Článek
Dne 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda, která předala Hitlerovi československé pohraničí. Svět tehdy uvěřil, že tím byla zachráněna Evropa před válkou. Ale Robert Oppenheimer, brilantní americký fyzik, pochopil pravdu: tento ústupek nebude poslední. Zrada Československa se stala pro Oppenheimera symbolem slabosti Západu tváří v tvář diktatuře. A stala se i jedním z důvodů, proč později přijal vedení projektu Manhattan a pomohl stvořit nejničivější zbraň v dějinách.
Vědec, kterého zradil svět
Ve třicátých letech nebyl Oppenheimer jen teoretickým fyzikem. Byl intelektuálem, kterého zajímala spravedlnost a budoucnost lidstva. V době, kdy se Evropa propadala do temnoty, se angažoval v protifašistických iniciativách a podporoval sbírky pro republikánské Španělsko.
Právě tehdy se zamiloval do Jean Tatlock, krásné a vzdělané psychiatričky, která byla členkou Komunistické strany USA. Jean pro něj byla inspirací i tragédií. Byla politicky aktivní, idealistická a odvážná. Oppenheimer ji miloval, ale jejich vztah byl komplikovaný, plný vášní a bolestí. Jean se nakonec v roce 1944 za nejasných okolností utopila ve vaně, což některé teorie dodnes spojují s aktivitami FBI.
Ačkoliv Oppenheimer nikdy nevstoupil do Komunistické strany, jeho vztah s Jean a jeho podpora levicových iniciativ ho později dostaly do hledáčku amerických úřadů.
Mnichov jako budíček
Mnichovská dohoda a následná okupace Československa pro Oppenheimera znamenaly konec iluzí o míru. Viděl, že kompromisy s diktaturou vedou jen k dalšímu násilí. Vnímal osud Československa jako varování, že je třeba se zlu postavit dříve, než bude pozdě.
Když začala druhá světová válka, Oppenheimer pochopil, že boj s nacismem je nevyhnutelný. Uvědomil si také, že pokud nacistické Německo získá atomovou bombu, svět padne do naprosté temnoty.
Cesta k Manhattan Projectu
Oppenheimer, ač teoretik s nešikovnýma rukama, se stal hlavní vědeckou osobností projektu Manhattan. Jeho úkolem bylo sjednotit desítky vědců, inženýrů a vojáků v závodu o čas, aby Amerika získala atomovou bombu dříve než Hitler.
Nebyla to pro něj jen vědecká výzva, ale morální povinnost. Věřil, že právě pád Československa a slabost Západu v Mnichově jsou důkazem, že zlu nelze ustupovat a že demokracie musí být připravena bránit se i těmi nejtvrdšími prostředky.
„Nyní jsem se stal Smrtí“
Když 16. července 1945 explodovala nad pouští v Novém Mexiku první atomová bomba, Oppenheimer citoval sanskrtskou Bhagavadgítu:
„Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.“
V té chvíli pochopil, že se jeho život navždy změnil. Moc, kterou pomohl stvořit, už nebylo možné vrátit zpět. Ačkoliv bomba ukončila válku, otevřela dveře nové éře strachu a jaderné hrozby.
Hrdina nebo ničitel?
Po válce se Oppenheimer postavil proti vývoji vodíkové bomby a začal prosazovat mezinárodní kontrolu jaderných zbraní. Tím si znepřátelil vlivné politiky i armádu. V atmosféře studené války a strachu z komunismu byl obviněn z nedůvěryhodnosti a v roce 1954 zbaven bezpečnostní prověrky. Muž, který pomohl Americe vyhrát válku, byl veřejně ponížen a izolován.
Dnes zůstává Robert Oppenheimer postavou, která rozděluje. Pro někoho je hrdinou, který pomohl zastavit nacismus. Pro jiné je symbolem vědce, který odemkl peklo atomového věku. On sám nesl tíhu svého činu celý život a věděl, že žádné rozhodnutí nemůže být čisté, pokud jde o přežití světa.
Ale ať už je vnímán jako dobrý nebo zlý, jeho příběh nám připomíná, že svoboda a mír nejsou samozřejmostí. A že pád Československa v roce 1938 nebyl jen tragédií pro jednu malou zemi, ale budíčkem pro celý svět. Budíčkem, který pomohl zrodit zbraň, která měla zachránit svět – a zároveň jej mohla zničit.
Zdroje:
