Článek
Existuje jeden typ grafu, který o současné bezpečnostní ekonomice řekne víc než hodiny politických projevů o hodnotách, humanitě a strategické bezpečnosti. Je to křivka akciových indexů velkých zbrojních korporací v momentě, kdy se v médiích objeví slovo „příměří“. Stačí se podívat na závěr roku 2025. V listopadu a prosinci, kdykoliv se objevily silnější diplomatické signály o možných jednáních o ukončení války na Ukrajině, evropský obranný index a akcie lídrů trhu reagovaly nervozitou a okamžitou korekcí.
Tituly jako Rheinmetall nebo Saab v reakci na diplomatické zprávy oslabily, trh tím vyslal jasný signál: dnešní rekordní valuace zbrojovek nejsou postavené na tom, co vyrobily včera, ale na sázce, že poptávka po zbraních poroste i za pět let. V tomto cynickém, ale ekonomicky pravdivém rámci musíme číst i příběh českého úspěchu.
Zatímco veřejnosti se předkládá zjednodušený, takřka romantický příběh o tom, jak „zlaté české ručičky“ zachraňují Evropu a jak se Česká republika stává bezpečnostní velmocí, v pozadí běží mnohem tvrdší realita. Když se v Česku mluví o obraně, většina debat se zasekne ve dvou povrchních větách. První, kterou slyšíme z vládních tiskových konferencí, říká, že stát konečně po letech devastace investuje a modernizuje. Druhá, kterou slyšíme v hospodách a čteme v diskusích, tvrdí, že se „jen utrácí miliardy pro kamarády“ a výsledek není vidět. Obě věty jsou nedostatečné. Realita je měřitelná a v tuto chvíli ukazuje nebezpečnou, systémovou asymetrii: soukromé firmy zrychlily o stovky procent, skoupily, co se dalo, a staly se globálními hráči s obrovským politickým vlivem. Naproti tomu státní aparát ve své roli zadavatele a kontrolora stále bojuje se základními procesy.
Průmyslová exploze: Kdo skutečně vládne českému zbrojení
Abychom pochopili rozsah této transformace, musíme se podívat do účetních knih, kam se běžný občan málokdy podívá. Český obranný průmysl neprožívá jen „dobré období“. Prochází strukturální změnou, která nemá v novodobé historii obdoby. Dominantním hráčem, který dnes přerostl hranice střední Evropy, je holding Czechoslovak Group (CSG) Michala Strnada. Ve svých výročních materiálech za rok 2024 uvádí konsolidované výnosy ve výši čtyř miliard eur, což představuje meziroční růst o drtivých 131 procent. Provozní zisk EBITDA dosáhl 1,1 miliardy eur. To jsou čísla, která CSG katapultují mezi největší průmyslové skupiny v zemi.
Zásadní pro pochopení budoucnosti je však jiný údaj: takzvaný backlog, tedy zásobník podepsaných a dosud nesplněných zakázek, který přesáhl astronomických 11 miliard eur. Backlog je v tomto případě klíčovým analytickým ukazatelem. Nepopisuje totiž jen to, že firma měla „dobrý rok“, ale garantuje dopředu nasmlouvanou poptávku. V praxi to znamená, že CSG nestojí jen na momentální vlně, ale na delší zakázkové křivce, která je výsledkem celoevropského hladu po velkorážové munici (155mm) a těžké pozemní technice. Tento „polštář“ v hodnotě stovek miliard korun dává českému zbrojaři sílu, jakou v regionu dlouho nikdo neměl, a umožňuje mu agresivní expanzi, která mění pravidla hry.
Není to ale jen o CSG. Druhý gigant, Colt CZ Group, hlásí za rok 2024 tržby 22,4 miliardy korun, což je meziroční skok o 50,6 procenta. Tento růst je tažen jak organickým výkonem zbrojního segmentu (prodej pušek a pistolí), tak především strategickou konsolidací výrobce munice Sellier & Bellot. A nesmíme zapomínat na třetího vzadu, o kterém se mluví méně, ale jehož vliv roste: STV Group. Společnost se stala klíčovým hráčem v opravách těžké techniky a dodávkách munice, přičemž její tržby se rovněž pohybují v miliardových řádech a dynamika růstu kopíruje lídry trhu. Tito tři hráči dnes de facto ovládají český obranný ekosystém.
