to nikomu z vládní koalice nevadí.

Možná si říkáte, že to přeháním, že to tak zlé není. Možná máte pravdu a některé věci se nakonec nepovedou tak, jak vypadají v návrzích. Ale zkuste si odpovědět na jednu otázku: kdy naposledy udělala tato vláda něco, co by posílilo nezávislost nějaké instituce? Ne slibovala, ne odkládala, ale skutečně udělala?

Já na tu odpověď nepřicházím. A to je přesně ten důvod, proč byste si měli dávat pozor na to, co se děje teď, dokud je ještě čas to zastavit. Ne proto, že by vám někdo chtěl ublížit. Ale proto, že normalizace funguje nejlépe tehdy, když si nikdo nevšimne, že probíhá.

Zdroje: