Polibek z Moskvy není náhoda. Je to účet za politiku této vlády

V diplomacii existují momenty, kdy ticho znamená souhlas. A pak existují momenty, kdy pochvala znamená rozsudek. Výrok ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova o „probouzení zdravých sil“ v České republice nepatří do kategorie zdvořilostních frází. Je to politický signál.

V překladu znamená jediné: současná česká vláda přestala být problémem pro ruské zájmy. To není náhoda. To je výsledek konkrétních rozhodnutí – ekonomických, bezpečnostních i ústavních.

Autoritářské režimy nechválí vlády, které jsou suverénní a pevné. Chválí ty, které jsou předvídatelné, rozložené a ochotné ustupovat. Pokud vás chválí Kreml, není to ocenění. Je to obžaloba.

Případ zablokovaného exportu letounů L-159 není technický detail ani administrativní spor. Je to učebnicový příklad poškozování státního zájmu.

Na jedné straně stojí česká firma Aero Vodochody: miliardová zakázka, práce pro tisíce lidí, posílení českého obranného průmyslu. Na straně druhé kupující, který techniku reálně potřebuje k obraně svého vzdušného prostoru. Mezi nimi česká vláda, která řekne „ne“.

Ne kvůli právní překážce. Ne kvůli bezpečnostnímu riziku. Ale kvůli vnitrokoaličnímu vetu a politickému kalkulu, který se shoduje s ruským zájmem.

Výsledek je prostý: český stát obětoval české peníze, česká pracovní místa a českou reputaci, aby si udržel křehkou koaliční rovnováhu. V normální zemi by se tomu říkalo sabotáž vlastního průmyslu. V té naší se tomu říká „vládní strategie“.

Když přijde na vysvětlení, nastupuje jazyk mlžení. Mluví se o „procesech“, „kompetencích“ a „složitosti rozhodování“. Tento jazyk není neutrální. Je to zástěrka.

Rozhodnutí bylo politické. A odpovědnost je politická. Ministr průmyslu, jehož úkolem je hájit české fabriky, se místo toho stal jejich alibi. Ne proto, že by nemohl jednat jinak, ale proto, že vláda nechce nést důsledky vlastního postoje.

Je třeba si to říct otevřeně: vláda se nebude bránit fakty. Bude se bránit protiútokem. Její linie bude jednoduchá – prezident Petr Pavel údajně „porušuje ústavu“ svou zahraniční aktivitou.

Tento argument je účelový a nepravdivý. Ústava dává prezidentovi jasnou roli v zastupování státu navenek. Pokud prezident jedná ve prospěch českého průmyslu, bezpečnosti spojenců a mezinárodní důvěryhodnosti země, ústavu neporušuje. Naplňuje ji.

Pokud vláda takové kroky blokuje z malicherných koaličních důvodů, není to prezident, kdo jedná proti duchu ústavy. Je to vláda, kdo porušuje princip spolupráce ústavních orgánů a nahrazuje státní zájem politickým obchodem.

Nejde o dojem. Jde o konkrétní ústavní rámec.

Ústava České republiky říká, že stát je svrchovaný a demokratický právní stát. Svrchovanost ale neznamená papírovou nezávislost. Znamená schopnost činit zásadní rozhodnutí bez tlaku a očekávání cizí mocnosti.

Pokud vláda fakticky respektuje veto politické síly, kterou Kreml veřejně označuje za „zdravé jádro“, odevzdává tím část své rozhodovací autonomie. To není pluralita. To je ztráta suverenity.

Ústava zároveň zakazuje plíživou změnu podstatných náležitostí demokratického státu. Systematické podkopávání důvěry spojenců, blokování obranných projektů a tolerance proruské rétoriky lze vykládat jako změnu zahraničněpolitického směřování bez mandátu a bez ústavní většiny.

V právně vyspělé zemi by to byl důvod k ústavnímu přezkumu. V politicky vyspělé zemi k okamžité demisi.

Členové vlády skládají slib věrnosti České republice. Ne své straně. Ne koaliční matematice. Ne ideologickým spojencům v zahraničí.

Věrnost republice zahrnuje ochranu její bezpečnosti, hospodářského zájmu i mezinárodní kredibility. Pokud ministři upřednostňují politický obchod s extremistickým partnerem před českým průmyslem a bezpečností spojenců, tento slib porušují.

Porušený slib není morální detail. Je to legitimní důvod k odchodu z funkce.

Aby bylo jasno: nejde o českou přísnost. Jde o českou výjimku.

Ve Velké Británii by ministr chválený nepřátelskou mocností a zároveň blokující domácí zbrojní výrobu rezignoval během hodin. V Německu by se zkoumalo, zda kroky vládních stran nejsou v rozporu s principem bránící se demokracie. V USA by následovalo senátní slyšení pod přísahou.

Pouze v České republice se podobné chování omlouvá slovy o „procedurách“ a „složité době“.

Toto už není politická debata. Není to střet ideologií ani osobních sympatií. Je to test, zda ještě rozlišujeme mezi státním zájmem a politickým přežitím.

Vláda, která je chválena Kremlem, zatímco poškozuje vlastní průmysl, oslabuje spojence a útočí na prezidenta za to, že dělá svou práci, nemůže tvrdit, že vládne ve prospěch České republiky.

Může tvrdit, že vládne ve prospěch sebe sama.

A právě v tom spočívá jádro obžaloby.