Článek
Výzkumník z Kansaské univerzity strávil roky studiem toho, co nazývá aquaterra – rozsáhlých oblastí pevniny, které byly v dávných dobách obývány lidmi a dnes se nacházejí pod hladinou moře v důsledku výkyvů mořské hladiny.
Jerome Dobson, emeritní profesor geografie, tvrdí, že právě tyto oblasti – většinou se táhnoucí od kontinentálních pobřeží a kolem rozptýlených ostrovů – ukrývají archeologické poklady a klíčové odpovědi na otázky týkající se raného lidského osídlení, přesto jim vědecká obec věnovala jen minimální pozornost. Ve studii nedávno publikované v časopise Comptes Rendus Géoscience Francouzské akademie věd Dobson spolu se svými italskými kolegy – Giorgiem Spadou z Univerzity v Bologni a Gaiou Galassiovou z Univerzity v Urbinu – znovu posoudili migrační trasy moderních lidí z Afriky s využitím zdokonaleného modelu glaciální izostatické adaptace (GIA), který rekonstruuje historické úrovně mořské hladiny.
Tento model, kombinovaný s genetickými a archeologickými daty, umožňuje přesnější pochopení toho, jak tání ledovců – které pokračovalo ještě dlouho po posledním glaciálním maximu před 21 tisíci lety – ovlivnilo migrační koridory a formovalo vznik raných civilizací. „Vzrušující je, že mnohé dnes zatopené krajiny mají archeologický význam. Tato mapa nám dává větší šanci je najít,“ vysvětlil Dobson. „Doufáme, že to umožní prozkoumat území, která byla odhalena během poslední doby ledové.“
Studie přináší nová data o vývoji oceánské hladiny, dávných pobřežních liniích a migračních trasách v Africe a západní Asii. Navrhuje také alternativní cesty, kterými se lidé mohli vydat při opouštění Afriky – včetně přechodu přes Suez (mezi Rudým mořem a Středozemím), přes záliv Akaba směrem k Levantě, úžinou Bab el-Mandeb do Saúdské Arábie, trasou z Foul Bay ke Středozemnímu moři a také ostrovním „přeskakováním“ přes sicilskou a messinskou úžinu.
„Chtěli jsme vytvořit geofyzikálně přesné pobřežní linie,“ poznamenal Dobson. „Nestačí jen odečíst výšku moře od nadmořské výšky; zemská kůra se totiž deformuje pod vahou ledových příkrovů – a právě model GIA je nezbytný pro správnou korekci.“
Zjištění ukazují, že některé z těchto cest byly odkryty delší dobu, než se dříve předpokládalo, ačkoliv se jejich dostupnost lišila podle regionálních výkyvů hladiny moře. Tým také využil genetické databáze ke sledování pohybu populací a ověřil, nakolik souhlasí s navrženými geografickými trasami. „Nyní máme novou mapu center DNA, která sahá až dva miliony let zpátky,“ uvedl Dobson. „Ukazuje na jediný prapůvodní bod na jihu – poblíž Meroé v oblasti starověkého Kuše, hluboko uvnitř afrického kontinentu. Archeologických důkazů je zatím málo, ale genetická data jsou silná a konzistentní.“
Studie se zaměřila na dvě hlavní trasy: severní přes Sinajský poloostrov a jižní přes úžinu Bab el-Mandeb. Na rozdíl od dosavadních předpokladů ukazuje výzkum, že severní cesta je lépe podložená, zatímco přechod přes Bab el-Mandeb mohl představovat zásadní překážku – zejména kvůli nedostatečným námořním technologiím té doby. „Odborníci na DNA už dříve tušili, že nejstarší haploidní centrum se nachází v severovýchodním Súdánu,“ uvedl Dobson. „Překvapivé je, že ačkoliv archeologické mapy často zdůrazňují jižní cestu, ve záznamech chybí jakákoli spojitost mezi oběma břehy úžiny Bab el-Mandeb.“
Tým rovněž analyzoval další možné trasy – například údolí Nilu nebo lokalitu Berenice v oblasti Foul Bay (Egypt), která mohla fungovat jako klíčový přístav. „Foul Bay byl zásadní alternativou ve chvílích, kdy hladina moře poklesla,“ vysvětlil Dobson. „I když přechod přes Suez znamenal více než 500 km suchou a nehostinnou krajinou, trasa přes Foul Bay jej zkracovala na 300 km a vyhýbala se nebezpečným útesům Rudého moře.“
Vědci se domnívají, že korálové útesy v blízkosti Foul Bay mohou skrývat další stopy po těchto migracích. „Korály potřebují pevný podklad, aby mohly růst, a jejich přítomnost v dnes zatopených oblastech je fascinujícím nepřímým důkazem – ačkoliv je zapotřebí další výzkum, který by potvrdil zbytky lidských staveb,“ doplnil Dobson.
Otevřená data ze studie by mohla podpořit další výzkum v oblasti geografie, archeologie, migračních studií i ochrany druhů. „Je to nástroj pro vědeckou komunitu,“ uzavírá Dobson. „Nyní mohou další výzkumníci zkoumat, jak naši předci žili a jak se měnila krajina, kterou obývali.“
Zdroje:
Jerome Eric Dobson, Giorgio Spada, Gaia Galassi, Alternative crossings into and out of Africa since 30,000 BP. Comptes Rendus. Géoscience, Volume 357 (2025), pp. 1-24. DOI: dx.doi.org/10.5802/crgeos.273