Sázky na „nekonečnou válku“: Vista a Synthesia
Čísla o ziscích jsou jedna věc, ale to, co se děje na poli akvizic, odhaluje skutečnou strategii: sázku na to, že mír jen tak nenastane. Nejlepším důkazem je masivní snaha CSG o převzetí muniční divize americké společnosti Vista Outdoor (The Kinetic Group). Nabídka v hodnotě 1,91 miliardy dolarů (cca 45 miliard korun) není jen nákupem továren. Je to pokus o ovládnutí významné části amerického trhu s malorážovou municí (značky jako Federal či Remington). Pokud česká firma investuje téměř 50 miliard korun do výroby nábojů v USA, nepočítá s tím, že se svět vrátí do klidného režimu roku 2019. Je to „bet on war“ – sázka na dlouhodobou globální nestabilitu a přezbrojování.
Stejný vzorec vertikální integrace vidíme na domácí scéně u akvizice společnosti Synthesia Nitrocellulose, kterou do svého portfolia začlenila právě skupina CSG. Ovládnutí pardubického výrobce nitrocelulózy, klíčového a nedostatkového komponentu pro střelný prach, je učebnicovým tahem. V Evropě je nedostatek střelného prachu kritickým úzkým hrdlem. Kdo má prach, ten určuje ceny a termíny. Z druhé strany barikády to doplňuje Colt CZ Group, který dokončil integraci vlašimské Sellier & Bellot.
Z pohledu firem jde o geniální strategii – zajistit si vstupy, které konkurence nemá. Z pohledu státu však vzniká zajímavý paradox: posiluje se tím sice průmyslová autonomie (nejsme tolik závislí na dovozu bavlny z Asie nebo hotové munice), ale zároveň dochází k obrovské koncentraci moci. Vznikají tak národní šampioni, kteří jsou „too big to fail“ (příliš velcí na pád). Stát se dostává do pozice, kdy je na těchto firmách závislý více, než jsou ony závislé na něm.
Státní paralýza: Co odhalil NKÚ
Pokud bychom analýzu ukončili u úspěchů soukromého sektoru, vyšel by nám optimistický obraz průmyslové velmoci, kde vše funguje. Jenže musíme položit druhou, méně pohodlnou polovinu datové mapy: výkon státu. A ten za tempem soukromníků dramaticky zaostává. Zatímco soukromé firmy nakupují továrny v USA a integrují výrobu prachu, státní aparát se topí v papírech. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých zprávách přinesl zjištění, která jsou studenou sprchou pro politický optimismus, ale v záplavě PR zpráv často zapadnou.
V jedné z klíčových kontrolních akcí NKÚ uvedl, že ze sledovaných jedenácti nápravných opatření v resortu obrany nebyla čtyři splněna vůbec a dvě jen částečně. Tato věta je v českém kontextu zásadní. Jde o institucionální důkaz opakování problému. Nejde o to, že by stát nevěděl o nedostatcích, ale o to, že je neumí včas a efektivně opravit. NKÚ explicitně kritizoval systém pořizování a distribuce výstroje. Konstatoval, že systém není nastaven tak, aby výdej fungoval rychle a předvídatelně. Jinými slovy: sklady možná nejsou prázdné, ale systém, jak dostat věci k vojákovi, je zkostnatělý.
Co to znamená v praxi, vidíme na internetových fórech a slyšíme v neformálních diskusích příslušníků AČR. Zprávy o tom, že si profesionálové dokupují kvalitní vybavení za své, nejsou jen „hospodské řeči“. Jsou přímým důsledkem toho, co NKÚ popisuje úředním jazykem. Voják, který má být připraven bránit vlast, často operuje v situaci, kdy stát utrácí stovky miliard za americké stíhačky F-35 (jejichž dodání je otázkou příští dekády), ale není schopen flexibilně zajistit moderní osobní výstroj „tady a teď“. Peníze v systému jsou – obranný rozpočet dosáhl zákonných 2 % HDP – ale „trubky“, kterými mají téct k finálnímu uživateli, jsou ucpané byrokracií, alibismem úředníků a složitým zákonem o zadávání veřejných zakázek.
Kruhová obrana: Politika, sponzoring a „otáčivé dveře“
Dalším rozměrem, který nelze ignorovat a který vysvětluje, proč se věci mění tak pomalu, je provázanost obranného průmyslu s politikou. Nejde nutně o korupci v primitivním smyslu obálek, ale o mnohem sofistikovanější systémovou závislost. Zbrojařské holdingy se staly dominantními sponzory veřejného prostoru. Loga CSG, Coltu či STV Group vidíme na sportovních stadionech, kulturních akcích i na prestižních bezpečnostních konferencích typu Dny NATO, kde se zbrojaři v VIP stanech potkávají s premiérem, ministry a generály.
Ještě podstatnější je fenomén tzv. „revolving door“ (otáčivých dveří). V Česku se stalo normou, že vysocí armádní důstojníci (bývalí náčelníci generálního štábu) a vysocí úředníci ministerstva obrany po skončení služby ve státním sektoru plynule přecházejí do poradních orgánů, dozorčích rad nebo přímo do managementu soukromých zbrojovek. Tito lidé si s sebou přinášejí nejen odborné know-how, ale především kontakty, osobní vazby a detailní znalost vnitřních procesů ministerstva i armády. To dává domácím firmám obrovskou, takřka nepřekonatelnou konkurenční výhodu oproti komukoliv zvenčí. Vzniká uzavřený ekosystém, kde stát a několik velkých firem žijí v tak těsné symbióze, že je těžké rozeznat, kde končí veřejný zájem a začíná zájem akcionáře.
Rizikem tohoto modelu je morální hazard. Zbrojaři v podstatě privatizovali zisky z bezpečnostní krize. Část těchto zisků pochází z přímých plateb státu, část ze zahraničních fondů (jako je European Peace Facility) a část z úvěrů, za které často ručí státy. Rizika a náklady na udržení kapacit v budoucnu však ponese daňový poplatník. Výrobní linky se dnes dimenzují na válečnou spotřebu. Až válka skončí, tyto firmy budou vyvíjet enormní tlak na politiky, aby stát „koupil cokoliv“ – munici do skladů, modernizaci staré techniky – jen aby se nemuselo propouštět a aby neklesla cena akcií.
Velmoc na papíře, realita v blátě
Tvrdý, ale daty podložený závěr pro českého občana tedy zní takto: České zbrojní firmy dnes prokazatelně rostou tempem, které z nich dělá evropsky významné hráče. To je z makroekonomického pohledu dobrá zpráva – HDP roste, daně se platí (i když optimalizují), know-how zůstává doma. Ale stát stále nese obrovský procesní a logistický dluh. Asymetrie mezi super-efektivním, dravým soukromým sektorem a těžkopádným, byrokratickým státem se nebezpečně zvětšuje.
Ministerstvo obrany pro rok 2026 plánuje kapitolu 154,8 miliardy korun a celkové obranné výdaje přes 184 miliard. V takové hladině už nestačí komunikovat politický záměr a strašit Ruskem. Občan má právo vidět výsledky, ne jen faktury. Pokud máme věřit, že jsme v bezpečí, nesmí se stávat, aby NKÚ psal o nefunkční distribuci výstroje ve stejném roce, kdy zbrojovky hlásí zdvojnásobení zisků a nakupují muničky v USA.
Dokud se tyto dva světy nepropojí efektivním řízením, budeme žít v paradoxu: na burze jsme zbrojní velmoc, jejíž akcie rostou, dokud se válčí. Ale v blátě na cvičišti si voják stále musí koupit lepší výzbroj za své, protože erár mu ji nedokázal dodat včas. A to je luxus, který si v době, kdy kousek od nás hoří skutečná válka, nemůžeme dovolit. Zbrojení je nutnost, ale nesmí se zvrhnout v dotační byznys pro pár vyvolených, který je odtržený od reality těch, kteří mají v případě krize nasadit život.
ZDROJ:
Reuters – European defence stocks fall on signs of U.S. push over Ukraine war (za placenou branou)
Reuters – European defence stocks selloff deepens as Ukraine peace talks signals grow (za placenou branou)
